ROZHOVOR: Dan Orálek - rychlík v rukavičkách

Příjemně naladěný vytáhlý běžec ochotně svolil s rozhovorem. Zaujal letos na Kladně, kde druhou polovinu maratonu odběhl sám a to ještě jako trénink na korejskou stovku. Zanedlouho po Soulu vystřihl letošní domácí rekord na dráze při hodinovce, přestože ji téměř celou musel odběhnout ve druhé dráze.

Nejen soupeře deptá tím, že využije náskoku a v cíli po krátkém vydýchání vezme fotoaparát a jde fotit ostatní závodníky. Většinou stihne zachytit 95 procent startovního pole…

Svým trenérům ale odjakživa deptal nervy svými přepálenými starty. Při jedné šestihodinovce vypálil tempem čtyři minuty na kilometr. Diskutabilních je i jeho deset letošních maratonů, což zavdává příčinu spekulacím o jeho schopnosti rozdělit si síly na hlavní vrcholy sezony.

Sympaticky naopak působí, že je jedním z mála špičkových borců, kteří při závodech ochotně pozdraví závodníky z opačného konce startovního pole.

Takový je Dan Orálek, hvězda letošní vytrvalecké scény. V rozhovoru se nevyhýbá ani otázkám na tělo, popisuje svůj trénink i naturalisticky obrazně líčí „zážitky“ z ultramaratonu.

Letošní rok se zdá být tvým vrcholem. Několik osobních rekordů na delších tratích a to i přes obrovské penzum absolvovaných závodů. Co sis nechal na příští rok?

Letos je pro mě úspěchem asi spousta věcí: osobák v maratónu, na 1 hodinu, absolvování MUM, dokončení 24hodinovky na Kladně, osobák na 12 hodin… Pokud se týče plánování, tak nejdelší doba (z hlediska běhání), kterou plánuji, je rok, a to ještě velmi rámcově. 

Příští rok bych chtěl v Brně běžet 48 hodin a někdy během roku se zlepšit na 24 hodin. Pak bych chtěl startovat na MS na 100 km ve Winschotenu a nějakou stovku zaběhnout během roku, abych se pokusil vylepšit si osobák. Snad poběžím i nějaký maratón. 

Jak je vidět, osobní rekordy si už asi budu vylepšovat jen na tratích od maratónu výše s výjimkou hodinovky. 

Svůj poslední skvělý výkon, letošní domácí rekord v hodinovce, jsi zaběhl s poměrně malým odstupem po závodě na MS na 100 km v Soulu. Jak jsi to dokázal, že ti to tak letělo? 

V posledních dvou letech se se zvyšujícími dávkami zlepšuje i moje schopnost regenerovat. Není pro mě velký problém běžet už tři dny po ultra závodě nebo po maratonu kratší závod na 10 až 15 km. Výsledek je většinou velmi solidní. Navíc se mi zdá, že každý ultra závod mě posunuje i na kratších tratích výkonnostně vpřed.

Když je teplo, hodně se potím v obličeji a protože běžím v tílku nebo v tričku, tak se nemám jak utřít. Potom se rukavice moc hodí. Na ultra bězích je musím měnit, aby uschly. V zimě zase nosím pletené palčáky, protože to jsou jediné rukavice, ve kterých mě aspoň ruce moc neomrznou. Jinak zima na palčáky je pro mě už +2 stupně. 

Na co při ultramaratónu myslíš, máš čas a potřebu vnímat, kudy běžíš, nebo jen myslíš na tempo a na to, abys to měl co nejdříve za sebou? 

Každý závod je jiný. Pokud mám okruhový závod, tak si můžu dovolit ten luxus vypnout mozek a začít myslet na úplně něco jiného. Co taky v tom 238. kole můžu kolem sebe vnímat…

Vytvářím si vnitřní svět, do kterého vstupují různé bolesti a problémy, které trápí moje tělo. Pokud je závod v terénu, tak se vnější podněty mění, a potom si je snažím vychutnávat. Vždycky do toho vstupuje ta okolnost, jak moc to bolí a jaké problémy právě řeším.

Velmi často se na konci závodu dostanu do fáze, kdy myslím hlavně na to, aby to skončilo a v hlavě se objevují myšlenky jako: „Proč to děláš? Zastav a bude to v pohodě…“

Při bězích delších než maraton míváš ke konci větší problémy s udržením nasazeného tempa. Je to vinou malé zásoby energie, kterou si neseš v sobě, nebo menšími zkušenostmi s občerstvováním během těchto závodů? 

Ano, mám s tím problémy. Dobrá zpráva je, že se to zlepšuje, a navíc se učím. Učí se jak moje tělo, tak můj mozek. Každému, kdo mě viděl, je jasné, že moc velké energetické rezervy nemám (190/69) a když se k tomu přidají problémy se žaludkem, tak je to neřešitelné.

Občas také zvolím příliš ambiciózní tempo a potom za to krutě zaplatím – no učím se. Na 24 hodin bylo všechno super skoro do 11. hodiny a pak to žaludek vzdal. Mimochodem běžel jsem tam 100 km za 8:25 a cítil jsem se opravdu dobře.

