Poslední běh s Lojzou Plchem
behej.com | 29. 10. 2006 | Přečteno: 2604×
Dnešní vyprávění je smutné. Život přináší do našich dní i okamžiky, které bychom byli rádi nikdy nezažili. Jedním z nich je nenadálé úmrtí blízkého kamaráda.
Alois Plch (1949), pravidelný účastník brněnských běhů a triatlonů, zkolaboval 28.září při závodě v Blažovicích 150 metrů před cílem a další ráno již nespatřil.
Je pátek 6. října večer. Po pěti dnech bez běhání se konečně dostávám na svou oblíbenou trasu.
Po náročném a časově vypjatém týdnu je už potřeba všechno vyběhat. Ono vyběhat je podobné jako se vypovídat. Vyběhat ze všeho, čeho je člověk plný.
Odkud jsem dnes přišel, než jsem se vydal na svůj večerní běh setmělým Brnem? Byl jsem na pohřbu běžce a triatlonisty Aloise Plcha. Obřadní síň byla plná lidí. Někteří oblečeni ve smutečním společenském obleku, jiní ve sportovní blůze tak, jak přijeli na kole, jiní v běžném občanském oděvu, jak jim okolnosti dovolily přijít.
Dva proslovy připomínají osobu Lojzy. Často se opakují výrazy kamarád, spoluběžec, běžec. Vzpomínají, jak upadl 150 m před cílem svého posledního závodu. Lojza byl nadšený sportovec, který také hodně dělal pro druhé (čehož jsem si mohl sám při trošce pozornosti opravdu všimnout). Měl rád ruské lidové písně, což jsem netušil. Když pak zpěvačka zazpívala „Razšumel sa kavyl, galubaja trava…“, všichni byli tou písní rozechvělí.
Obřad nebyl ani v nejmenším církevní, spíše občanský, a přesto člověk cítil mezi tím, co vysloveno bylo, také to nevyslovené. Když se s někým loučíme, myslíme přitom také na budoucí setkání…
Jak tak běžím, opouštím silnici a napojuji se na cyklostezku vedoucí z centra města podél Svratky na jih. Uvědomuji si, že tento můj běh je skutečně v pořadí čtvrtý běh s Lojzou.
Ten první byl, když jsme po Lojzově kolapsu v Blažovicích namísto běžeckého závodu na 11 km běželi symbolický nezávodní okruh obcí a já si představoval, jak by nás Lojza při tom povzbuzoval. Já jsem zase podobně povzbuzoval jeho a v duchu křičím: „Lojzo, dýchej pořádně, zaber, nevzdávej to!“
Vybavuji si, jak ještě v ten den v 15 hodin přichází dobrá zpráva, že Lojza se stále drží. Ta dobrá zpráva byla však brzy následována zprávou smutnější. Je dobojováno.
Ten den jsem si večer dal s Lojzou druhý běh, při němž jsem o všem velmi přemýšlel. Potřeboval jsem se z toho vyběhat. Některé otázky se mi vracejí i dnes. Věk 57 let, to je docela brzo. Proč se to takovému sportovci stalo, když přece nebyl vrcholovým sportovcem, který by sportu obětoval i své tělo, ale spíše hleděl tělu naslouchat?
Vybavily se mi výroky některých běžců, které jsem slýchal již před lety, když jsem začínal s běháním: „běžci infarkt nedostávají…“. Hledal jsem v tom něco racionálního, jakési východisko z labyrintu. Je přeci jasné, že takový sportovec nezemřel proto, že sportoval, ale bez sportu by se mu to asi stalo mnohem dřív.
Pokračuji cyklostezkou v úseku do Komárova, zde poměrně málo osvětleném. Teď běžím s Lojzou čtvrtý běh. Ale který byl ten třetí?
Bylo to také dnes. Vracel jsem se z Ostravy do Brna a samozřejmě jsem chtěl přijít včas na dnešní pohřeb. Věci se vyvinuly tak, že vše vycházelo docela na těsno. Na silničce směrem k Olomouci mi několik nákladních automobilů nadiktovalo svou rychlost jízdy, jakoby říkali: „Nás nezajímá, kam spěcháš. Teď se podřídíš našemu tempu. A nebuď nervózní“.
A tak si po cestě přemýšlím o tom, kam jedu. Míjím ceduli s nápisem „Úsek častých tragických nehod“ a uvědomuji si, že taková nehoda může postihnout stejně tak člověka staršího jako člověka velmi mladého a že nečekaná smrt je právě tak samozřejmou součástí života. Navozuje jen otázku, zda je na ni člověk připraven. Při představě kupy nevyřízené korespondence na mém pracovním stole si říkám, že já asi připraven nejsem. Kdo by to za mě všechno vyřídil?
