Manžel končí s během! Už se na to nemůžu dívat

Nedávno jsme obdrželi smutný dopis. Paní, jejíž identitu se můžeme jen pokoušet odhadovat, protože psaní přišlo anonymním mailem, v něm popisuje své strasti s manželem běžcem. Dopis otiskujeme v plném znění, pouze s mírnou redakční úpravou (smazali jsme invektivy, opravili 28 gramatických chyb a tři nové vložili).

Vážená redakce,

dlouho jsem se odhodlávala k napsání tohoto dopisu. Ale už se to nedalo vydržet. Dvacet let jsme žili ve spokojeném manželství, než si manžel usmyslel, že uběhne maraton. Blázen jeden, vždyť tuhle ani neuzvedl kolečko s pískem! Že prej nějakej Miloš říkal, že maraton dá každý.

No nevím, já bych dnes nejraději dala jednu tomu Milošovi.

Společné chvíle s mým manželem se začly od té doby krátit, že prej dnes má tempíčka a nějaký záseky nebo co. Doufala jsem, že aspoň o víkendu zajedeme společně k mé mamince do Svitávek. Ale ouha – ten kozel se najednou vzepjal a že prej nikam! Jedu Unhošť.

V lednu běžet maraton? Ty jsi se zbláznil, starej, křičím na něj. Ale nic, zase ty svý satelitní hodinky na ruce, ošmajdaný ňůbalánsky, jak jim říká, a frnk, už byl pryč.

Bylo mi k pláči. Peru mu, žehlím, míchám ty jeho jonťáky, ale on už snad žije s nějakou jinou. Doma vždy jen sedí, ošívá se a když se na chvíli otočím, už sedí před počítačem a čumí na to vaše Bjehejkom.

Můžete mi říci, vážení, co jsem komu udělala, že jste mne připravili o manžela? On se sice tváří, jak moc mne miluje, ale když mi dal k padesátce zájezd vlakem do Košic, abych ho tam vyfotila s Dzurindou, bylo mi jasné, že něco musím dělat.

Požádala jsem kolegu v práci o pomoc. Ten ochotně přišel a schoval manželovi nějakej bůkmárk na to vaše Bjehej mezi erotické stránky, kam manžel už osm let nechodí. Ty jeho maratonky jsem mu vyprala v pračce na 90, takže už je neohne ani kleštěma.

Ještě jsem mu pro jistotu rozstříhala vložky, za který dal nějakýmu bláznivýmu ortopédovi dva tisíce. Ty jsem měla schovaný na kadeřníka, chtěla jsem si konečně nechat udělat trvalou na Smíchově.

Pište si, co chcete. Dál blbněte hlavy otcům od rodin, ale nás už do toho netahejte. Běháte jak cvoci, kouří se z vás jak z koňů a furt melete jen o těch svejch osobákách, že si člověk musí myslet, že je mezi rybáři…

Můj manžel již neběhá. Je na mne milý a slíbil mi, že v září pojedeme do Švýcar, do hor. Tam budu mít aspoň jistotu, že nebude přemýšlet o těch svých maratónech. Na Jungfrau jsem byla ještě před svatbou, jako mladá dívka. Tam je to samej šutr a kopec, konečně se na běh vykašle!

Tak nazdar