Marie a Paula - dvě dámy běžecké scény

Snad každý běžec, ať už jeho mety leží libovolně daleko, prožívá svůj příběh, v němž se vítězství střídají s porážkami, forma s dobou stagnace, euforie se skepsí, uspokojení z dosažených výsledků s touhou dále překonávat svá omezení. Ne každý však sáhne k peru, aby o své pouti vydal písemné svědectví. Marie Hanáková a Paula Radcliffová tak učinily.

Nad vzpomínkami Marie Hanákové Běhám – neobyčejný příběh mistryně světa, Rubico 2004 a autobiografií Pauly Radcliffové Paula - My Story So Far, Londýn 2005.

Jejich knihy vznikly téměř zároveň, a ačkoliv se obě ženy asi nikdy nesetkaly a jedna nevládne jazykem druhé, je jejich výpověď v jistém smyslu totožná.

Snad každý běžec, ať už jeho mety leží libovolně daleko, prožívá svůj příběh, v němž se vítězství střídají s porážkami, dny zdraví a  plné formy s dobou stagnace, euforie se skepsí, uspokojení z dosažených výsledků s touhou dále překonávat svá omezení. Ne každý běžec však sáhne k peru, aby o své pouti vydal písemné svědectví.

Marie Hanáková a Paula Radcliffová to učinily. Jejich knihy vznikly téměř zároveň, a ačkoliv se obě ženy asi nikdy nesetkaly a jedna nevládne jazykem druhé, je jejich výpověď v jistém smyslu totožná.

Tím, co pojí fenomenální britskou běžkyni na středních a dlouhých tratích a držitelku maratonského světového rekordu s českou seniorskou vytrvalkyní, není samozřejmě podobnost jejich životů: mezi životním stylem světoznámé atletky, vítězky v nejprestižnějších a nejlépe dotovaných světových soutěžích, a životními zkušenostmi někdejší běžkyně veteránských kategorií dnes bohužel invalidní a odkázané na cizí pomoc, je propastný rozdíl. Obě však spojuje vášnivé zaujetí pro běh, připravenost přinášet mu nezměrné oběti a neochvějná vůle.

Vzpomínky Marie Hanákové jsou fascinující a působivou četbou. Její slovník je možná jednoduchý, život, jejž popisuje, je však nesmírně složitý. Připravenost bojovat, o níž píše, čtenáře posiluje a inspiruje. Její nešťastný osud v něm vyvolává hlubokou lítost.

Po úvodních stránkách, které nás rychle přenesou přes její neradostné dětství (vychovával ji necitlivý otčím a sice milující, ale slabá matka) a přes mládí a dospělost (obojí vyplněno odříkáním a tvrdou každodenní prací vychovatelky na učňovské škole) se ocitáme na počátku naplňování jejího životního snu. 9. května 1983, ve svých dvaašedesáti letech! stojí Marie v Olomouci poprvé na startu.

Je ženou umanutou, vitální, trpělivou a nesmírně houževnatou. Pokračuje v tréninku, následuje několik kratších běhů a o tři roky později, krátce po manželově smrti, vybíhá na trasu dlouhou 10 km. Dochází jí, že je stvořena pro dlouhé tratě. Ačkoliv neovládá žádný cizí jazyk, závodí i v zahraničí. Objevuje se na závodech  v Budapešti a následujících letech též v Polsku a Belgii, kde skvělým časem 53:21 vítězí v běhu na 10 km v kategorii žen 65-70 let.

Za cenu značných ekonomických obětí odjíždí v roce 1989 na seniorské mistrovství světa do USA. Setkává se tu i s funkcionáři a členy tehdejšího československého atletického svazu, jejichž letenky i pobyt byly svazem plně hrazeny, ti ji však zcela ignorují. V běhu na 10 km zde obsadí 2. místo. V Řezně  absolvuje následujícího roku svůj první maraton v  čase 4:49. Bylo jí tehdy téměř 69 let.

O rok později utrpěla Marie Hanáková  v Rakousku vážný úraz na kole, avšak o pár týdnů později, ještě s obvazem a sešroubovaným ramenem, je už znovu na startu. Tentokrát v Benátkách: druhé a první místo. Bolest ji sužuje i při maratonu v Řezně (4:38): "Totiž již před odjezdem se mně jeden neposlušný šroub uvolnil o 1 cm a 2 mm, protlačil kůži velmi nápadně a zbarvil ji do modra. Nijak to nebolelo nebo jsem bolest ani nevnímala. Byla jsem nezmar."

Za medailemi putuje Marie Hanáková i v následujících letech. Navštěvuje Norsko, Švédsko, Anglii, Japonsko, Řecko, Kanadu a znovu USA. Na podzim 1996 se konečně chystá na vysněný maraton do New Yorku: "Měla jsem výbornou kondici, natrénováno." Bude jí 75 let. Závodně běhat plánuje až do devadesáti. Krátce před odletem ji na přechodu pro chodce srazí vůz nezodpovědné řidičky E.T. z Litovle. Následují četné operace, dlouhodobé léčení.

