Z historie běhu: Ron Clarke (1.část)

Proč začínáme náš seriál právě Ronem Clarkem? Snad proto, že to byl běžec, který dokázal běhat stejně skvěle 5 000 m, 10 000 m i maratón. Přiznám se, že mě při výběru ovlivnilo i to, co Ron kdysi odpověděl na otázku: „Kdo je vaším vzorem?“.

Tam člověk může být sám se sebou. Běžím, běžím, a tu se mi všechny nepodařené pokusy zdají nicotné. Opět mám obrovskou chuť bojovat a vyhrávat.                                            

Ron Clarke

Proč začínáme náš seriál právě Ronem Clarkem? Snad proto, že to byl běžec, který dokázal běhat stejně skvěle 5 000 m, 10 000 m i maratón. Přiznám se, že mě při výběru ovlivnilo to, co Ron kdysi odpověděl na otázku: „Kdo je vaším vzorem?“

„Pokud jde o styl, vidím velký vzor v Peteru Snellovi. Chtěl bych být tak lehkonohý! A gentlemanský jako John Landy! Nikdy nezapomenu, jak jsem v důležitém závodě upadl a John se pro mne vrátil. Tohle je vlastně všechno přítomná doba. Když byl však na vrcholu slávy Emil Zátopek, tak jsem si koupil za vlastní peníze film z jeho běhů v Helsinkách. V roce 1956 jsem šel v Melbourne za Emilem Zátopkem. Byl jsem neznámý, ale tolik trpělivých a výborných rad, kterých se mi tenkrát od tohoto světového běžce a velkého člověka dostalo, jsem od té chvíle snad ani sumárně nenasbíral!“

Donald William Clarke

Běží po dráze melbournského stadiónu a oči tribun patří jen jemu. V pravici drží hořící pochodeň. Běží jako poslední ze dvou tisíc sedmi set padesáti australských sportovců, kteří donesli oheň ze severoaustralského přístavu Darwinu – kam ho z Athén dopravilo letadlo – na jih. Více než 4000 km dlouhá pouť australskou pevninou končí.

Běží, je mu devatenáct let. Nohy ho lehce nesou před pylon, na němž bude oheň hořet po celou dobu her. Už je u cíle. Už napřahuje ruku s pochodní. Stadión ztichl.

Pořadatelé her vždy pečlivě zvažují, kdo bude tím, kdo oheň zapálí. I když to při výběru nehrálo žádnou roli, osud si opravdu pohrál, když byl vybrán právě Ron Clarke. Neboť čtyři roky před ním v Helsinkách zapaloval oheň Paavo Nurmi, jak už víme Ron byl velkým obdivovatelem Emila Zátopka, toho Emila Zátopka, který přebral pomyslnou štafetu právě od Nurmiho a Ron bude tím, kdo jí takto pomyslně přebírá jak od Nurmiho, tak i od Emila Zátopka. Opravdu osud si s námi někdy pěkně hraje. Ron bude sice velmi slavný, skutečně skvostný běžec, ale nikdy nebude olympijským vítězem. Ale to trochu předbíháme čas.

Oheň vzplanul. Zapálil jej devatenáctiletý australský dorostenecký rekordman, jakýsi Donald William Clarke. „Nešťastný Clarke,“ jak se bude psát o dvanáct let později až Ron Clarke definitivně odejde z olympijské scény.

 „Nešťastný“

Ron Clarke bude v šedesátých letech absolutně nejlepším vytrvalcem světa. Překoná celkem 27 světových rekordů na tratích od dvou mil, přes 5 a 10 mil až po 20 mil. Závody, jichž se Clarke zúčastní, budou mít vždy vynikající diváckou kulisu a svým jménem bude zaplňovat atletické stadióny po celém světě. Jeho jméno se bude objevovat celé roky na sportovních stránkách novin i časopisů.

Nyní ale stojí u velké kruhové mísy na vysokém pylonu, z níž šlehá k modrému nebi čistý plamen. Všemi póry vstřebává potlesk naplněného stadiónu, a vychutnává si svůj kousek slávy. Zároveň tady začíná snít svůj sen o tom, že jednou budou olympijské tribuny tleskat jen jemu. Až se stane olympijským vítězem.

