Z historie běhu: Ron Clarke (2.část)

Atletická část OH v Tokiu (1964) začíná prvním finálovým závodem, během na 10 000m. Na start se řadí třicet nejlepších vytrvalců světa. Je mezi nimi olympijský vítěz z Říma, sovětský běžec Pjotr Bolotnikov. Je mezi nimi i současný světový rekordman na 6 mil, Australan Ron Clarke.

čtěte první část

Vytrvalci jsou tvrdí hoši a tak o několik dní zkouší Clarke reparát na poloviční trati. Tady  je pro něj výhodou, že favoritem je někdo jiný. Francouz Michel Jazy. Později o tomto závodě, který celý propršel, novináři napsali, že Jazy utopil své naděje v blátě. Ani tento závod favorit nevyhrál, nevyhrál však ani Clarke. Z Tokia se tak Clarke vracel s jedinou, nejméně ceněnou medailí. Kdyby se olympiáda konala některý rok mezi Tokiem a Mexikem, nebylo by asi o vítězi alespoň jednoho vytrvaleckého běhu pochyb, ostatně novináři v těchto letech o něm psali takto:

*      „Clarke překonává světové rekordy jako na běžícím pásu“

*      „Clarke je nejlepším běžcem sezóny na deset kilometrů“

*      „Clarke jako první běžec historie překonává hranici třinácti a půl minuty v běhu na pět kilometrů.“ (Rok po tokijské olympiádě)

*      „Clarke jako první běžec historie překonává hranici třinácti minut a dvaceti vteřin v běhu na pět kilometrů.“ (Dva roky po tokijské olympiádě)

Jenže v Helsinkách v roce 1965 běží závod na pět kilometrů. Podle jmen účastníků je předem jasné, že to bude závod sezóny. Po jeho skončení statistici konstatují, že to byl nejkvalitnější závod celé dosavadní historie běhu na pět kilometrů. A pořadí: Wiggs, Baillie, Schul, Keino, Hellad … a až sedmý Clarke.

O rok později se konají v Kingstonu Hry britského společenství. Na startu běhu na tři míle stojí i Ron Clarke. Doufá ve svoje první vítězství ve velkém závodě. Doufá marně. Vítězí Keino, Clarke končí dvě vteřiny za ním.

Po těchto závodech novináři píší:

*      „Clarke neumí závodit!“

*      „Clarke se bojí vítězit!“

*      „Clarke umí běhat jenom na čas!“

Prý neovládá závodní taktiku. Prostě běží, pokud možno v čele, až se uštve. Prý začíná mít z velkých závodů komplex. Prý se příliš zaobírá myšlenkou, že konečně jednou musí ve velkém závodě zvítězit. Clarke běhá dál a tyto úvahy nechává novinářům a „odborníkům.“ Na mítincích, které jsou pořádány s tím, že pořadatel touží po tom, aby zde Clarke překonal další rekord, mu ostatní soupeři slouží jako vodiči. A on zdolává další a další světové rekordy. Ovšem na závodech, kde ostatní běží proti němu znovu a znovu podléhá.

Je o čem psát. Je čím bavit čtenáře. Mluví se o Clarkově tragédii. Někteří dokonce tvrdí, že Clarkovi nejvíce uškodilo, právě to, že zapaloval olympijský oheň. Prý to v sobě nese jako velký závazek. Prý ho svazuje, že právě tehdy si stanovil za cíl, při pohledu na vítězství Vladímíra Kuce, že jednou bude taky tak dobrý. Že se stane olympijským vítězem a zároveň bude mít v držení světový rekord. Že vystoupí skutečně až na vrchol. Blíží se OH v Mexiku, kdyby tady Clarke zvítězil alespoň v jednom závodě, bylo by zase o čem psát. Nestalo se.

