Za trest odměna, aneb okolo Hochgründecku

Když už jsem se předloni v říjnu ulil z břeclavského běhu na 100 km (přestože bylo nádherné počasí a skvělé prostředí) a ještě z dalších veřejně prospěšných aktivit, rozhodl jsem se první den dovolené v St. Johannu, že za trest své tělo potýrám výstupem na Hochgründeck.

Ten by měl podle mapy být asi 9 km ze St. Johannu při cestě přes Hahnbaum (převýšení asi 1200 m). Výlet zakončím sestupem do blízkého městečka Bischofshofenu a návratem podél řeky Salzach do St. Johannu (celkem asi 21 km). Jistě je vám jasné, že onen trest jsem volil tak, aby ve skutečnosti byl odměnou plnou nádherných výhledů, zvuků a dojmů.

Když pozoruji, že silnice, po které běžím, překračuje onen potok a pokračuje si klidně někam dál, rozhodl jsem se pro improvizaci a běžel jsem po cestě proti proudu potoka, až jsem narazil na místo, kde cesta dál nepokračovala. Nutno podotknout, že se tam opravdu mimo cestu nedalo ani běžet ani jít. Sestoupil jsem tedy zpátky trochu níže, až jsem našel lesní pěšinku, která se klikatila strmě do svahu, až vyústila na silnici, po které jsem měl evidentně vyrazit, a to v místě asi 1 km od výchozího bodu mé výpravy. Bylo tedy jasné, že k trase výletu si mohu přičíst +4 km. Dobře.

Ono to údolíčko potoka bylo opravdu romantické a stálo za to ho vidět. Nacházelo se v něm několik staveb souvisejících s malou vodní elektrárnou. Bylo mi však určeno stoupání o něco důkladnější, než těch asi 4-6% proti proudu potoka. Ze silnice jsem brzy odbočil na místní asfaltovou cestu, která se poměrně strmě vinula stále nahoru. Po cestě se mi otevíraly výhledy na protější svah a za ním částečně skryté vysoké kopce s odhalenými skalisky.

Po cestě jsem vdechoval vůni bylin vydávajících své silice, jak na ně působila sluncem prohřátá půda, zejména nahořklou vůni rmenu a žebříčku. Občas bylo cítit také vůni krav a slyšet jejich zvonce, jejichž zvonění bylo pro můj výlet jaksi příznačné.

Občas tyto příjemné vůně vystřídal pach spáleného benzínu či nafty, protože ona komunikace sloužila i pro motorová vozidla, která sem tam projela okolo mě. Zajímavé na tom bylo, že ten pach benzínu jsem cítil, i když jsem v blízkosti neviděl a neslyšel žádné motorové vozidlo. Zřejmě v některých místech byly rozptylové podmínky horší a pach se tam tedy držel delší dobu, i když jinak foukal mírný vítr.

Pozoruhodný kontrast čisté přírody a civilizace zasahující i do těchto nadmořských výšek. Napadlo mě, že i ta auta mají do kopce dost co dělat, že funí a hekají, aby vyvezly do kopce své mnohdy velmi přetloustlé majitele a srovnával jsem ekologický dopad jejich způsobu dopravy na vršek s mou dopravou: také já jsem do ovzduší vypouštěl oxid uhličitý a zahříval jsem okolní vzduch teplým povrchem svého těla, takže jsem taky přispíval ke skleníkovému efektu. Ono je to ale všechno o míře...

Minul jsem Hahnbaum ve výšce asi 1200 m a stoupání se ještě trochu přitvrdilo. Dalo by se říct, že kdykoli se na chvilku stoupání zmírnilo pod 13%, pociťoval jsem značnou úlevu a mohl jsem prodloužit krok, a když někde stoupání na chvíli kleslo pod asi 7%, měl jsem pocit, že běžím po rovince nebo s kopce (ale bez nepříjemných "dobržďovacích" pocitů v kolenech).  I když jsem pojal rozhodnutí všechny kopce vyběhnout (bez chůze), v jednom místě jsem do chůze přešel, stoupání tam bylo nad míru ostré a já jsem si to ospravedlnil tím, že již přes hodinu běžím, aniž bych se napil, a tak jsem chůze využil k malému napití. Bylo to v úseku, kde již byla asfaltová cesta vystřídána lesní pěšinou.

Následující cesta stále stoupala prostředkem lesa, takže mi sice na jedné straně byl odepřen výhled do okolí a teplo slunce, na druhé straně jsem mohl vnímat aranžmá útulného lesního interiéru.

Dostal jsem se až k rozcestníku, který ukazoval tři možnosti, jak se dostat na Hochgründeck, a tak jsem jednu z nich zvolil a pokračoval ve střídavém stoupání a mírném klesání dále. Zde se mi opět otevíraly stále nové krajinné scény, tvořené blízkými stromy s porostem i vzdálenými úbočími hor i nádherně bleděmodře zbarvenou jasnou oblohou ozdobenou jen tu a tam mráčkem.

Občas bylo možné na keřících najít pár ostružin (inu zobl jsem si, ta energie se bude určitě hodit) a ve vyšší poloze již blízko mnou hledaného kopce jsem se osvěžil také někým zapomenutými borůvkami.

