S včelami v zádech

Psalo se 17.srpna a byl teplý letní den. V rámci své přípravy na půlmaraton konaný na začátku října se jeden nejmenovaný mladík v Novém Jičíně vydal brázdit přilehlé kopce a cesty. Po obligátním odění se do běžeckého úboru, skládajicího se z černých šortek a oranžového trička, vyrazil směrem ke starší části sídliště Loučka.

Po klasickém zahřátí a navození potřebného tempa vše naznačovalo, že půjde o dalších parádně zaběhnutých sedm mílí.

Naprosto nečekaně, zhruba v druhé třetině trasy, projelo kolem zmiňované osoby neznámé auto s neznámou vlečkou, vezoucí neznámé úly s neznámými včelami. Ona idylka ničím nerušeného a poklidného večerního běhání byla pryč.

Trénink se proměnil v úprk před rojem a když řeknu, že onomu mladíkovi šlo o život, nebudu celou záležitost nikterak nadsazovat. Zběsile pádil z kopce, bezmyšlenkovitě zahnul a pokračoval v běhu podél řady paneláků na Nerudovu ulici.

Téměř bez dechu a sil se optal dvou pánů, kteří byli zaměstnání stěhováním, zda-li má něco na zádech a zda-li neletí něco za ním. Dostalo se mu odpovědi, či spíše “imperativního doporučení”, aby ono rozkošné oranžové tričko shodil a schoval se. Jak řekli, učinil a po zklidnění situace a jednom kýblu vody, který na něj jeden ze stěhujících ochotně hodil, následoval pokus o “devčelizaci” zavčelizovaného trika.

To došlo ke zdárnému konci, jen bylo potřeba několika šlápnutí a novinových listů, které byly nalezeny (=zcizeny) ve schránkách osadníků jednoho z paneláků. Pak ještě jeden kýbl vody a nic mladíkovi nebránilo, aby se vydal na cestu domů.

Člověk by si pomyslil, že to byla jen nešťastná souhra náhod. Jak se říkává - ve (ne)správný čas na (ne)správném místě. Ovšem včelami napadený běžec nabyl po incidentu, který se přihodil o pár minut později, jiného názoru. Pobodaný, bez trika a značně znavený se každým krokem přibližoval ke svému domu.

Z ničeho nic za ním vystartoval psík průměrného vzrůstu, leč nadprůměrně nepříjemný a agresivní. Situace se opakovala, zběsilý úprk a zahnutí k neznámým řadovkám, tentokrát v ulici Palackého. Záchranáři v podobě stěhováků však tentokrát chyběli. Svou roli zahrál klepač na prádlo, který posloužil jakožto hrazda. Na její horní polovině je před psy relativně bezpečno.

Inu, pobodaný, bez trika a značně znavený, k tomu všemu ještě psem napadený běžec skočil. Z posledních sil a souhrou jednotlivých svalových partií se na ono bezpečné místo dostal a čekal, dokud pes neumře hlady. Do tragického skonu toho nebohého stvoření (nebo snad mladíka?) moc nechybělo. Záhy se objevil majitel, který bez okolků tu štěkající potvoru ztrestal a odvedl.

Včelami a psem napadaný runner se ladným pohybem (=spadl) dostal na zem a v cestě domů pokračoval. Člověk by si pomyslel, blbý den. Ovšem příhod se zvířaty toho dne ještě dost nebylo. Po osprchování si pobodaný, málem-psem-pokousaný a unavený sportovec řekl, že si něco připraví k snědku.

Klidné vaření bylo ale narušeno nečekanou a nevítanou návštěvou sršně. Ta však nebyla příliš dlouhá, sršeň, nic netušící a sedíci na okně poznal, jaké to je, když na něj přiletí bota. A byl to právě sportovec-kuchař, do té doby veliký milovník zvířat, který návštěvu razantně a brutálním způsobem ukončil.

Po tom všem došel k závěru, že to není jen pitomá “lucky coincidence”, ale něco mnohem většího a závažnějšího. Buď konspirace a komplot největšího kalibru vedený nadpřirozenou povahou podstaty světa splývajicí se surreálnem a konzekventně ústící do makabrózního kataklyzmatu. Nebo naopak, prostě a jednoduše, další z důkazů pitomosti a primitivnosti zvířat (ideál J. J. Rousseau) a jejich absenci racionálního uvažování.

Hlavní je, že (znovu) žiju. Pokud jste to dosud nezaregistrovali, psal jsem o sobě. Už vím, co s člověkem dokáže udělat osm bodnutí a Dithiaden, jenž mi naordinovali na pohotovosti.

Petr Havlík