Se Svatým Pavlem na Maltě

Spouštíme novou rubriku Jak se běhá v..., která by se měla stát sbírkou zkušeností o rekreačním běhu v cizině. Podělte se o své postřehy, úsměvné i vážnější situace. Jedině tak si uděláme lepší obrázek o tom, jaká je vstřícnost veřejnosti vůči běžcům v našich končinách. Sváťa Sedláček navazuje svým povídáním o Maltě na předchozí články o německém Mnichově a rumunské Bukurešti.

Až pozornější přečtení propozic mi věc objasnilo: on to vlastně není žádný maratón (a rozhodně nejde o 3 maratóny po sobě, jak jsem se bláhově domníval). Jedná se o maratón rozložený do tří dnů: prvý den 11,195 km, druhý den 6 km a poslední den pětadvacítka. Tak to mě má neúčast tedy vůbec nemrzela.

Koukám se z balkónu hotelu a mé oči žádostivě ulpěly na kopcích nacházejících se na protějším poloostrově. Ten byl od našeho poloostrova Qawra oddělen zálivem Svatého Pavla. Na protější poloostrov dále navazovaly dva ostrůvky, které se spolu jmenovaly Ostrovy Svatého Pavla. Na jednom z nich byl už z dálky vidět jakýsi pomníček.

Nebylo mi dopřáno se na cíp toho poloostrova dostat včera, když mě uprostřed cesty zastihla tma a já ve snaze rychleji dorazit k cíli zabloudil přes vrchol protějšího poloostrova až k dalšímu zálivu na druhé straně poloostrova. Po nějaké době bezcílného běhání nahoru a dolů jsem se rozhodl k návratu. Běžel jsem tedy stejnou cestou zpět, protože jiná možná cesta (přes vnitrozemí) by byla asi o 16 až 20 km delší.

Musím říci, že tak úplně příjemná cesta to včera nebyla. Běžet se dalo pouze na okraji silnice spojující oba poloostrovy podél pobřeží. Tato silnice uvěznila nekonečné kolony aut pohybujících se krokem stejným směrem jako já. Bylo mi souzeno zhluboka vdechovat něco, co bylo na hony vzdáleno vůni pryskyřic a mořskému vzduchu.

Uvážíme-li velkou zálibu Malťanů v dieselových motorech staršího data výroby, uvěříte mi, že jediné takové auto je svými zplodinami schopno pro běžce připravit větší zážitek, než frekventovaná silnice u nás. Statečně tedy reguluji dýchání podle toho, zda je v mé blízkosti zapáchající automobil, nebo zda zrovna zafoukal větřík, který by mi případně mohl přinést trochu svěžího vzduchu od moře.

Potěšení mi ovšem přináší to, že všechna ta auta s přehledem předbíhám. Z některých se ozve veselý hlas a mávání, a tak také zamávám a běžím dál a blížím se přes nejhlubší zářez zálivu Svatého Pavla k začátku našeho poloostrova, jehož pobřežní sídlo se jmenuje stejně – Záliv Svatého Pavla.

Odbočím trochu od pobřeží do vnitřních uliček a vidím různé obchůdky, hotely, penziony. Když vidím nápis „Optika u Svatého Pavla“ a „Pekařství Svatého Pavla“, neubráním se otázce, co to tady pořád s tím Svatým Pavlem mají. Z těchto uliček sbíhám opět dolů k pobřeží a po kolonádě se vracím zpět.

Tak tedy vypadal můj neúspěšný pokus se dostat na ona romantická místa. Opakování o dva dny později jsem učinil pro jistotu hned zrána. Byl to zároveň experiment, jak budu snášet dlouhý běh ráno zcela bez jídla. Jen jsem se trochu napil džusu a do půllitrové plastové nádobky jsem si vzal slazenou citronádu.

Cesta po kolonádě byla příjemná. Bylo zde jen málo lidí, jen několik chodců, z nichž někteří zde chodí kvůli kondici poměrně svižným tempem, které bych odhadl na 6,5 km/hod. Slunce je již asi půl hodiny nad obzorem a dodává dni světlý jas. Vytrvalý vítr pohání vlny, aby se následně roztříštily o členitý kamenitý břeh.

Míjím několik bufetů, restaurací, probíhám okolo chrámu Svatého Pavla a po silničce zvedající se nahoru se dostávám opět na onu kritickou silnici, která hraje roli jediné spojky na protější poloostrov. I v tuto dobu je zde poměrně velký provoz, ale vzduch je poněkud dýchatelnější.