Konečně je propuštěna domů. Ocitá se sama ve svém bytě. Má velké zdravotní problémy, je menší o 10 cm. Vytrvalecká mistryně světa mající nesnesitelné bolesti a potíže i s obyčejnou chůzí však nepřestává bojovat. Vede svůj každodenní boj: je ještě mnohem náročnější než její někdejší maratonské trasy.

Ve srovnání se vzpomínkami  české běžkyně je autobiografie Pauly Radcliffové výrazně rozsáhlejší (393 strany proti 142 stránkám), je vybavena mnohem bohatším fotografickým materiálem a velmi podrobným přehledem dosažených sportovních výsledků, ale především je psána  literárně  podstatně zručnější rukou.

Je to dáno nejen tím, že na knize spolupracoval špičkový britský sportovní novinář David Walsh, ale i tím, že se zde blahodárně projevil Paulin celoživotní vztah k literatuře a její nesporné jazykové nadání. To ostatně velmi úspěšně uplatnila i při svém univerzitním studiu moderních evropských jazyků, zvláště francouzštiny a němčiny, v Loughborough.

Ve dvaceti kapitolách pojednává Paula Radcliffová o svém osobním i sportovním životě počínaje šťastným dětstvím s rodiči a bratrem  v Bedfordu ("nevzpomínám si, že bych kdy ve svém životě neběhala") a konče vítězstvím na světovém šampionátu v Helsinkách v srpnu 2005 ("tím, že jsem se stala světovým šampiónem, jsem pro rok 2005 dosáhla svého cíle a těšila se teď na prázdniny a odpočinek. Poprvé od roku 1990 jsem měla v srpnu, kdy obvykle intenzivně závodím nebo trénuji, volno").

Rozepisuje se o svých přátelích, dívčích láskách, o prvních závodech, o seznámení s Alexem Stantonem, trenérem, s nímž  spojila celý svůj dosavadní sportovní život, a vyznává se ze svého obdivu k norské vytrvalkyni Ingrid Kristiansenové.  Píše o středoškolském i vysokoškolském studiu a otevřeně rozebírá peripetie komplikovaného vztahu se svým příštím manželem a manažérem,  známým britským běžcem Gary Loughem. Ten ostatně na řadě míst  sám ze svého úhlu pohledu Paulino líčení komentuje.

Ocitáme se v oblíbeném sportovním centru jejího pravidelného vysokohorského tréninku ve Font Romeu ve francouzských Pyrenejích a stáváme se svědky jejího dramatického střetu s cyklistkou během přípravy v Albuquerque v Novém Mexiku v době vrcholící přípravy na londýnský maraton 2003. Navzdory zraněním způsobeným kolizí zde vytvořila nový světový rekord časem 2:15:25.

Překonala tak téměř o dvě minuty svůj výsledek z premiérového londýnského maratonu 2002, na nějž vzpomíná slovy: "Londýn mě získal pro maraton, hned jsem zatoužila po dalším startu. Běh dlouhý 26 mil je pro mě lákavou výzvou. Je jako život sám, skládá se s dobrých i tvrdých chvil. Musíte se umět těšit z těch dobrých částí a přežít ty špatné. Po cestě se dozvíte hodně o sobě i o tom, jak snášíte  tlak a komplikace. Nikdy nevíte jistě, jak budete reagovat, dokud těmto potížím sami nečelíte."

Filozof Platón kdysi nazval básníka "křehkou věcí". Platí to i pro běžce a  jak se zdá z Paulina příběhu, platí to dvojnásobně i pro Radcliffovou samu. Z jejího vyprávění plyne, že špičkový výkon je výsledkem  po měsíce a léta složitě a jemně laděné formy. Vzhledem k častým zraněním, onemocněním a dalším nepředvídatelným okolnostem negativně působícím na fyzický i psychický stav nejčastěji právě tehdy, kdy je toho nejméně třeba, je  vlastně takový výkon čímsi naprosto mimořádným  - zázrakem.

Prohry a selhání, z nichž jistě nejbolestnější bylo pro Paulu podrobně popisované odstoupení z maratonu při olympijských hrách v Athénách v roce 2004, jsou naopak všední a bezmála nezbytnou součástí kariéry i toho nejúspěšnějšího sportovce: "Jednou z věcí, která platí o životě a která je určitě pravda ve sportu, je, že se musíte snažit získat co nejvíc z každého svého úspěchu, protože vám to pomůže přežít vaše pády."  Tuto myšlenku by patrně podepsala i naše Marie Hanáková.

Ondřej Prokop