Tělesně postižení a běh: vše je o sebedůvěře

Dnešním článkem bychom chtěli otevřít seriál věnovaný běhu tělesně postižených. Rozhovor s Čecho-Američankou Pavlou Claire Salačovou dokazuje, že skvělé výkony je možné podávat i s tělesnými handicapy. S Pavlou o jejím nelehkém životě (má kratší horní končetiny) a běhání rozmlouval její trenér Miloš Škorpil.

Jsem věřící, ale mám na to úplně stejný pohled jako ty. Já jsem člověk, který věří v boha a Krista, ale mám s nim svůj vlastní vztah a věřím tomu, že člověk nemusí chodit každý týden do kostela či kaple, aby mohl prohlásit že věří. Individuální vztah s bohem, mi pomáhá najít cestu, ale na druhou stranu 100% věřím, že člověk dosáhne hodně věcí v životě tím, že na sobě pracuje a že si důvěřuje. Sebedůvěra a zaujetí jsou ty hlavní aspekty úspěchu, ať ve sportu nebo v životě obecně.

Sportovala jsi nějak už v Čechách nebo jsi začala až v Americe? Již dříve jsi se zmínila, že na střední škole jsi běhala střední tratě, jaké nejlepší výkony jsi na nich dosáhla?

První tři roky střední školy jsem navštěvovala Střední strojírenskou průmyslovku v Kladně obor Technická administrativa. Zde jsem dvakrát či třikrát do roka skákala do výšky, ale žádný velký úspěch. V roce 1994 jsem přicestovala do USA na středoškolský výměnný program. Bydlela jsem s americkou rodinou v Chicago Heights (předměstí Chicaga), dokončila tu střední školu a obdržela uznání diplomu od českého Ministerstva školství, což je rovnoprávné maturitě. Právě v tomto roce jsem dělala lehkou atletiku, 800 m a skok do výšky. Můj nejlepší čas na 800m byl okolo 2:42 min. Byla jsem ‘kapitánkou’ týmu, to znamená že jsem dělala všechny rozcvičky s týmem, byla zástupcem týmu při velkých závodech, atd.

Pak jsem běhala závodně za High Point Universitu v Severní Karolíně, měla jsem akademické a sportovní stipendium na lehkou atletiku a na přespolní běhy/má specializace. Mé časy ale byly hrozné. Nějak jsem neběhala pro sebe, jen jsem chtěla být prospěšná týmu a to nebyl ten správný důvod k běhání. Mimochodem, zde v USA sporty na vysokých školách jsou velmi prestižní a trenéři z atletů občas “dřou kůži,” tím chci říci, že výkony atletů dělají škole reklamu k tomu, aby dostali ty nejlepší budoucí studenty/atlety do týmu. Po mé promoci v roce 1999 jsem si ale běžecké boty dlouho neobula.

Co bylo tím impulsem, že jsi si jednoho dne řekla, že bys ráda běžela maratón a kde jsi běžela svůj první maratón a s jakým výsledkem?

To bylo v roce 2002 když jsem se po letech strávených na studiích v USA rozhodla podívat opět do Čech a strávila zde asi čtyři měsíce (únor-červen). Učila jsem angličtinu a byla vedoucí vysokoškolské skupiny na Vyšší Odborné škole Informačních služeb v Praze. Celý život jsem byla celkem fit a v kondičce, ale ne na maratón.

Maminka po létech podpory po telefonu během mé běžecké kariéry na střední škole a na High Point University, v Severní Karolíně, mi mnohokrát říkala, že mě nikdy neviděla závodit, i když jsem tolikrát běžela. Právě na cestě z jedné z mých  přednášek někdy okolo 5.5.2002 jsem zahlédla plakát na PIM a druhý den jsem se šla zaregistrovat.

Řekla jsem si, že toto je ta pravá příležitost, možná i jediná, aby mě maminka viděla běžet a byla v cíli. Měla jsem ani ne dva týdny na to, abych se připravila na běžecký výkon svého života. Nejvíc jsem během těch 14 dní běžela asi 17km, a s touto přípravou jsem se 19.5.2002 postavila na startovní čáru Pražského mezinárodního maratónu. Nejen postavila, já ho doběhla a to v čase 4:46:25.

Mámě jsem řekla, že nechci nikdy vidět boty na běhání a má rehabilitace trvala asi deset dní!!! Moji studenti se ptali co se mi stalo – chůze do schodů a co teprve ze schodů byla to úplně nejhorší. Asi dva týdny po uběhnutí maratónu jsem se zeptala maminky, kam mi dala běžecké boty. V té chvílí už jsem věděla, že ten maratón pro mě znamenal více než pět hodin psychicky a fyzicky zajímavého zážitku.

