Desatero o běžeckých zraněních

Jen stěží existuje běžec, kterému by se při systematickém běhání vyhýbala zranění. Ať už jde jen o krátkodobou bolest, nebo o problémy, které vás na nějaký čas vyřadí z tréninku. Zranění bohužel k běhání jaksi neodmyslitelně patří…

Určitě je tedy dobré o nich něco více vědět. Malé desatero sestavil i uznávaný jihoafrický sportovní lékař Tim Noakes, který se této problematice věnuje již dlouhá léta.

1. Zranění nepřichází zničehonic. Běhání není hokej, a tak zranění nepřichází zvenčí a zničehonic. Pokud pomineme (snad) výjimečné případy, kdy někoho pokouše pes, srazí auto nebo mu soupeř při závodě dupne na nohu, zranění jsou převážně způsobená během jako takovým. Jinými slovy: většině zranění se dá předcházet, nejde o žádný akt shůry:-)

Většinou jsou totiž způsobena biomechanickými abnormalitami, špatným výběrem obuvi, zanedbáním strečinku a regenerace, neadekvátním tréninkovým objemem či běháním po nevhodných površích. Ve všech uvedených případech lze riziko zranění minimalizovat.

2. Každé zranění může mít až čtyři fáze:

• zranění způsobuje bolest po tréninku, ale během několika hodin zmizí.
• zranění způsobuje nekomfortní pocit, ale ne bolest, už během tréninku. Ale nijak zásadně neovlivňuje tréninkový plán nebo účast na závodech.
• zranění způsobuje častější nekomfortní pocity, které přecházejí v bolest, jež omezuje tréninkovou činnosti a znemožňuje účast na závodech.
• zranění způsobuje bolest, která znemožňuje běhání.

3. Každé zranění znamená selhání. Tento bod se podobá bodu číslo 1 a v podstatě znamená, že běžec by měl vždy přemýšlet o tom, co jeho zranění způsobilo a proč. Často se stává, že ke zranění dochází prostě proto, že běžec dosáhne v tréninku svého hraničního bodu, za který už tělo nemůže jít dál – a je jedno, jestli se tento bod nachází na hranici 30 km týdně nebo 300 km týdně, a jestli běháte každý týden nebo jen příležitostně.

Pro běžce je důležité, aby pochopil, jaké může v tréninku i závodě mít limity, jež jsou do jisté míry dány geneticky. Dalšími věcmi, které zásadně ovlivňují náchylnost ke zranění, jsou: převažující běžecký povrch, běžecké boty a tréninkové metody.

4. Které faktory ovlivňují riziko běžeckých zranění a které ne? (podle studie Van Mechelena z roku 1992)
Ovlivňují: předchozí zranění, nedostatek běžeckých zkušeností, závodění, velké tréninkové objemy.
Neovlivňují: věk, pohlaví, věnování se jiným sportům, roční období a denní hodina věnované běhání, běhání v kopcích a na tvrdých površích, rozcvička, strečink (skutečně, to, že poslední tři věcí nemají vliv na zvýšení rizika zranění, uvedená studie potvrdila!)
Nejasné nebo sporné faktory: výška běžce, četnost a konzistence tréninků, úroveň běžce, boty, vložky do bot, běhání po kraji silnice, omezený kloubní rozsah.

5. Většina zranění je léčitelná. Jak prokázala řada studií, většina běžeckých zranění je léčitelná a nevyžaduje operaci. Až tři čtvrtiny z nich se dají při vhodné léčbě do pořádku během maximálně osmi týdnů. Existují samozřejmě výjimky, jako jsou některé biomechanické abnormality či degenerace Achillovy paty. Další problémy mohou mít běžci, kteří se dříve věnovali ragby či fotbalu a způsobili si vážná poranění kloubů – zvláště pokud začali systematicky běhat až po třicítce.

6. Snažte se léčit příčiny, ne následky. Používání různých mastí, prášků, gelů, obstřiků nebo dokonce injekcí sice zmírní vaši okamžitou bolest, ale nijak vás ze zranění nevyléčí. Proč? Protože odstraňují následky, nikoli příčiny. A jak už jsme uvedli, příčin může být celá řada (obuv, trénink, povrch, biomechanika atd). Důležité je tedy odstranit příčiny – buď sami, nebo ve spolupráci s trenérem, lékařem či fyzioterapeutem.

7. Úplný odpočinek je málokdy nejlepším řešením. I když se logicky nejjednodušší cestou, jak vyléčit zranění, může zdát úplná pauza od běhání, většinou to není pravda. Nezřídka se totiž stává, že pokud se k běhání po čase vrátíte, aniž byste se zabývali skutečnými příčinami zranění, vaše potíže se opět objeví. Pokud například jsou vaše problémy způsobeny špatnou obuví nebo běháním po nevhodných površích, samotná přestávka nic nevyřeší. U velmi motivovaných běžců může navíc nucená pauza znamenat psychické problémy (efekt odebrané drogy:-)).

Pokud nejde o vážné zranění typu únavové zlomeniny, které vám znemožňuje pohyb jako takový, zkuste dále běhat – jen snižte objem i intenzitu tak, aby vám běh nezpůsoboval bolest. Nebo aspoň přejděte dočasně na nějaký doplňkový sport. Pokud se během 3-5 týdnů stav nezlepší, je teprve třeba bít na poplach. Může se totiž stát, že jde o problém, který s běháním vůbec nesouvisí (např. trombóza, ne-li něco horšího…).

8. Nenechte za sebe rozhodovat lékaře, který neběhá. Pokud budete v případě zranění hledat pomoc u lékaře, který neběhá, nebo aspoň nemá pro běhání pochopení, téměř jistě se vám dostane rady, že vaše problémy vyřeší jedině konec s běháním. Takovým lékařům pokud možno nenechávejte poslední slovo a zkuste se obrátit ještě na jiné.

9. Pokuste se vyhnout operaci. V návaznosti na bod 8 se při vašich zdravotních problémech snažte vyvarovat operaci. Je jen málo běžeckých zranění, kde je to jediná cesta k úspěšné léčbě. Operace je nevratný proces (co je odňato, už nejde vrátit). Snažte se vždy hledat i jiné cesty, jak vaše obtíže odstranit. Existuje spousta běžců, která se podrobila operacím kolene, zad či kotníku, ale jejich stav se nijak nezlepšil, protože jim lékař určil chybnou diagnózu. Nejen, že operace může zhatit trvalé uzdravení, ale může znamenat i konec vašich běžeckých aktivit.

10. Rekreační běhání nezpůsobuje osteoartritidu. Osteoartritida je degenerativní onemocnění, při kterém – zjednodušeně řečeno – se ztenčuje chrupavka v kloubech a od kostí pak vystřeluje bolest. Dříve byli lékaři přesvědčeni, že tyto potíže iniciuje běhání, ale jak prokázaly nejnovější průzkumy, riziko existuje jen u elitních atletů, nikoli u rekreačních běžců. Ovšem ještě více mu podléhají fotbalisté, tenisté či hráči squashe.