Správná technika došlapu (1.)

Kontakt s povrchem, na kterém se běžec pohybuje, je velmi důležitou součástí běžecké techniky, a to nejen kvůli dosažení lepšího sportovního výkonu, ale i z hlediska zdravotně-preventivního. Specialista Aleš Tvrzník rozebírá správnou techniku došlapu a odrazu.

Z pohledu techniky běhu hovoříme v souvislosti s došlapem nohy na podložku a jejím následným odrazem o oporové fázi. V odborné literatuře bychom našli její další rozdělení, které většinou vychází ze základní funkce nohy běžce, která musí nejprve kompenzovat náraz při došlapu a poté se co nejefektivněji odrazit do dalšího kroku.

Při běhu střední rychlostí na naše nohy, přesněji řečeno nohu, při každém došlapu působí dvoj- až trojnásobek vlastní tělesné váhy. Jestliže technika oporové fáze není v pořádku a nohy zátěž správně nekompenzují, jsou následně nerovnoměrně zatěžovány a přetěžovány i kolena, kyčle a také páteř.

A jak tedy ideální technika oporové fáze vypadá? Ideální technika došlapu se vyznačuje prvním kontaktem nohy se zemí na vnější straně paty. Následuje postupné zhoupnutí chodidla mírně směrem dovnitř a dále vpřed. Se zdvihem paty a aktivním zapojením kotníku začíná odraz přes přední palcovou část chodidla. Při této technice dochází k rozložení reakční síly podložky na větší plochu – téměř na všechny části chodidla. Na rozdíl od dalších technik (běh přes špičky nebo dopad na střed chodidla) tak pohybový aparát běžce nemusí tlumit tak veliké síly. 

U běžců se setkáváme s oboustrannými odchylkami od popsaného ideálu techniky. Častějším bývá nadměrné došlapování na vnitřní stranu chodidla, kterou nazýváme pronace. K pronaci mají tendenci lidé s dolními končetinami do "X" a poměrně velmi často i běžci s podélně plochýma nohama. K nadměrné pronaci ve většině případů nedochází bezprostředně v prvním momentu kontaktu nohy s podložkou, ale až v průběhu jejího odvíjení. Hovoříme o tzv. pronačním propadu, který má jednoznačně negativní vliv na techniku běhu a může vést až ke chronickým bolestem v důsledku přetížení nožní klenby, kolen a Achillovy šlachy.

Výrobci běžecké obuvi dodávají na trh modely, které mají tomuto "borcení" nohy zabraňovat. Tyto modely obsahují konstrukční prvky, které nohu na vnitřní straně podpírají. Při pohledu na podrážku této boty neshledáme typické vykrojení ve střední části, nýbrž nepřerušenou podrážku po celé vnitřní délce, popř. stabilizační prvky v mezipodrážce zabraňující vnitřnímu propadu nohy.

Z praxe je známo, že se pronace zvyšuje s únavou. S tímto faktem je třeba počítat právě při výběru obuvi a volit raději botu určenou pro vyšší stupeň pronace, než která se jeví bez únavy. 

S opačnou odchylkou - s došlapem na vnější stranu chodidla (supinaci) - se setkáváme u běžců s dolními končetinami do „O“. Často supinují i běžci, kteří při došlapu vytáčejí špičky příliš dovnitř nebo mají zvýšenou klenbu nohy. Mnozí běžci se na základě opotřebování obuvi na vnější straně paty domnívají, že patří ke skupině s nadměrnou supinací. Ve většině případů se ovšem mýlí, protože jak jsme se již zmínili, je mírná supinace na začátku došlapu zcela přirozená a dokonce i žádoucí.  

Často kladenou otázkou mezi běžci je náprava uvedených vrozených vad, resp. možnost změny techniky oporové fáze. Jenom správná obuv není vždy všelékem. Ta pouze zmírňuje důsledky. V praxi se nejlépe osvědčuje kombinace pasivních (speciální vložky a obuv) a  aktivních prostředků (posilovací a protahovací cvičení). Často pomáhají i speciální cvičení zaměřená na vyrovnávání funkčních bloků v daných kloubech. 

Konkrétní řešení ovšem vždy případ od případu záleží na individuální diagnóze. Velmi důležitým obecným závěrem je, že se noha chová jinak staticky bez zatížení a dynamicky při běhu. Určité souvislosti mezi oběma režimy určitě existují, ale je potřeba je vhodně interpretovat a jen statické nebo klinické vyšetření specialistou (ortopedem, fyzioterapeutem nebo podologem) rozhodně nestačí.

Důležitý je také poznatek, že poměrně dost problémů pohybového aparátu se dá eliminovat výběrem vhodné obuvi, která musí konstrukčně odpovídat individuální technice oporové fáze.

Klinické vyšetření a vyšetření na podoskopu je zaměřeno na tvar a funkčnost podélné a příčné klenby nohou, druh a stupeň deformace chodidel. K vyšetření také patří ohodnocení svalových dysbalancí (zkrácení svalu, oslabení svalu, zvýšené napětí svalu), a to zejména na dolních končetinách. Také se hodnotí možné  hypermobility hlezenních kloubů, tzn. jejich zvýšené pohyblivosti. Vyšetřovaná osoba je dotazována na dosavadní pohybový režim, prodělané úrazy pohybového aparátu a problémy s dolními končetinami.

Další součástí je vyšetření na tlakoměrné desce Footscan. V tomto případě se jedná o hodnocení dynamického chování nohou při pomalé chůzi, resp. běhu. Vyšetření probíhá nejprve naboso za pomalé chůze, kdy vyšetřovaná osoba zcela uvolněně přechází po tlakoměrné desce. Analýza odhalí rozložení tlaku chodidel na podložku od prvního až po poslední kontakt nohy. Záznam je vyhodnocen pomocí PC. Poté následuje vyšetření v běžecké obuvi.

Vyšetření na běžeckém trenažeru probíhá v běžecké obuvi se stupňovanou rychlostí běhu, resp. chůze. Vyšetřovaná osoba by se tak nejprve měla adaptovat na podmínky pohybu na běžeckém pásu, uvolnit se a předvádět co možná individuálně "nejtypičtější" techniku běhu. Rychlost pohybu pásu je z pomalé chůze zvyšována až k přechodu do běhu.

V průběhu vyšetření je pořizován videozáznam ze zadního pohledu (podélná osa chodidel). Záznam sleduje vzájemnou pozici chodidel, hlezenního kloubu a lýtek. Ve složitějších případech (např. pro zjištění drobných individuálních odchylek) se používá biomechanický systém Qualisys. Sedm vzájemně a s PC propojených infrakamer tak odhalí i tu nejjemnější odchylku v technice běhu.

(dokončení za týden)