Dosavadní nejlepší výkon na maratón má Pavla z roku 2003, kdy běžela 3:54:09, za šest hodin uběhla 33,8 míle (cca 55 km). V roce 2004 běžela 50 km za stejný čas s jakým začínala svou maratónskou dráhu tedy za 4:56:12.

Ani nevím kde začít, je toho taková spousta co ti chci říci. Nejprve, děkuji moc za podporu a že mi tak věříš, či spíše v mé běžecké schopnosti. Nicméně, začnu tím, že je osm hodin večer a já jsem se domů dostala před dvěma hodinami. Ze závodu mého života, prvního běhu na 50km, tedy mimo toho 6ti hodinového minulý podzim. Cítím se super a jsem nadšená.

Takže, jak jsem dopadla? Myslím si, že OK, na to, že když jsem dorazila na závod, tak jsem zjistila že je to kromě regionálního šampionátu Long Islandu také zároveň šampionát státu New York,trošku mi zatrnulo, ale pak  jsem si řekla, že čím více soupeřů tím lépe.

Běželo asi 112 lidí (myslím) a asi 35 žen. Skončila jsem na 5. místě mezi ženami ve státě a na 2. místě regionálně, no mám dvě trofeje. Čas! Chtěla jsem to běžet pod 5 hodin a dokázala jsem to, 4:56:12. (to byl můj čas na PIM 2002). Nicméně, jsem to brala jako trénink na Boston, a tak jsem hrozně tlačila na pilu prvních  42 km, až moc, protože na 40 km jsem měla 3:25 něco, ale rozhodně mi to posílilo sebedůvěru, a tak začínám věřit, že bych mohla dát Boston i za 3:25! Uvidíme.

Jinak budu muset brát solní suplement a magnézium, na 38 km krásná rychlost, ale trošku křeče ve stehnech. Ale byla jsem rozumná, povolila jsem a trošku je protáhla, jak jsi říkal, zdraví je hlavní a Boston je pro mě moc důležitý. Nevím, jak jsem přesně dopadla celkově, ale počítám, že někde okolo 25. –30. místa. Jo, předběhla jsem mou soupeřku ze 6ti hodinového běhu o celé tři minuty, ona běžela maratón na Sahaře, a můj mentální obrázek před závodem byl, že ji porazím. Kamarádka mi přišla k cíli, úplně nečekaně a říkala "jo, Sahara tu je a má šesté místo" to je poslední místo na trofej, byla legrace.

Vím, že maratón už je dneska pro tebe málo, že začínáš koketovat i s ultramaratónem. Co jsi zatím běžela za ultramaratóny?

19. října 2003 to byl šestihodinový běh Long Island NY, uběhla jsem 56km.  Obsadila jsem 3. místo celkově z 25 žen. 7. března 2004 Caumsett State Park (50km za 4:56:12) a umístila se na  5. místě ve státě NY a na  2. místě v regionu.

Co cítíš, když běžíš maratón nebo ultramaratón, je to jenom fyzické uspokojení nebo cítíš i něco jiného?

Běhání pro mě ze začátku bylo nejlepší formou cvičení a kondičky, ale pro to člověk nemusí běhat maratóny či ultramaratóny. Když trénuji či závodím v maratónu a nebo ultramaratónu je to pro mě velké odvázání ve smyslu sníženi stresu z každodenního života, hlavně je to čas, kdy mohu být sama se sebou, mohu uvažovat a přemýšlet o různých aspektech mého života. Při běhu dostávám nejlepší nápady na mou budoucí disertační práci, myslím na své blízké doma v Čechách. Navíc mám moc ráda přírodu, jsem velice kompetitivní člověk a psychicky  a  fyzicky  šíleně  sama  na  sebe náročná, tím myslím, že co si má mysl usmyslí to většinou dokážu. To je asi 80% běhání maratónu a ultra. Pokud člověk trénuje tvrdě a souvisle, pak je důležité se na to připravit psychicky, hlavně na to co člověk musí překonat od 35 km do cíle. Neboť pak se to podobá “horské dráze,” člověk se cítí super a po půl kilometru má zase dojem že už neuběhne ani metr.

Jakou váhu přikládáš rehabilitaci, chodíš pravidelně na masáže, stará se o tebe nějaký fyzioterapeut?