V běhu na deset kilometrů zvítězil Naftali Temu, v běhu na pět kilometrů zase Mohamed Gammoudi. Clarke byl na desítce šestý, na pětce pátý. Tentokrát tedy ani ta bronzová medaile na něj nezbyla. Po skončení běhu na pět kilometrů říkal: „Dal bych všechny své světové rekordy, za jedinou zlatou olympijskou medaili.“

Nezanevřel však na atletické ovály a dál překonával světové rekordy. Rok po OH v Mexiku byl stále v tabulkách nejrychlejším běžcem světa na pět kilometrů.

Když Ron Clarke skončil, statistici spočítali, že v celkem 72 závodech běžel pět kilometrů pod 14 minut (Virén, Temu nebo Mills jen v šesti). Takže osobní tragédie? 

Ron Clarke k tomu s odstupem let řekl:

*      „Vím, že mi říkají největší smolař mezi atlety. Ale tragicky to neberu. Sport mi dal hodně. Jsem vděčen za všechna ta léta, za všechny možnosti poznat jiné země a jejich lidi. Ničeho nelituji, ta proběhaná léta jsou nejkrásnějšími v mém životě. Škoda jen, že čas utíká a já musím z dráhy odejít.“

*     „V posledních letech jsem si ověřil, že většina lidí nedokáže pochopit můj vztah k běhu, k rekordům, k vítězstvím a porážkám… Především chci říct něco o otázce sebeuspokojení. Jeho hledání v bězích na dlouhé tratě je podobné hledání vzdušných zámků: právě v okamžiku, kdy cítíte, že jste ho našli, vám uniká. Stalo se mi to i v Melbourne, v Londýně i v Oslu. Brzy po vytvoření světového rekordu jsem pocítil jakési rozčarování. Přišlo po vzrušených výkřicích a pozdravech publika, které uspokojené zprávou o novém světovém rekordu odcházelo ze stadiónu. Osaměl jsem, mohl jsem si všechno v klidu promyslet, odevzdat se plně svým pocitům. A nadšení nezadržitelně mizelo, zanechávalo mě skleslého. Od této chvíle se nový rekord stával objektem útoku ostatních světových běžců.“

*     „Sportovec toužící po superrekordech odejde ze sportu zničený, protože nepřekonatelné rekordy neexistují… Když se probíjíme v souboji s únavou a bolestí k novému rekordu, objevujeme nové světy. Víme, že stovky jiných běhají právě tak, a zůstávají za námi jen o píď, ale i v tomto pomíjivém prvenství je jisté kouzlo.“

*     „Mohu odpřísáhnout, že vůli po vítězství nemám o nic menší než jiní. Podle mne musí být hlavním cílem běžce vítězství. Jsem dokonce přesvědčen, že radost ze závodu plyne především ze samotného průběhu boje, z napjatého souboje rovnocenných. Když jsem získal snadné vítězství, byl jsem nespokojenější než po neúspěchu ve vzrušujícím boji ve finiši.“

*     „Možná proto, že jsem po neúspěchu nevěšel hlavu, lidé soudili, že mám slabý charakter. Jinak bych přece po každé porážce musel prolévat krvavé slzy. V USA, Anglii i Austrálii vštěpují sportovcům názor, že prohra v jakýchkoli mezinárodních závodech je národní hanbou. Za jednu z nejnesmyslnějších reakcí pokládám pokutu pětiset dolarů, uloženou jistému basketbalistovi. Dostal ji ne za špatný výkon, ale proto, že si po prohře svého mužstva hrál v autobuse na foukací harmoniku. Nereagoval prý na prohru dost zkormouceně!“

Rekordman odchází

„Už před mexickou olympiádou jsem si říkal, že bych toho měl nechat. Ale v Austráli nebyl nikdo lepší a tak jsem trénoval dál. Byl jsem skvěle připraven, trénoval jsem ve Font Romeu i v americkém Lake Tahoe. A přece jsem věděl, že nemám žádnou naději. Olympijské hry v Mexiku byly fraškou, protože jsme se směli jen jeden měsíc připravovat v přiměřené nadmořské výšce. Ani čtyřměsíční trénink nad oblaky by nebyl stačil vyrovnat náskok těch sportovců, kteří žijí v těchto výškách trvale. Byl bych musel žít deset let v horách, abych měl nějakou šanci!