Do Brna vjíždím v 16:07 a pohřeb přitom začíná v 16:15. Sjíždím z dálnice na Vídeňskou a volím parkování dole pod krematoriem. Ušetřím si tak čekání na světelné křižovatce. Z parkoviště běžím branou do dolní části hřbitova, vybíhám po hlavní cestě nahoru až ke krematoriu. Trochu více než 1200 m s převýšením asi 50 m. Udýchaný a s prudce tlukoucím srdcem přibíhám do obřadní síně.
Hodinky ukazuji 16:16, a za zvuku hudby lidé vcházejí dovnitř. To byl můj třetí běh s Lojzou. Vím, že jsem mu tím nijak nepomohl, ale bylo to vyjádření úcty k člověku, kterého jsem si vážil. Jsem moc rád, že jsem obřad stihl.
Cyklostezka pokračuje z Komárova k Přízřenicím. Blízko soutoku brněnských řek je splav, který vyrovnává hladiny mezi oběmi řekami. Tentokrát je klidný, nehučí jako na jaře při rozvodnění. Soutok je nenápadný, jakoby zde byl jen malý ostrůvek vyčnívající z vody. A voda přitékající zase v klidu odtéká.
Přibíhám k mostku překlenujícímu spojené řeky. Obracím směr, běžím zpátky a cítím se již volněji. Ano, už jsem se vypovídal. Soustředím se chvíli na své pravidelné dýchání, na tepovou frekvenci, na krok a pohyb rukou. Na pokřik ptáků a poslední náznaky hry cvrčků. Jako vždy mě ve stejném místě zblízka vyleká štěkot psa za plotem. Vdechuji vůni listí a vody. Sbohem Lojzo.
Sváťa Sedláček
Související články
Komentáře
Přidat příspěvek
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Příspěvky v diskuzi (celkem 9)
Miloš | 29. 10. 2006, 11:22
Sváťo moc díky za tvá slova, nevím zda jsem se s Lojzou někdy setkal, co však vím určitě je to, že při četbě tvých řádků mu je dobře, protože vypovídají o tom, že žil dobrý život a i když je nyní v duších těch co ho znali smutek a prázdno, je tam i naděje, že kdykoliv si na něj vzpomenou, vzpomenou si i na to, čím jim byl a jak by jim pomohl řešit jejich svízel.
Je jen škoda, že si pohříchu tyhle věci uvědomujeme většinou až když už nejsou komu říct. Nejsou?
Ale jsou, akorát že si nedokážeme představit to velké ucho co nám stále naslouchá, ty velké otevřené zářivé oči, které nás stále vidí. Kdybychom byli stále takto vědomí, bylo by na té naší kouli hned více radosti a méně toho čím si život dokážeme vzájemně otravovat.
Pavel Vildomec | 29. 10. 2006, 15:58
Nikdy jsem se s Lojzou asi nepotkal, ale přesto to musel být i můj kamarád. Chci aby to tak bylo! Je mi moc smutno...
Vilda
PlzeňOslík | 29. 10. 2006, 16:45
S Aloisem jsem se pravděpodobně nikdy nepotkal, ale musel to být skvělý člověk.
To jsou přesně ty chvíle, kdy člověka až zamrazí a říká si, k čemu jsou všechny medaile, poháry a diplomy. Najednou je všechno strašně relativní.
Je to kruté, ale patří to k životu...
Vyjadřuji upřímnou soustrast všem pozůstalým...Jana Dol. | 31. 10. 2006, 15:54
Moc hezky jsi to napsal!
Luděk Crhák | 29. 10. 2006, 22:31
Rovněž Sváťo díky za tvá slova.