Obíhám samotné nitro zálivu a dostávám se na protější poloostrov. Silnice stoupá, aby se vyhnula skaliskům, která se vypínají přímo nad pobřežím a já se dále držím této silnice, která vede nejprve dolů do údolí nějakého potůčku a následně zase do silného stoupání na jeden z vrcholů poloostrova.

Běžím s lehkostí, i když mi občas auta podfukují. Na vrchu již opouštím hlavní silnici, která by mě jinak zavedla do městečka Melieha (podle něhož se celý ten poloostrov jmenuje) a dál až na severozápadní kraj ostrova, odkud by bylo vidět na ostrovy Comino a Gozo. Odbočuji vpravo a konečně mohu vychutnávat vůně bylin.

Ano, říkám si, stálo to za to, abych zde nyní mohl slyšet cvrčky, vdechovat vůni nějakého volně rostoucího koření (snad fenyklu) a pozorovat ploty z opuncií.

Pokračuji kolem kostela, který ale nebyl zjevně pro veřejnost přístupný a byl poněkud v zanedbaném stavu. Je to však jedna z dominant poloostrova Melieha, které je vidět i z protějšího poloostrova Qawra. Za kostelem se silnička ponenáhlu mění v cestu, a tak poznávám, že na těchto kopcích funguje místní zemědělství.

Jednotlivé pozemky jsou zde od sebe ohraničeny zídkami z kamení, které asi museli zemědělci vyhrabat ze země, dříve než mohli půdu zemědělsky využívat. Některé pozemky sice vypadaly jako dlouhodobě neobdělané, jiné ale obsahovaly navezenou rašelinu a velmi pěkně vzrostlé rostliny bramborů.

Cesta mě vede stále do mírného kopce a já se dostávám na jeden z nejvyšších pobřežních kopců skýtajících dobrý výhled. Jsou zde takové rozeklané skály, v zemi asi 10 cm široké velmi hluboké průrvy. A mimo ně stepní vegetace na vápencovém podkladě.

Zde mě napadlo, jestli zde nehrozí nebezpečí, že bych mohl narazit na jedovatého hada, nějakou skalní zmiji. Vždyť i onomu Pavlovi, po němž se tady všecko jmenuje, zůstal po jeho ztroskotání na tomto ostrově na ruce viset nějaký jedovatý had. Ale dál na to nemyslím a přibližuji se z vyhlídkového místa na sám okraj skaliska a držím se metr od kolmého srázu, odhadem asi 30 m hlubokého. Je odtud vidět na ostrovy Svatého Pavla, zejména také ten pomníček, který byl trochu viditelný z protějšího břehu, ale teď ho vidím mnohem více zblízka.

Sbíhám dolů po cestičce, která mě přivádí blíž k břehu, ale zjišťuji, že tady to dál prostě nevede. Ale toto místo opravdu stojí za to, protože skýtá pohled přímo na památník Svatého Pavla, ale i na romantické skalní útvary na pobřeží. Tyto vápencové skalní plochy jsou zbarveny do červena. Na jejich vrchu se uchytila skromná suchomilná vegetace.

Musím zvolit další cestičku se stoupáním vzhůru. Opět je to okolo zahrádek ohraničených kamením. Po cestě přemýšlím, co to muselo být za osobnost, Svatý Pavel, zobrazovaný jako charismatický učitel, který opustil slibnou kariéru římského občana židovského původu a nastoupil dráhu příslušníka v té době opovrhované skupiny jakýchsi Kristovců (chcete-li, tedy křesťanů).

Z rozjímání mě vyruší štěkot psa. Pro jistotu zmírňuji skoro do chůze, zdravím místního zemědělce, který mě ujišťuje, že mi pes nic neudělá. Zatímco mi zemědělec navrhuje, kudy mám pokračovat, pes se se mnou už skamarádil a očuchává mi nohu. Pouštím se podle rady zemědělce zkratkou po úzké cestičce mezi zahradami poměrně prudce do vrchu. Někteří zemědělci zde mají nádrže s vodou a motorovými čerpadly zalívají své pozemky. Jakmile ale vidím, že je možné se dostat více k mořskému břehu, odbočuji ze stoupající cesty a po náhorní plošince stepi sbíhám zase dolů k jihovýchodnímu pobřeží poloostrova.