Další dobrá zpráva je, že jsem sám sebe přesvědčil, abych navštívil odborného lékaře kvůli problémům se žaludkem a výsledkem je, že jsem dostal léky, které mi snad pomohou více jíst, a to i při závodech. Letos koncem léta a na podzim jsem ve třech závodech zvracel a v dalších jsem měl opravdu velké problémy držet žaludek tam, kde ho chci mít. Pracuji na odstranění tohoto problému a jsem optimista.

Jak bys porovnal maratonskou trať s delšími závody?

Ultra hodně bolí. Nic tak strašnýho jsem na tratích do maratonu včetně nezažil. Na druhou stranu, když si v závodě na 24 hodin dáš hodinu pauzu, tak to ještě není tragédie, pořád můžeš myslet na solidní výkon. 

Když ultra strašně bolí, co tě vlastně motivuje k tomu postavit se znovu na start?

To je různé. Většina motivací je docela otřepaná, ale snad nejvíc je to o tom, že mám novou hračku a snažím se přijít na to, jak to funguje. Navíc bohužel neznám jinou disciplinu, na které bych mohl být reprezentantem (s úsměvem). 

S tou bolestí se snažím vymyslet, jak na to. Na první stovce jsem zkolaboval na 45. km – hodinu jsem ležel, a potom jsem se zdvihl a pokračoval. Bylo mi zle a nemohl jsem nic jíst a pil jsem jenom vodu, a ještě po troškách. Do cíle jsem se dostal snad jenom silou vůle. Hned po doběhu jsem dostal takovou zimnici, že mě zatáhli do nemocnice, ale už za hodinu vypustili. Já do toho špitálu nechtěl. Bylo to v Nizozemsku a i přes moje protesty mě do toho špitálu zavlekli (úsměv). 

Po závodě jsem týden nemohl chodit a dva dny jsem velmi obtížně polykal, protože jak jsem byl dehydrovanej, tak mi vyschly sliznice.

Dnes je to pohoda. Problémy mám až po 60–80 km a navíc už po závodě nedostávám kapačku. Do tří dnů po ultra závodě můžu běžet další závod. Asi ne ultra, ale Brněnský pohár jsem zvládnul. 

Kdy a kde jsi s běháním začal?

S atletikou jsem začal na druhém stupni ZŠ, chodil jsem do atletického kroužku k Františku Němcovi, který dodnes vede atletický oddíl v Přísnoticích. Bylo mi asi 11 let, když jsem běžel první závod – běh Směru (místní plátek), ze kterého se dalo postupovat dále až po běh Rudého Práva, který býval ve Stromovce. 

Úspěch to byl „závratný“ – doběhl jsem předposlední, což se značně lišilo od mých naivních očekávání. Nicméně jsem se rozhodl dělat atletiku, protože tam jsem mohl soutěžit sám za sebe. František nás nechával dělat všechny možné disciplíny, vyzkoušel jsem skoky i vrh koulí a různé běhy a ačkoliv jsem měl dlouhé nohy a ruce, tak jediná disciplína, kde jsem alespoň neztrácel tak moc, byl běh. Velká změna pro mě nastala, až kolem roku 1983, kdy mi trenér nabídl jednoduchý tréninkový plán, který měl pět položek a úkolem bylo ho pokud možno za týden zopakovat. 

Jsem docela tvrdohlavec, takže mi to vydrželo do jara a tehdy jsem objevil kouzlo pravidelného tréninku – na nějakých závodech jsem byl třetí. Začal jsem zjišťovat, že čím delší trať, tím lépe. Vím, že jsem ve 14 letech běžel hodinovku s výsledkem kolem 14 km. 

Další velkou změnou pro mě bylo, že na středoškolských hrách si mého výkonu na 3 km všiml Jiří Sequent a o prázdninách mi napsal dopis, na základě kterého jsem s ním začal spolupracovat na dalších 10 let. V této době jsem výkonnostně rostl velice rychle. Zřejmě se tady promítal náročný trénink s faktem, že jsem fyzicky dospíval. 

K ukončení spolupráce s Jirkou došlo v roce 1994, kdy se stalo několik věcí. Za prvé jsem ukončil vysokou školu a šel pracovat, což mě začalo uspokojovat a běhání už nebyla taková priorita. Za druhé jsem byl psychicky zcela vyčerpán dlouholetým tréninkem – 7 až 10 tréninků za týden a velké množství závodů už může jednoho nahlodat. Za třetí jsem si zranil achilovku a tři měsíce netrénoval, což mělo vliv na výkonnost a také na mou ochotu znovu se vrátit k běžecké řeholi. 

Jak ses dostal k ultramaratonu?