To nebyla čistá olympiáda, ale olympiáda krevních tělísek, festival hemoglobinu. Doběhl jsem do cíle pátý na pětku a šestý na 10 km, ale v cílové rovince jsem už ani nevěděl, jak se jmenuji. V hlavě jsem měl jedinou myšlenku – už abych dostal z láhve kyslík!

Pro naší dnešní představu jak to v Mexiku muselo vypadat, jsem našel zkušenost Clarka a Gammoudiho, kterou společně učinili rok pře mexickou olympiádou při „Mezinárodním olympijském týdnu, který proběhl na olympijských sportovištích v roce 1967.

„Byl jsem jako opilý! Přiletěl jsem do Mexika na poslední chvíli, cítil jsem se ve skvělé formě, byl jsem veselý, bezstarostný a smál se v duchu vážným tvářím svých soupeřů. Pak jsem běžel pět kilometrů a měl opět pocit, že jsem něco pil. Měl jsem nohy těžké jako z olova, síla mi prchala každým nadechnutím a poslední metry, v marném finiši, se mi před očima ukazovala krvavá kola. Byl jsem unaven stejně jako v Japonsku, kde jsem vzdal na 35 km maratónu Asahi. Praštil jsem sebou na trávník stadiónu a vůbec se ani neptal po čase, v jakém jsem doběhl… Bude to potřebovat delší aklimatizaci, jinak se tu nebude dosahovat vynikajících výkonů na dlouhých tratích.“

Clarke v závodě doběhl na druhém místě za Tunisanem Gammoudim ve slabém čase 14:41,8. Snad jenom na podporu jeho slov stojí dodat, že ihned po návrat domů běžel v Melbourne 5 000 m za 13:40,0, takže formu jistě měl.

A co o tomto závodě říkal jeho vítěz Gammoudi, který na rozdíl od Clarka měl na aklimatizaci celých deset dní? „Byl jsem unaven a rád jsem po závodě přijal kyslíkovou inhalaci. Ani mne to vítězství nad Clarkem netěší, vždyť přijel do Mexika dva dny před závodem a jeho organismus na tom byl mnohem hůř.“

„Měl jsem v životě smůlu. V Tokiu jsem měl šanci na desítce, ale byl jsem až třetí. Američan Mills a Tunisan Gammoudi byli tehdy v životní formě. Naši trenéři mi vyčítali, že jsem měl běžet hlavou, takticky. Proč prý jsem se utrhl z vedoucí skupiny a táhl za sebou běžce, kteří čekali jen a jen na finiš. Ovšem já tak běhal vždycky. Vždycky jsem byl tempař, tak jsem hrával své závody. Porážel jsem soupeře vždy už na trati, ne až v cíli. Vyhrál jsem tak na tři stovky velkých závodů, ale cožpak je člověk stroj a musí vyhrát každý závod?  Všude, kam jsem přijel, chtěli ode mě pořadatelé, abych ohlásil pokus o světový rekord! Předháněli se v podmínkách; kdybych se byl nestyděl, mohl jsem si nahrabat jmění. Ale já jsem – jistě to zní dnes jako fráze – amatér! Já vždycky sportoval pro radost z běhání, proto abych závodil, abych vyhrával! Dnes už mne to nebaví, ztratil se ten mladický zápal – a proto věším tretry na hřebíček. Přenechávám dráhu mladším…“