Rehabilitace je velmi důležitá, kritická pokud je váš “tréninkový plán” nabitý a děláte sport dosti aktivně, tím myslím několik závodů za měsíc. Já po skončení maratónu či ultra se hlavně koncentruji na 35-45 minut lehké chůze ihned po doběhu. Když si člověk sedne, je to konec, neboť svaly ztvrdnou. Hlavní je pak pro mě dopřát si dostatek odpočinku (spánku). Den po maratónu či ultra nazývám “dnem zjištění všech možných zranění či pohmožděnin.” Tím myslím, že jdu na takový 5-6 km dlouhý výklus a zjišťuji zda mě něco bolí více než minule, či jaké svaly jsou nataženy. Na základě toho co zjistím, pak přizpůsobím první týden tréninku po závodě, každopádně ale zařazuji plavání a jednu či dvě masáže.

Jak a co při tréninku piješ nebo jíš. Bereš pravidelně nějaké potravní doplňky (minerály, vitamíny, apod.)?

Ano, mám fyzioterapeuta zde v New Yorku. Se Stevem a Scottem spolupracuji jednou až dvakrát týdně, (masáže, procvičení, výživa, atd.). Jednou za měsíc jdou se mnou na běžeckou dráhu a tam mi analyzují styl běhu, kde něco potřebuji zlepšit, či upravit, tak mi pomohou. Je prakticky nemožné vidět jak sama běžím, zda se předkláním, nebo zakláním, zda mám správný krok, jestli nedávám do odrazu příliš síly, zda běžím plynule apod.

Jak se občerstvuješ při závodě?

Pití a výživa při tréninku záleží na délce a všeobecné zátěži, ale běžec by neměl být nikdy dehydrovaný, takže dostatek tekutin je potřeba. Voda je má nejoblíbenější, minerálka a pak samozřejmě sportovní drinky jako je Gatorade, které pomáhají s doplňováním elektrolytu a balancováním elektrolytu při dlouhodobém běhu. Jídlo, nejraději mám hroznové víno a pomeranče jako přírodní, pak od 10. míle každých 7 mil si dávám Power Gel, což je forma glukózy/cukru. Pravidelně beru Centrum Performance a vápník.

V jakých botách běháš, používáš nějaké speciální vložky do bot?

Mám alespoň tři páry běžeckých bot, mé závodní boty jsou ty nejlehčí (váhově) a jsou to NIKE ZOOM AIR 2003. Jako tréninkové boty na silnici a lesní cesty používán podstatně těžší OASICS GT 2090. Další pár mám na běžecké dráhy,  ty střídám celkem často. Hlavní je nešetřit na botách. Každých 300mil (cca 480 km), i když vypadají jako nové je nutné koupit si nové,  kvůli podporám (stabilizačním a tlumícím vlastnostem).

Mám speciální vložky do bot, od mého fyzioterapeuta, hlavně na delší běhy, snižují tlak na kolena a kotníky. Nikdy v nich ale nezávodím. Při nákupu bot se řidím jediným pravidlem, mé nohy (chodidla) se v nich musí cítit super a pevně, i kdyby měly neonové barvy a neseděly mi, tak si je nekoupím, nezáleží na vzhledu, ale na účelu.

Proč nepoužíváš vložky při závodě, kvůli tomu, že zvyšují váhu bot, nebo to má ještě jiné příčiny?

Vložky do bot - při závodech je většinou nepoužívám, ale záleží na botách, do některých padnou jako ulité a do některých méně. Tak nevím, prostě v závodech ráda běhám bez nich, taky proto ze jsou trošku těžší. Na tréninky jsou ale důležité, samozřejmě pomáhají s fixací chodidel a zmírňují nárazy, stres na klouby a kolena.

Děkuji osudu, že jsem tyhle dva mohl poznat a mohl jim svou troškou přispět k tomu, že se sportem baví.

Kdysi se mne někdo zeptal, zda bych chtěl vychovat skutečného běžeckého mistra. Popravdě řečeno, ano. Kdo by nechtěl. Ale když vidím Pavlu, Seana, nebo Jindru Lakyho, jak se dokáží se životem prát a rozdávat radost všem kolem sebe, tak mě je tak nějak teplo a u srdce měkko a říkám si: „Dokud jsou na světě ještě takový lidé, tak má život smysl.“ No a když mě někdy něco nejde, jak bych si přál, tak mi stačí si na ně vzpomenut a vím, že byť by mě čekalo cokoliv, proti jejich problémům je to pořád nic.

Jestli vše vyjde, jak by mělo, tak v příštím roce bychom měli Pavlu a Seana přivítat na PIMu a nemělo by zůstat jenom u toho, měli by tu nějakou dobu žít. Takže i vy budete mít možnost načerpat z jejich přítomnosti tu ohromnou dávku pohody, entuziasmu a chuti do života. Věřím, že v nich objevíte nové přátele a oni ve vás.

Miloš Škorpil