Ke zlomu došlo roku 1998, kdy už jsem se čtyři roky pouze mírně udržoval na neustále klesající výkonnosti. Na podzim jsem se rozhodl, že se půjdu proběhnout na Brněnský zimní pohár a doslova mě nadchlo množství běžců, kteří se toho zúčastnili. Bylo to pro mě naprosto nové, protože dřív jsem běhal na různých malých závodech, ale účast byla nanejvýš v desítkách a potkával jsem pořád ty stejné lidi. V dalších letech jsem dvě sezóny musel kvůli zdravotním problémům vynechat, ale běhání už dostávalo novou náplň – začalo mě bavit. 

Na jaře v roce 2003 jsem se nechal od kamarádky ukecat na 12-hodinovou štafetu v pavilonu Z na výstavišti, která se běžela v rámci SP na 48 hodin. Kromě toho, že jsem tam pobíhal v rámci družstva nějaké kolečka, tak jsem se díval jak okolo nás krouží běžci na 12 a 48 hodin. Nadchlo mě to. Ti, co tam běhali, rozhodně nebyli žádní velcí atleti, ale předváděli obrovskou vůli a odhodlání zvládnout ty neuvěřitelné výkony, které si vzali do hlavy. Rozhodl jsem se to za rok zkusit. 

V roce 2004 jsem se postavil na trať 12 hodin v tom stejném závodě s ambicemi zaběhnout pořádný výkon. Bylo to velmi naivní. Po 3 hodinách a 40 kilometrech jsem skončil na lehátku zcela vyčerpán se silnou zimnicí. Byl to v zásadě hodně nepovedený pokus. Jenže já se svých představ hned, tak nevzdávám a v roce 2005 jsem absolvoval ještě závody na 50 km, 100 km, TMMTR a běh na 24 hodin v Brně v rámci MS.

Kdo je tvůj trenér nyní?

Dnes už dvanáctým rokem se trénuji sám, ale nechám si poradit – no teda někdy, obzvlášť když můžu čerpat informace od takových ultra mistrů, jako jsou Tomáš Rusek nebo Jarda Kocourek, ale kontakt s ostatními ultraběžci mi vždy přináší nové pohledy a informace. 

Většinu běžců určitě překvapuje rozsah tratí, na nichž běháš nebo jsi běhal. Jak je možné udržet si zároveň rychlost, tempo a přitom se ještě velmi úspěšně věnovat ultramaratónu? Můžeš prozradit své „know how“? 

To hlavní „know how“ mi očividně dali rodiče v genech. Jinak se u mě projevuje efekt, kdy při tréninku vytrvalosti se zlepšují i ostatní složky běhu. Kromě dlouhých běhů v terénu absolvuji v určitých obdobích ANP tréninky (2×5km, 3×5km, 2×7 km…) a běhám závody, na které mám chuť. 

Intervalový trénink mám průměrně jednou za dva roky. Jinak to ANP je potřeba brát s rezervou, protože přesné změření proběhlo někdy v roce 1994 a dnes je to pouze o mém odhadu a pocitu. 

V posledním roce naběhám týdně od 130 do 170 km. Mimochodem v roce 1994 jsem měl týdenní maximum kolem 110 – 130 km.

Na které trati se cítíš nejsilnější a proč?

Když mám formu, tak na té, kterou zrovna běžím.

V současné době moc – snažím se užívat si to. Užívám si jak trénování, tak ještě více závodění, protože jsem více závodní typ. V 90. letech mě běhání nebavilo, ale dnes jsem na tom úplně jinak. Navíc ultra běhy tomu dávají další dimenzi, protože v každém závodě si zkouším svoje hranice. Na závodech také potkávám nové známé, a posléze i kamarády.

Myslíš si, že je možné se v ČR běháním slušně uživit?

Já se nikdy běháním neživil, možná přiživoval. Kdysi, když mi to běhalo, jsem byl student. I když bych se asi tehdy běháním uživil, tak jsem nemusel. Dnes bych umřel hlady.

Ale v Česku se běháním pár lidí živí, takže to jde. Jiná věc je, že běžec skončí s profi kariérou ve svých 40 letech a může se stát, že je z něj nevzdělaný, nezaměstnatelný jedinec, který v životě jenom běhal.

To běhání ho sice živilo, ale rozhodně nezabezpečilo pro zbytek jeho života. Takže si myslím, že uživit se dá, ale že jako hlavní zaměstnání bych si to zvolil až ve chvíli, kdy bych patřil alespoň mezi nejužší evropskou špičku.

Jsi častým návštěvníkem a dnes již spolupracovníkem webu Behej.com. Jaký máš na něj názor?

Líbí se mi a těší mě, že existuje v Česku tolik nadšených běžců, což je vidět na návštěvnosti stránek. 

Za rozhovor děkují
Miloš Škorpil a Radek Narovec

Daniel Orálek (29.3.1970)
AC Moravská Slávia Brno
5 km – 14:34 (1992)
10 km – 29:50,28 (1994)
půlmaraton – 1:04:33 (1994)
maraton – 2:34:34 (2006)
hodinovka – 18340 m (2006)
100 km – 7:30:32 (2005)
12 hodin – 131,270 km (2006)
24 hodin – 177,15 km (2006)