Stojí za zapamatování – vzkaz všem běžcům

„Každý z vás se může stát šampiónem. Mnozí tvrdí, že jsou k tomu zapotřebí přirozené vlohy. To není pravda. Někteří olympijští šampióni byli v mládí mrzáci a měli co dohánět: mladíky stejného věku. A přece je překonali. Úspěch v lehké atletice tkví v soustavném tréninku a ve správném přístupu k tomuto sportu. Kromě toho v dostatku vytrvalosti a vůle všechno vydržet. Většina mladých běžců dělá tu chybu, že si přečte popis tréninku olympijských vítězů a pokouší se je napodobit. Zapomínají na svou jedinečnost. Každý by se měl snažit najít svůj skrytý potenciál a ten rozvíjet. Každý by měl mít snahu se zlepšovat v přípravě i v závodech. Nepovažuji za správné držet se při závodě zpátky a čekat až na finiš, a to všechno jen proto, abych zvítězil. Snaha po vítězství jistě, ale až tehdy, když jsem se pokusil zlepšit. To je jediná cesta k vrcholu.“ Na jeho tváři je smutný úsměv, první stříbrné nitky v jeho smolně černých vlasech naznačují, že už má vrchol kariéry za sebou. Jeho černé oči odrážejí melancholii. Je unaven a proto se rád vrací domů k rodině.

Život jde dál. Obchodní zástupce firmy Adidas pro celou Austráli, Donald William Clark, je váženým australským občanem: v tmavém obleku vypadá jako velmi dobře prosperující obchodník nebo úspěšný podnikatel. Jeho jméno prodává v Austrálii světoznámou sportovní obuv a Ron je pokládán za bohatého muže. Dvě auta a domek, který se po přestavbě změnil v krásnou vilu (včetně parku a bazénu) nakonec o tom mluví výmluvnou řečí.
Pokud byste měli možnost zhlédnout záběry ze závodů, jichž se zúčastnil, tak si povšimněte jeho dokonalého dlouhého kroku, vynikající hospodárnosti pohybů, paty dosahují výše lýtek a lokty téměř nepohnuté. Celý jeho pohyb skýtá jedinečný estetický zážitek. A pokud si myslíte, že diváci chodí na závody obdivovat jen vítěze, jste na omylu, divák se rád podívá a ocení i toho, kdo potěší dokonalým pohybem.

Rona sice už na atletické dráze neuvidíte, ale abyste nebyli tak docela ošizeni, přečtěte si popis toho, jak prožíval jeden přímý účastník průběh úspěšného pokusu Rona Clarka dne 14. června 1965 v Oslu, kde se podařilo Ronovi vytvořit jeden ze svých skvělých světových rekordů, resp. dva na 6 mil a 10 000 m.

Ale dejme již slovo onomu šťastlivci: Bariéry Bisletu jsou plné. Prodavači čokolády a zmrzliny se sotva protlačí. Po dráze chodí několik mužů v černých uniformách a v bílých čepicích, v ruce mají velkou troubu, kterou občas přikládají k ústům a dirigují obecenstvo. Tribuna k sezení je prastará a něco pamatuje.  Před hlavním vchodem se třepetají vlajky národů, jejichž závodníci se dnešního závodu účastní. Ze svého místa vidím řeckou, anglickou, sovětskou, švédskou, americkou, australskou, kanadskou a další… Závody začínají. Na 400 metrů překážek vítězí Američan Whitney v čase 51,2, následuje disk mužů, jehož vítězem se stává Ludvík Daněk, když dává 64,55 m. Paráda, i my jsme přidali svou trošku do mlýna.

Následují v rychlém sledu další disciplíny, ale všichni čekají na Running Rona. Konečně je to tady. Na dráze se objevuje Ron Clarke, muž, který překonává světové rekordy, jako by to byla naprostá hračka, jako by se narodil jenom pro toto. Jen on však ví, kolik to dá námahy, aby tak mohl činit. Je 19.50. Probíhají poslední přípravy běhu na 10 000 m, v jehož rámci se běží i 6 mil. Vítr naschvál vane silněji, jako by chtěl naznačit, že Ronovi nic nedaruje.

Na start se staví pouze tři aktéři. Je 19:54 a muž v černém tílku a v bílých trenkách ostře vyráží kupředu. Začíná závod s časem, jaký ještě tento svět neviděl. Když probíhá pode mnou, vidím, že jsem se mýlil, nemá na sobě triko černé ale tmavě modré. To však nemění nic na zkušenosti, že běží přímo pekelně. Jedno kolo má něco málo přes 60 sekund.

