Představujeme: Karel Fait

Známý domažlický vytrvalec Karel Fait se loni dočkal největšího úspěchu ve svém sportovním životě. Na mistrovství Evropy veteránů v silničních bězích si doběhl jako člen štafety 3x3 km pro bronzovou medaili.

Spolu s ním tvořili českou reprezentační štafetu Miroslav Kravčík z Karviné a Jiří Westermaier z Kolové u Karlových varů. Karel Fait běžel druhý úsek závodu a vytvořil zřejmě rozhodující náskok pro zisk třetího místa. Den před štafetou se domažlický běžec postavil na start půlmaratónu, kde v kategorii 50-54 let skončil v čase 1:26:04 hod. na 22. místě. Letos začátkem března dosáhl Karel Fait velikého ocenění, když ve svých 55 letech byl za tyto úspěchy zařazen mezi desítku sportovců okresu Domažlice.

Rekordy a úspěchy Karla Faita (1950):
5 km – 15:38,6 min.
10 km – 32:34,1 min. (Plzeň – škvárová dráha, krajský přebor ve 37 letech)
20 km – 1:05:15 hod.
hodinovka – 17 996 m
25 km – 1:23:03,7 hod.
půlmaratón 1:15:42 hod.
maratón – 2:33:40,8 hod.

Největší úspěchy:
ME veteránů v Portugalsku 2005 – 3. místo v krosové štafetě na 3x3km
MS veteránů v Bruggách 1996 – 22. místo na 25 km v mužích 45-49 let
MS veteránů v Birminghamu 1992 – 40. místo na 25 km v mužích 40-45 let
ME veteránů v Úpici 1993 – 13. místo na 10 km v mužích 40-44 let, 13. místo půlmaraton muži 40-44 let
MS veteránů v Riccione (Itálie) 2002 – 34. místo (z 220 závodníků v cíli) v půlmaratónu

Se závodním běháním jsem začal ihned po vojně v roce 1972. Bylo to v Českém Krumlově, kde jsem tehdy pracoval. Všimnul si mne zde můj první  trenér Bohuslav Šesták, vynikající krumlovský mílař, a začal mě trénovat pro vytrvalecké tratě, kde jsem měl tehdy předpoklady (po přechodu ze silničního kola) vyniknout. Před vojnou jsem totiž jezdil závodně v barvách Škody Plzeň silniční cyklistiku. Na vojně jsem možnost neměl, a tak jsem se začal věnovat běhání, které se pro mne stalo osudové. Z Českého Krumlova jsem později přešel do RH České Budějovice, z té opět do Slavoje Český Krumlov. Od roku 1976 běhám v Domažlicích.

Co pro tebe znamená běhání?

Mým velikým snem bylo vždy běhat dlouhé běhy. Velikým vzorem i kamarádem byl Vašek Kameník (myslím, že dodnes nedoceněný ultravytrvalec, který ve své době patřil k nelepším běžcům na 100 km na světe – osobní rekord hluboko pod 6:30h).

Snil jsem i o nějaké rychlé stovce (100km), ale bohužel lednové vojenské cvičení v roce 1983 na Dobré Vodě na Šumavě dalo mým snům a představám vale. Omrzly mně zde totiž pěkně nohy (kotníky i palce), druhý až třetí stupeň a dodnes s tím mám problémy jak v zimě tak i v létě, kdy mně rychle otékají nohy.

Myslím, že se tím i podstatně změnil můj běžecký styl (i já jsem to slyšel od lidí co mne znali před tím), ale nevzdal jsem to a stále se snažím ještě alespoň trošku závodně běhat. Běhání je pro mne stále poznávání sebe sama a i okolního světa vůbec. Stalo se mojí celoživotní láskou.

Které jsou tvé největší běžecké úspěchy?