Takhle nějak to začalo

Když vstupoval na dráhu, byl na australské poměry celkem už známý. Kdo je ten vysoký chlapec, je mi nějak povědomý! Ale to je přece mladší bratr Big Jacka! Přece ten chlapec, co při olympiádě v Melbourne jako poslední nesl oheň olympijské štafety. Jak přiběhl na stadión s pochodní a nezakolísal, ani když mu hořící magnesium postříkalo zdviženou ruku!

Mladší bratr slavného Jacka. Nejlepšího australského hráče fotbalu. Také zkoušel vyniknout v tomto sportu, který se našemu fotbalu vůbec nepodobá, nebyl však pro něj dostatečně tvrdý ani tělesně stavěný. Byl jen průměrným hráčem. Navíc se bolestivě zranil na noze a od té doby má po zlomenině zdeformované dva prsty.

Narodil se jako druhý syn správce kuželny. Měl tedy ke sportu blízko, protože hned za kuželnou byl areál hřišť. O to blíže, že jeho starší bratr byl již ve dvaceti letech nejlepším fotbalistou pátého kontinentu, tak jako jím byl před válkou - nebo k tomu měl velmi blízko - jejich otec.

I Ron chtěl být fotbalistou. Hrál však výtečně kriket a možná, že by byl po zranění udělal kariéru v tomto sportu. Byl velmi rychlý a vytrvalý. Profesor tělocviku ho přemluvil, aby se věnoval běhům; začal s ním trénovat a Ron se stal v sedmnácti letech juniorským mistrem Austrálie v běhu na jednu míli. Před Elliottem!  To ovšem v té době nikdo netušil, že tu v Sydney bojovali prsa na prsa budoucí světoví rekordmani.

Tři dny potom dostal Ron psaní. Jemu, sedmnáctiletému klukovi, napsal nejslavnější atlet Austrálie John Landy: „Viděl jsem tě, chlapče, běžet. Myslím, že bys jednou mohl pokračovat v mých stopách. Můj světový rekord na jednu míli dlouho nevydrží. V Evropě a USA je příliš mnoho chrtů, ale ty – a možná Elliott – byste mohli pro slávu Austrálie udělat mnoho… Odjíždím na dovolenou do Portera, nepřijel bys tam na pár dní za mnou?

Idol Australských kluků ho vzal do tréninkového tábora! Těch osm dní s Landym, jeho příklad a tréninkový deník doplněný radami trenéra Stampfla vykonaly své. Donald William Clarke překonal v 18 letech světový dorostenecký rekord na jednu míli časem 4:06,8! A ačkoliv se nekvalifikoval do australského týmu na OH v Melbourne, přesto se stal jejich aktérem.  

Potom však přišla celá řada porážek od Elliotta a studium na ekonomické škole. Navíc se oženil. Po svatbě nechal všechny své záliby plavat. Na prvním místě byla snaha dostudovat a zabezpečit rodinu. Zatímco Elliottova hvězda začínala na světovém nebi zářit, Ron se z dráhy doslova vytratil. John Landy mu psal – ale marně ho lákal do Porsea.

Běhání přišel na chuť až zase v době další olympiády v roce 1960. Po dostudování se stal tajemníkem jedné velké stavební firmy. Koupil si malý domek na pokraji Melbourne a náhoda tomu chtěla, že se jeho sousedem stal Les Perry, bývalý australský maratónec a rekordman na deset kilometrů. Ten si chodil dvakrát týdně zaběhat do terénu a Ron se jednou nechal zlákat. Běhali pravidelně tři měsíce a Ron dobíhal vždy druhý. Starý Les ho však provokoval tak dlouho, až uzavřeli sázku. Donald začal tajně běhat večer, a když se za měsíc utkali znovu, Perry závod na 20 kilometrů v polovině vzdal: „Ty blázne, ty to máš v sobě! Ty musíš znovu závodně běhat! Jsi vyloženě přírodní typ běžce, tvému střídání tempa a lehkosti nemůže odolat nikdo na světě.“ Běhali spolu celé jaro. Ráno i večer. Starý běžec si nadbíhal, později jezdil za vysokým černovlasým mladíkem v džípu. Úpatí horského pásma Dandenong se stalo jejich terénem a při tréninku je doprovázeli a sledovali jen divocí králíci a holubi.