Lojzu jsem měl tu čest osobně potkat pár dní před osudovým závodem na atletickém stadioně v Brně - Židenicích. Mého sedmiletého syna Tomáše přemluvil společně s trenérem Zetoru Brno Hovorkou, aby si zkusil oběhnout pár koleček okolo stadionu. Potom Tomáše přemluvil takže syn začal pravidelně trénovat a Lojza běhal s ním a udílel mu první běžecké rady. Potom nás svým nadšením naprosto nakazil, takže polovina naší rodiny vyrazila na náš první závod do Blažovic u Brna, ale bohužel na Lojzův poslední. Před svým posledním závodem se nejdříve postaral o své nejmladší svěřence. Mého syna Tomáše srovnal na prvním startu a ten podle jeho pokynů doběhl šestý asi ze 14 kluků. Lojza potom, když můj syn začal brečet, že ho předběhlo tolik kluků byl první, který k němu doběhl a začal ho plácat po zádech a gratulovat a chválit ho. Potom moji nejmladší 13 letou dceru Marušku, která upadla v první zatáčce přes ležící kamarádku, začal ihned povzbuzovat ať to nevzdává a zkusí doběhnout všechny, kteří již byli dávno v trapu. No a nakonec se jí to skoro povedlo. A mě Lojza přemluvil ať to zkusím, jeho nadšení pro běh bylo veliké a nakažlivé, i když jak o tom přemýšlím jsem byl vlastně pro něho další soupeř, přesto byl velice přející a měl velké srdce. Takže po startu v onen osudný den jsme běželi asi 2 až 3 km spolu. Lojza mě sice posílal dopředu jestli můžu, ale mě se nechtělo, protože s ním byla neustále legrace. Také od startu tvrdil, že se nikam nepožene, že si počkáme na odpadlíky, kteří můžou přijít již za třetí zatáčkou. A opravdu, v polovině prvního kopce jsme doběhli nějaké děvče celé brunátné, tak Lojza zastavil a ptal se jak je na tom, jestli nedostala kolaps. A za další chvilku jsme doběhli nějakého funícího již pěšáka. Potom nás trenér Hovorka naposledy s Lojzou vyfotil a před další zatáčkou mě poslal definitivně dopředu zkusit doběhnout před námi běžící pár. To se mi povedlo a ještě pár dalších až jsem dopěhl pátý. Potom jsem čekal na Lojzu strašně dlouho. Už to vypadalo že nedoběhne, ale potom se objevil a na začátku stadionu v Blažovicích se skoro zastavil, ale potom se rozběhnul znovu do první zatáčky. Kde spadnul před cílem. Pomoc měl okamžitou a odbornou již od prvních vteřin kdy spadl a přestal dýchat. Opravdu poděkování patří všem zdravotníkům, kteří začali okamžité oživovací pokusy umělé dýchání a masáž. Díky panu doktorovi, který se chystal rovněž k závodu a bývalému panu přimáři z Ára v Brně ve výslužbě, pomáhali všichni včetně oddílových kamarádů ze Zetoru Brno paní Floriánové, pana krajského hejtmana Juránka apod. Potom přijela rychlá, tak se pustili do oživování již s přístroji a potom Lojzu odvezla sanitka.Lojza byl dobrý kamarád a dobrý člověk, který určitě v životě nikomu neublížil. Na závody přijel jako první, aby se mohl s každým osobně přivítat a popřát mu úspěchy v závodě, rovněž nepřehlédnutelná byla jeho vysoká postava a jeho velké dobré srdce, které nakonec nevydrželo.
Ještě jednou Lojzo za všechno díky. Jistě se na nás díváš z běžeckého nebe a všem nám fandíš.
LuděkExploser | 31. 10. 2006, 13:18
Díky, Luďku, za vzpomínku. Byl jsi asi poslední člověk, který s Lojzou mluvil.
Lojza byl pan běžec, ani ne vzhledem ke svým výkonům, ale vzhledem k postoji k běhání.
Svaťa Sedláček | 30. 10. 2006, 00:08
Přátelé, na Lojzu opravdu vzpomínají mnozí běžci. Zde bych připomněl vzpomínku jiného běžce na http://vl001.blogspot.com/2006/10/vzpomnka-na-aloi se-plcha.html
Při běhu Blažovicemi mnohé oko běžců - chlapů - bylo vlhké...| 30. 10. 2006, 11:33
V tom odkazu jsou divné znaky (věčné problémy s češtinou), je lepší jít přes základní stránku http://vl001.blogspot.com
Jana Dol. | 31. 10. 2006, 15:51
Lojzíka jsem znala 2 roky,co jsem začala běhat.Bezvadnej kamarád, který opravdu nikdy ničím neublížil, naopak dobračisko veliké!!!Já s ním mám spoustu zážitků a příběhů.Ten tragický večer jsem mu zapálila svíčku,vytáhla fotky a udělala si vzpomínkový albumek já a Lojza.Letos zjara na hřišti,když ještě byla zima mi říkal, já Ti příště donesu dárek na běhání-nezapomněl a opravdu donesl: rukavičky.Tak je mám spolu s albumem jako vzpomínku.Hmmm, jeli jsme spolu na běh do Perné po cestě mi vyprávěl o své rodině-moc je měl rád!Z brněnské 25,že mě zaveze domů-díky já Ti dám příště na tréninku aspoň nektarinky...:-) bratrsky se se všemi rozdělil.A Ty děti? Měli Lojzu moc rádi, uměl je fakt krásně povzbudit a ty jeho lízátka a cílová páska nechyběli nikde ...
Nevím jestli se mi podařilo těma několika větama objasnit, že jsem ztratila človíčka, s kterým i za tu krátkou dobu co jsme se znali jsme prožili spoustu prima věcí...a bude mi moc chybět...ale protože vím, že byl tak fajn,tak mu přeji krásné plutí na modrém obláčku...a já už díky Tobě vím - LOJZI, že do kopce mám dělat krátké krůčky...
RSS