Můj první ultramaratón aneb bylo nás šest

S myšlenkou vyzkoušet si trať delší než maratón si pohrávám od letošního květnového PIMu. Když Miloš Škorpil v on-line reportáži běhu z Prahy do Brna vyzval čtenáře, aby přišli s nápadem kam běžet příště, blesklo mi hlavou "Jizerská padesátka" !

Požádal jsem Miloše o pár rad jak se připravit a zároveň ho na tento běh pozval. Velmi mě potěšilo, že mé pozvání přijal. V sobotu 26.8.2006 se k nám přidali další čtyři běžci.

První věc, kterou jsem ihned po probuzení udělal, byla kontrola počasí a celkem se mi ulevilo, když jsem zjistil, že neprší. V pátek večer v Jablonci lilo tak hustě, že během chvíle byly ulice plné vody. Byl jsem rozhodnutý běžet za každého počasí. To se v sobotu umoudřilo, a po celou cestu nám přálo.

V 9 hodin jsem si sbalil všechny potřebné věci a vyrazil autem na místo našeho srazu, na centrální parkoviště na Bedřichově. Dorazil jsem jako první, ale hned za mnou přijelo auto s klukama z Liberce, Davidem a Petrem. Nedlouho na to přijel Pavel z Hradce Králové, a Miloš s Ondrou z Prahy.

Dvacet minut po desáté ranní jsme vyrazili. S námi vyrazil na kole i můj sedmnáctiletý syn Martin, který zcela dobrovolně pořizoval fotky, vezl občerstvení a nějaké ty svršky v baťohu, za což mu všichni děkujeme.

Od startu jsme běželi více jak 10 km většinou do kopce. Stoupání rozdělilo naši skupinku na dvě tříčlenné. Každý z nás běžel tempem, které mu vyhovovalo. Vedoucí skupinka na rozcestí vždy počkala na pomalejší. Petr s Davidem už na startu avizovali, že nepoběží celou trasu. Původně chtěli běžet jen na Čihadla, tam odbočit doleva a přes Hřebínek se vrátit, ale nakonec si to rozmysleli a pokračovali dál.

Na rozcestí „Čihadla“ jsme tedy všichni odbočili doprava ke Knajpu, nejvyššímu bodu naší trasy. Z Knajpy jsem pokračovali k odbočce na Hraniční cestu, kde jsme se definitivně rozdělili. Petr s Davidem pokračovali rovně na Smědavu. Celkem uběhli 30 km za 3.31 hod. a v cíli jsem pak za stěračem našel lístek že doběhli v pořádku.

Zbývající část naší skupiny odbočila na Hraniční cestu a pokračovala v ukrajování dalších kilometrů. Po 3 kilometrech nás čeká prudší stoupání po Jezdecké cestě. Ta nás přivedla na Jizerku. Tady jsem požil gel, spolu s tatrankou z Knajpy mé jediné jídlo.

Před námi je snad nekonečná panelová „Promenádní cesta“. Naší mysl povzbuzuje pocit, že máme půl trasy v naprosté pohodě za sebou. Po jejím zdolání a krátkém seběhu po asfaltové cestě jsme se dostali na Smědavu. Tady nás čekalo nejtěžší stoupání písčitou cestou zpět na Knajpu. V zimě se tu často rozhoduje Jizerská 50tka. Ale zvládli jsme to.

Na Knajpě jsme si dopřáli zastávku. Poručili jsme si dvě piva o které jsme se rozdělili a já si k pivu objednal ještě tatranku. Ondra s Pavlem si přidali džus a Miloš kafe.

Krize na mě padla u kiosku na Hřebínku, kde jsme měli v nohách již 40 kilometrů. Začalo mě nepříjemně píchat v pravém boku. Přešlo to až při dalším stoupání na Olivetskou horu. Za ní nás už naštěstí žádné větší stoupání nečekalo a tak jsme bez problémů zvládli poslední úsek do Bedřichova.

Ondra, Pavel i já jsme uběhli první ultramaratón v životě a těch 50 km jsme zvládli za 5 hodin čistého času. Musím říci, že to byl výborný zážitek i když přiznávám, že jsem měl z běhu obavy. Dík patří všem zúčastněným, prožil jsem pěkný den ve společnosti fantastických lidí, byla to pro mě radost.

Byl bych velmi rád kdyby se z nultého ročníku stala tradice příští rok se sešla větší skupinka, a to třeba i ve spolupráci s pořadateli Jizerské 50tky.

Martin Lukeš