Běží se mi lehce, a tak přemýšlím. On ten Pavel musel určitě o běhání a běžeckých závodech docela dost vědět. Zmínky o běhu a běžeckém tréninku v jeho listech až příliš silně naznačují, že s tím musel mít osobní zkušenost, nejen jako divák. Popouštím uzdu fantazie a představuji si mladého Saula z Tarzu (jeho původní jméno), jak studuje na univerzitě. Představuji si ctižádostivého mladíka, který sice nyní studuje práva, ale sní o postgraduálním studiu judaismu na farizejské škole Gamaliele.

Chtěl všechno dělat co nejlépe. Ba také reprezentovat svou univerzitu ve sportech, v zápase a běhu. Být nejlepší vůbec nebylo snadné. Vyžadovalo to tvrdou práci, tvrdý trénink. A protože při studiu nezbývalo moc času, často si při běžeckém tréninku opakoval základy římského práva nebo čerstvě probraná literární díla řeckých a římských básníků. Dovedete si představit, že by Saul z Tarzu při běžeckém závodě nevyhrál?

Vždyť neponechal nic náhodě. Cílevědomě a se sebezapřením trénoval. Netrávil večery v krčmě jako někteří spolužáci. Chtěl být nejlepší. Nejen ve studiu, ale i ve sportu. A přece si myslím, že se mu to někdy přihodilo. Musel to být pro něj hrozný zážitek. To ošklivé zklamání. To ponížení a pokoření. Ta ostuda. Nevyhrál. Nebyl první. Byl až druhý…

Tento úsek běhu cestou necestou po planině mě nakonec přivedl k malé usedlosti, od níž vede asfaltová cestička okolo malé zátoky údolím potoka, vlévajícího se do této zátoky. Zde jsem obdivoval pět metrů vysoký rákos podél cesty, ale i jinou velmi bujnou vegetaci. Samozřejmě také všudypřítomné opuncie, které zde dosahují výšky našich menších stromů. Cestička vede pouze do mírného kopce, jak je pro údolí vodních toků v jejich dolní části typické, takže stoupání je příjemné.

Myšlenky se mi opět vrací k tomu pozoruhodnému člověku, jemuž nyní takovou pozornost věnují obyvatelé Malty. Jsou skutečně hrdí na to, že apoštol Pavel přijal pohostinnost jejich předků na jedné ze svých posledních velkých cest. Ve svém strhujícím cestopisném vyprávění zmiňuje obyvatele Malty jako lidi s mimořádnou lidskou laskavostí.

Ale to už byl úplně jiný člověk, než ten, který ctižádostivě šel za svým cílem. Představuji si ho, jak rozmlouvá se spoluvěřícími. Věcně, otevřeně, starostlivě, se zájmem, skromně, energicky, bez okázalosti. Jak si dává pozor na to, aby i nechtě nějak nedával na odiv své vědomosti a vzdělání. Aby se byť jen nevědomky nějak nechlubil a nevynášel nad druhé. Co to bylo za sílu, ano morální sílu, která tak změnila člověka, celou jeho strukturu hodnot a cílů?

Stoupání cestičky, po které běžím, se trochu zesiluje a začíná být také slyšet zvuk vody tekoucí v potoku. Ale k mým uším již doléhá také zvuk aut ze silnice, ke které se blížím. Nakonec přibíhám až k silnici, podběhnu ji tunelem a dál již pokračuji po pravé straně silnice zpět, nejprve trochu do kopce, pak zase spíše z kopce.

Výlet sice ještě neskončil, ale již tak trochu vyhodnocuji a říkám si, že mohu být spokojen. Že jsem viděl nádherné přírodní úkazy, snad také místa, kde se možná pohyboval apoštol Pavel. Když tedy míjím nejzazší místo zálivu Svatého Pavla a pokračuji podél silnice sídlem stejného jména, hlavou mi stále zní sousloví jako "pozoruhodný člověk", "morální síla", "skromnost".

Proběhnu nepříjemným úsekem silnice plné aut, dostávám se na kolonádu a dopíjím svou láhev citronády. Trochu se cítím vyhladovělý a slabý a říkám si, že vyrážet na dlouhý běh bez předchozí snídaně příště nebudu. Ale i ta slazená citronáda osvěží a dodá sílu. Výlet (odhadem necelých 20 km) končí a hladový se pouštím do snídaně…

Svaťa Sedláček