Krátký sestřih, nádherné opálené tělo, skvěle vypracované. Jeho nohy v bílých ponožkách a modrých tretrách tvoří skvělou symbiózu. Na jeho kontě uběhnuté metry rychle přibývají. První kilometr 2:41,5 min. hlásí hlasatel. Mezi diváky to zašumí. V kapse mám kousek papírku, na němž mám napsány mezičasy jeho předchozího rekordu v Turku, kdy běžel 28:14,0. Proti tehdejšímu mezičasu už má k dobru 1,9 sekundy. Má to tedy skvěle rozběhnuté.

Je to jak vlna, která se šíří celým stařičkým stadiónem. Vždy ta část hlediště, kudy probíhá, mohutně skanduje. Ne, řve. O Seveřanech se tvrdí, že jsou studení jak psí čumák, tady to ale rozhodně neplatí. Hlasatel každou chvíli něco oznamuje a napětí v hledišti stoupá, přeskakuje z jedné části stadiónu na druhou, jak elektrická jiskra. Diváci už jsou přímo v extázi.

Další mezičas, vyvolává nové nadšení. Kolem škvárového oválu visí plechové tabule s reklamami. Ty nyní slouží divákům jako mohutné poklice: někdo do nich tluče, druhý kope, prostě každý se snaží udělat co největší kravál. Do toho se ozývá norština, angličtina, švédština a další směsice jiných jazyků, prostě změť jazyků jak v Babylónu. A to všechno pro jednoho skvělého běžce, který se tu snaží o posunutí další hranice lidských schopností.

Je tu prvních pět kilometrů – obecenstvo se směje, tleská, dupe a jásá. Mezičas 13:45,0. V Turku běžel první pětku za 14:02,0. Ron se vznáší po dráze jako pták, lehce, lehounce. Jako by nebyl vůbec unaven. Jeho krok je elegantní, zatímco na druhých dvou jeho souputnících je již vidět únava, Ronovi pohyby jsou stále stejně uvolněné a ladné. Počítám kola a kontroluji čas na protějších Longines. Zdá se mi tak neuvěřitelné, že si myslím, že jsem se musel o kolo přepočítat.

Ve vzpomínkách se vracím do Čelákovic o deset let zpátky (a taky předtím do Houštky), kde překonával svoje světové rekordy Emil Zátopek. Tehdy nás bylo v ochozech pouhých pár stovek. Emil dřel a dřel a nakonec svůj další rekord vydřel. Tehdy jsem si v duchu říkal, že není možné, aby někdo běžel rychleji, aby ze sebe vydal víc než Zátopek, jehož obličej křečovitě vyjadřoval námahu. Jak jsem se tehdy mýlil. Znovu pode mnou proběhl Clarke, jeho rychlost je taková, jakou jsem spíš zvyklý vídat u běžců na 1500 m. Už podruhé předbíhá Clause Borsena  z Dánska.

Diváci už vidí, že jen nějaká nečekaná událost by mohla úsilí toho běžce překazit a stupňuje své nadšení. A je to tady, Ron probíhá cílem. Stopky se zastavily na neuvěřitelných 27:39,4. Rekord z Turku tak nevydržel dlouho a jeho hodnota (28:14,0) v porovnání s tímto časem se zdá zcela bezcenná, i když kolik běžců by za něj dalo cokoliv. I dnes po takřka čtyřiceti letech.

Ron Clarke běhal, tak jak běhal. Jistě by byl raději, kdyby ke světovým rekordům přidal i vítězství ve velkých závodech, na olympijských hrách zvlášť. Ale všechny ty komplexy, „fatální strachy“ a „hořké slzy“ jsou jen výmyslem novinářů.

Protože víte co Ron Clarke pokládá za štěstí?

„Kdo může říct, co je to štěstí? Pro jednoho je to teplý koutek, pro jiného sklenice studeného piva. Já bývám šťastný, když běhám po kopcích ve společnosti přátel!“

Ze starých čísel časopisu Stadion uspořádal Miloš Škorpil