Tak především úplně nejvýše si cením dvou třináctých míst na dvoudenním ME veteránů v silničních bězích v Úpici v roce 1993, kterých jsem dosáhl na trati 10 km (34:00 min.), o den později pak v půlmaratónu časem 1:16:07 hod. Stejně vysoko si cením i 22. místo na MS veteránů v silničním běhu, které se uskutečnilo o tři roky později. Z mladších let to byl zejména rok 1980, kdy jsem zaběhl celou řadu kvalitních výkonů na tratích od 15 kilometrů na silnici až po maraton, tehdy 2:33:40,8 hod.

V té době o mě projevil krátkodobý zájem tehdejší reprezentační trenér našich vytrvalců Bohdan Müller. Bylo to na silničním běhu na 20 km nazvaném Safari ve Dvoře Králové, kde jsem tehdy doběhl na jedenáctém místě ve svém nejlepším výkonu na této trati 1:05:15 hod. Myslím si, že pro velkou řadu běžců je tento výkon těžko překonatelný. Přede mnou skončilo jen devět československých reprezentantů, kteří zde startovali přímo ze soustředění, a tehdy nejlepší západočeský vytrvalec Zdeněk Mizera z Mariánských Lázní. Tehdy zvítězil československý reprezentant Vlastimil Zwiefelhofer, domažlický odchovanec, v novém traťovém rekordu 1:01:00 hod!!!

V osmdesátých letech byla v Domažlicích vynikající stmelená běžecká parta, z níž bych rád jmenoval Štěpána Podestáta, Jiřího Konopa, Petra Konopa, Václava Šrejbra, Josefa Mautnera, Milana Veselého a mnoho dalších. Ať mi prominou ti, které jsem opomněl jmenovat. Všechny nás trénoval Petr Faschingbauer, kterému bych touto cestou rád poděkoval za vše, co pro mě udělal. Z jeho tréninkových metod těžím dodnes. Poděkování patří rovněž Bohuslavu Balcarovi, jehož zásluhou jsem se v roce 1976 ocitl v Domažlicích a který mě i nějaký čas trénoval.

Čemu vděčíš za své úspěchy?

Především svému zdraví, výbornému rodinnému zázemí, řadě mých přátel a známých, kteří mě stejně jako můj sponzor Agropodnik Domažlice (můj zaměstnavatel, kde pracuji jako skladník pohonných hmot – což není také nic zdravého, ale alespoň mám zaměstnání) dobře znají a upřímně mi fandí. Největší podporu mám ve své manželce i celé rodině. Můj trénink byl vždy založen na vyšších objemech (ve 30 letech jsem zvládal při 2 směnném zaměstnání až 210 km týdně, jednou dokonce 255 km!). Nyní ve veteránském věku běhám již podstatně méně.

Měl jsi, či máš běžecké vzory?

Ano. Byl to především vynikající britský vytrvalec sedmdesátých let David Bedford. Dnes ředitel londýnského maratonu. Zaujal mě svým tréninkovým pojetím stejně jako řada dalších britských běžců pro jejich houževnatost a tvrdost tréninků. Velkým vzorem je pro mě Vlastimil Zweiholfer pro běžecké umění a skromnost. A pokládám si za čest, že jsem s ním mohl závodit, běhat. Je velká škoda, že jeho šesté místo z krosového MS v roce 1979 v irském Limericku nebylo dodnes oceněno.

Co bys vzkázal mladé běžecké generaci?

Aby se nebála prvních běžeckých neúspěchů, aby byla vytrvalá, houževnatá a tvrdá sama k sobě. I já jsem svých největších úspěchů dosáhl až po sedmi letech systematického tréninku a tvrdé tréninkové řehole, a to i při zaměstnání ve třísměnném provozu (hornictví, strojírenství). I když má člověk amatérské podmínky, může mít srdce profesionála, má-li svůj sport opravdu rád.

Jaké jsou tvé další koníčky?

Mezi mé další záliby patří historie (středověk), cestování a příroda.

Jaká je tvá životní a sportovní filozofie?

I amatér může mít srdce profesionála. A narodili jsme se na této planetě proto, abychom na ní zanechali svůj otisk! O tom jak hluboký a jaké kvality bude záležet jen a jen na každém z nás samotném.

Převzato z časopisu Svět běžců