V momentě, kdy jsem očekával, že bych už měl být blízko cíle, se podle předpokladů cesta opět více zvedala, ale k mému nemilému překvapení asi po 2 km končila ve strži. Otočil jsem to tedy zpátky a hledal jinou cestu vedoucí nahoru (už opravdu muselo zbývat posledních asi 100 metrů výškového rozdílu), ale z této strany nebylo řešení.

Vzhledem k tomu, jak bylo zřejmé, že se sluníčko chystá zapadat, jsem tedy po několika pokusech upustil od hledání cesty nahoru a jal jsem se hledat raději cestu dolů. Protože zde cesty nebyly značené a rozhodně jsem se nechtěl vracet stejnou cestou zpět, nezbývalo na rozcestích jiné hledisko, než to, že cesta, která vede dolů a je širší, je ta správná. I toto hledisko se ukázalo jako ne zcela spolehlivé, takže jsem ještě asi dvakrát skončil na břehu strže, v níž tekl nějaký potok, takže jsem musel hodit zpátečku.

To už se sluníčko schovávalo za hřbety hor na protějším svahu nad údolím řeky Salzach. Do tohoto údolí jsem takto postupně klesal i já, ale ještě jsem byl opravdu dost vysoko. Začínalo mi připadat, jakoby cesta dolů byla delší, než ta nahoru (a to jsem podle mapy předpokládal, že cesta dolů bude jen 4 km; mohu si poznačit nejméně +5 km).

Po nějaké chvíli mě již orel opustil a k mým uším zaznívalo zvonění kravských zvonců, někde doprovázených i zvonci ovčími. Když jsem se ke kravám přiblížil, civěly na mě jako tele na nový vrata (asi ještě neviděly běžce) a zvuk jejich zvonců mi připomínal zvonění do posledního kola při běžeckém závodě. Ano, dalo by se říct, že se již blížila cílová rovinka... K povzbuzování "do toho" od krav se přidaly v této době stmívání i cvrčci a kobylky, a tak jsem lehce přidal na tempu - klesání se zmírnilo natolik, že jsem nemusel brzdit, ale naopak prodloužit krok.

Stačilo seběhnout po vlnící se asfaltové cestě kolem salaší do údolí (to už se velmi rychle setmělo), kde cesta vyústila k silnici, z níž jsem hledal co nejrychlejší možnost dostat se na cyklostezku kolem řeky Salzach. Přechod ze silnice na cyklostezku zde umožňovala krátká spojovací komunikace vedoucí k malé hydroelektrárně, jakých zde při vodních tocích byla celá řada. Ty hydroelektrárny a přehrady však nebyly žádnými gigantickými objekty dalekosáhle ovlivňujícími plochu zatopeného území - vůbec nevytvářely nám dobře známou "vodní nádrž".

Ale to už bylo skoro tma. Minul jsem zde pár běžců a běžkyň, kteří zde za vlahého večera vyklusávali, po chvíli jsem dohnal běžce v červeném tričku a tak ho zdravím a ptám se, jak je to daleko do St. Johannu a dostává se mi uklidňující odpovědi, že ta světla před námi už to je. A tak asi po 10 minutách společného běhu a po malém popovídání si jsme se rozloučili, já jsem odbočil do města do místa mého ubytování, vyšplhal znovu kopec z údolí do městečka a ukončil výlet.

Délku výletu se mi nepodařilo přesně určit, ale odhaduji asi na 30 km v náročném horském terénu. Namísto plánovaného převýšení 1200 m jsem si nepochybně dopřál mnohem více (asi nebudu přehánět, budu-li hovořit o 1400 m).

Z výletu jsem byl příjemně unavený, spokojený, duševně osvěžený.

To mi ovšem nezabránilo realizovat další poněkud menší výlety. Druhou otázkou je, jak to, že podle nastudované cesty z mapy jsem nedorazil k cíli. Samozřejmě jako zeměměřič s orientačním smyslem a schopností číst mapu a představit si za ní skutečný terén budu hledat chyby jinde než u sebe.

Ale vážně: To, co bylo v mapě označeno jako značená turistická stezka, bylo ve skutečnosti velmi mizerně označeno. V Česku jsme zvyklí na barevný pruh z obou stran lemovaný bílými pruhy. Tady ani náhodou, a tak za značku nutno pokládat jakousi barevnou (červenou) šmouhu na stromě, kterou bychom u nás vůbec za značku nepokládali a brali bychom to jako značení pro lesní dělníky. A tak jsem přemýšlel, jak asi vypadá značení cest, které podle mapy měly charakteristiku "méně zřetelně značená cesta".

S tou mapou (pro jistotu neuvedu vydavatele, abych si neudělal nepřátele) to taky nebylo zrovna nejlepší, mnohé věci měly jiný tvar a velikost, než z mapy bylo zřejmé. Ano, odborníci kartografové řeknou "kartografická generalizace", což má ten dopad, že samozřejmě všechny cesty jsou nakreslené několikanásobně širší, než jsou (to mi samozřejmě nevadí).

Ale i průběh jejich klikatění je naznačen spíše schematicky, než podle skutečného průběhu, takže nesouhlasí počet obrátek v serpentýnách a tím pádem zdaleka nesouhlasí délka odečtená z mapy po délce cesty. Z hlediska kartografa je vše v pořádku: je tam vše, co tam má být, žádná významná cesta nechybí...

Už se těším na další šplhací výlet...