Dubaj - boj s pekelným vedrem

Koncem prosince jsem se přihlásil přes internet, zaplatil startovné 50 dolarů a začal se těšit na pátek šestého ledna. Osobák mám za 3:17, ale svůj poslední maraton loni v listopadu jsem v New Yorku protrpěl za 4:11, tak jsem doufal, že si zde napravím reputaci. Naběháno jsem měl celkem slušně, listopad i prosinec skoro 300km měsíčně, dal jsem i dvě tréninkové pětatřicítky konstantním tempem 4:50, takže psychicky i fyzicky jsem připraven byl. Jen jsem měl trochu obavy z místního tepla, přece jenom doma v poslední době běhám spíš pod nulou. Pořadatelé slibovali na startu v 7 hodin ráno teplotu okolo 15 stupňů, ale předpověď podle internetu říkala o něco víc. A o čtyři hodiny později ještě o dost víc, až 26 stupňů.

Leden: odložený maraton
Do Dubaje jsem přiletěl noci ze středy na čtvrtek a ve čtvrtek odpoledne jsem se šel zaregistrovat. Stánek maratonu jsem v kongresovém centru našel bez problémů, jen u něj skoro nikdo nebyl, čekal jsem větší davy. Na stánku ale byla pověšená cedulka s nápisem: „Due to death of HH Sheik Mohammed bin Rashid Al Maktoum the Dubai Marathón is cancelled“. A hotovo. Tento pán byl velmi významnou a uznávanou osobností v Emirátech, veškeré zásluhy za rozvoj Dubaje a Emirátů vůbec jsou připisovány právě jemu. Byl tedy vyhlášen státní smutek a s tím zrušeny všechny „radovánky“, včetně maratonu.

Mně osobně to až tak nevadilo, protože jsem byl v Dubaji služebně, ale bylo hodně Evropanů, kteří si zaplatili zájezd a přijeli jen na maraton. Druhý den se pak objevila na internetu zpráva, že byl přesunut na 17. února. Za pár dní jsem zjistil, že mi opět vyjde jet služebně do Dubaje a tak jsem během měsíce a kousek přidal dalších 420 naběhaných kilometrů a vyrazil.

Na registraci jsem dostal číslo 388, igelitku s tričkem a nějaké propagační letáky. Místo čipu byl v igelitu zalisovaný drátek do čtverce, který se vsunul do igelitové kapsy, přilepené zezadu na čísle. Tím číslo dost ztěžklo, ale co se dá dělat, všichni mají stejné podmínky. Přihlášených bylo prý přes 600, ale na start dorazilo pouhých 300, zde se zřejmě projevilo to posunutí o měsíc.

Stín byl jen v tunelu
Na start jsem dorazil po šesté ráno, byla ještě tma, na místní poměry docela příjemně, ale i tak teploměr ukazoval již 23 stupňů. V 6:55 nás seřadili na startovní čáru, ti nejčernější dopředu, ostatní pět metrů za ně a úderem sedmé a s rozedněním jsme vyrazili. Trať je plochá, vše hladký asfalt dvou- až pětiproudých dálnic a tvoří jeden velký okruh po Dubaji. Na trati jsou také dva vyvýšené mosty, jeden podběh dálnice a jeden asi 600m dlouhý tunel pod dubajským zálivem.

Závod jsem chtěl rozbíhat za 4:50/km, s tím, že bych chtěl postupně zrychlovat. Samozřejmě s ohledem na vedro, které se dalo předpokládat. Toho jsem se bál nejvíc. Netušil jsem, co to se mnou udělá. Tempo se mi dařilo držet,  běželo se velmi příjemně, pozoroval jsem okolí, kochal se krásami Dubaje a jen kontroloval čas. Malý oříšek byl pouze tunel, kam se vbíhalo asi 300 m z kopce a pak následovalo 300 m stoupání. Byl na dvanáctém kilometru a bylo v něm vedro jak v pekle! Přestože venkovní teplota byla již minimálně 25 stupňů ve stínu, a stín snad jen v tom tunelu, tak po vyběhnutí z tunelu jsem měl pocit, že se venku výrazně ochladilo!

Na třicátém kilometru, kdy se říká, že běžec narazí na zeď, byly na trati dva vyvýšené mosty, které daly pořádně zabrat a zeď spolehlivě nahradily. Tady jsem si vzpomněl na Radkovo počítání kroků a docela to pomohlo. Než jsem napočítal 400, byl jsem na vrcholku mostu. Občerstvovací stanice voda + ionty byly každou pětku, stolky s vodou vždy mezi. Ionty v kelímkách, voda v půllitrových lahvích. Vše bylo velmi teplé, hlavně s přibývajícím časem a zvyšujícím se vedrem. Využíval jsem každou občerstvovačku, ale především pro to, abych si alespoň dvě lahve vody vylil na hlavu.

Sedmý maraton, první podle představ
Od patnáctého kilometru mi už stejně čvachtalo v botách od potu, tak už to bylo jedno. Na dvou místech pořadatelé připravili i tunel, kterým se probíhá a stříká z něj studená vodní pára, ale jeden nefungoval, a druhý stříkal teplou. Vše jsem zvládal až nečekaně dobře, až na 37. kilometru mě začaly brát křeče do obou stehen. Začal jsem si olizovat zpocené ruce, to moc nepomohlo, ale měl jsem s sebou pytlíček soli a ta zabrala. Musel jsem asi 600m jít, ale pomohlo to, od cedule 38 jsem se zase rozběhl. Pak už jsem jen vyhlížel další kilometrovníky a ty nepřicházely a nepřicházely.

Kdo někdy běžel maraton, ví, o čem mluvím. V duchu jsem si říkal, jestli nejsem blázen, když pomýšlím v červnu na šestihodinovku. Ale nakonec se cíl dostavil. A s malým překvapením. Spolu s maratonem se totiž ještě běžel vložený závod na 10km a jeho cíl měl stejnou cílovou bránu jako maraton, jen o 200m dříve. A to si skoro nikdo nevšiml, pokud si to na té bráně nepřečetl. Dokonce i ženská vítězka si zasprintovala, zmáčkla stopky a pořadatelé ji hnali o 200m dál. Já si stopky nezmáčkl, ale když 20 m před cílem maratonu zjistíte, že ještě 200, tak je to strašný!

Takže nakonec jsem vše ve zdraví přežil, byť teplota v cíli byla 28 stupňů ve stínu. Byl to můj sedmý maratón, ale první, který jsem běžel přibližně tak, jak jsem chtěl.

Na závěr jen něco statistiky: časy po pětkách: 24:51 + 24:21 + 24:06 + 23:59 + 24:16 + 24:42 + 25:52 + 29:36 + 12:04 = 3:33:48. Tempo 5:04/km.

Do cíle dorazilo 264 závodníků a já jsem skončil na 44. místě a šestý ve své kategorii 40-45 let.

Podívejte se do fotogalerie na snímky z maratonu!