Dva roky se účetní Donald Clarke připravoval na návrat. Dva roky žil jen pro práci, rodinu a pro trénink. Po dvou letech, když už hravě doháněl králíky a kdy zle proháněl klokany, se vrátil zpět na atletický ovál.

Byl to slavný návrat. Nečekaný. Hned napoprvé překonal australský rekord na 6 mil. O 14 dní později prohnal na Britských hrách v Perthu olympijského vítěze Novozélanďana Halberga v běhu na 3 míle (časy 13:34,2 a 13:36,0 min.) Tehdy s ním byly v Perthu i manželka. Stříbrnou medaili jí pověsil na krk, na stříbrný řetízek místo medailónku. To proto, že mu pomáhala a usnadňovala návrat na dráhu.

O rok později už suverénně vládl australským vytrvalcům. A na podzim, tedy v době australského jara, překonal v Melbourne poprvé světový rekord. Byl to zahajovací závod sezóny, na startu bylo 23 běžců a v hledišti snad jen stejný počet diváků. Ti, kdož přišli, ale nelitovali. Donald už po pěti kolech začal předbíhat první závodníky o kolo a když mu oznámili, že uběhl 5000 metrů za 13:59,0 min., jako by mu to vlilo novou krev do žil. A potom za nadšeného jásotu dvou desítek nadšených diváků proběhl cílem. Startér střílel jako pominutý. Světový rekord?! Nejvíce duchapřítomnosti měl hlavní rozhodčí, který hnal Rona po dráze ještě dalších 350 metrů. Jen jemu může děkovat Clarke, že v jeden den překonal hned dva světové rekordy. Na 6 mil (to byl oficiálně vyhlášený závod) časem 27:17,6 min. (skoro o půl minuty lepší než starý rekord Maďara Ihárose) a na 10 km časem 28:15,6 min.!

Do roku 1970, kdy pověsil tretry definitivně na hřebík, přijížděl každé léto do Evropy a USA  a stával se „zajícem,“ ve všech závodech, jichž se účastnil. I když Sandor Iháros v  posledních   letech nebyl tak rychlý, tak ho nikdy nenapadlo, aby taktizoval. Držel se zásady: „Ať jsem bit, hlavně když se peru.“ Vždy šel jako hrdina do čela závodu, i když věděl, že za jeho zády běží smečka vlčáků, kteří jsou už rychlejší než on, a kteří se spoléhají na svůj finiš. Tu tvrdou práci na trati vždy odvedl Ron – proto jeho zásluhou padlo tolik národních rekordů.

Na startu hned vedle něho stojí běžec, jehož jméno zatím něco říká pouze odborníkům, a který celý závod později popisoval takto:

„Hned, když závod začal, jsem cítil jakousi převahu nad ostatními běžci, zejména nad Clarkem. Nikdo mě neznal. Běžel jsem jakoby ve stínu, a to mě posilovalo. Řekl jsem si: nesmíš se vzdalovat od Clarka. Znal jsem jeho taktiku a předpokládal, že půjde brzo do čela. Po osmi kilometrech jsem náhle pochopil, že mohu vyhrát. Na předposlední rovince vyrazil Gammoudi. Já za ním. Už jsem ho doháněl, když do mě v zatáčce Clarke neúmyslně vrazil. Na okamžik jsem se zakymácel. Obrátil se, aby se mi omluvil, jak mi po závodě řekl, ale já už jsem nasadil ke spurtu.“ K vítěznému spurtu. Deset kilometrů tak na OH v Tokiu nevyhrál ani Bolotnikov, ani Clarke, ale dosud neznámý potomek Indiánů z kmene Siuxů, William Mills. Clarke doběhl třetí a získal bronzovou medaili. Jen bronzovou. Až skončí svou atletickou dráhu, bude si této medaile vážit mnohem víc. Teď pro něj znamená pouze nekonečné zklamání.

Ze starých čísel časopisu Stadion uspořádal Miloš Škorpil