JAK SE BĚHÁ V...: Afrika? Maraton Marakeš!

Když jsem jednoho říjnového odpoledne dostal od své ženy do rukou obálku s tím, že je to s velkým předstihem dárek k mým kulatinám, netušil jsem ani v nejmenším, co se děje. A z překvapení, které potom následovalo, jsem se vlastně neprobral dodnes.

Toto jsem opravdu nečekal. Žádné zimní lenošení s občasnými výběhy do terénu, aby ti lépe chutnalo, žádné čekání na jaro, až oschnou meze. V lednu jsi totiž přihlášený na maraton v Marakeši! Pro ty z vás, co nemají po ruce atlas – je to v Maroku.

Tož to je výzva. Maraton v Africe, to se neděje každý den. Tak jsem se poslední týden v lednu vypravil s jednou německou cestovkou specializující se na běžeckou turistiku a s německými běžci-kolegy na africký kontinent.

Příprava díky zimě-nezimě nebyla až tak nejhorší, ale můj dlouhotrvající nepřítel – čas na trénink - mi dělal dost dlouho čáru přes tréninkový rozpočet.

No co, je 28.1.2007 asi 8:25 a já stojím na startu spolu s dalšími dvěma tisíci podobně postižených. Maroko může sice být pro mnoho z nás synonymem pro teplo a horko, ale v tuto roční a denní dobu se v Marakeši teploměr stěží dostane k 12 stupňům.

Pro nás, co v teple zrovna běhat nemusíme, téměř ideální podmínky. Ale jak tu vyleze sluníčko, je rázem 18 a více. Takže trenky, tílko, tričko s krátkým rukávem. Na rozdíl od organizátorů z řad místního obyvatelstva, kteří jsou navlečeni v bundách a šálách, jež se u nás vytahují, až když zamrzají zámky u aut.

Ještě den před startem to ve městě ani náhodou nevypadalo na to, že se zítra v jeho ulicích poběží mezinárodní maraton a půlmaraton, v pořadí již osmnáctý. Jen pár plakátů na místech, které spíše než jako pozvánka na mezinárodní akci vyvolávaly pocity komorního setkání sběratelů známek. Získat plánek trasy s alespoň krátkým popisem je téměř nesplnitelný úkol. Člověk je už holt tak trochu zhýčkaný.

Ráno je všechno jinak, televize na každém rohu, policejní auta v ulicích a na společném startu cca 2 tisíce lidí. Poměr domácí vs. hosté tak půl na půl. Při pohledu na místní si člověk není jistý, jestli to za rohem nezabalí, nebo to s klidem ve tváři nedá za 2:40. Ze zahraničních účastníků jednoznačně převažují dresy francouzské, ale je tu i poměrně dost španělsky a anglicky mluvících běžců.

8:30 start. Hlavně klid. Vybíháme na Avenue Mohamed VI. Je to široký bulvár asi jako Václavák, ale na délku tak 5 km. Vlevo hotely a banky, vpravo banky a hotely. Absolutní placka a silnice jak podle pravítka. Ulice vedoucí od nikud nikam, od jednoho obzoru k druhému. Asi po dvou kilometrech to otáčíme prudce vlevo okolo právě přestavovaného nádraží. Pár dělníků na lešení na nás pokřikuje takovým způsobem, že mám obavy, že s nimi lešení spadne.

Jinak všude relativní klid, pár trošku vyjukaných kolemjdoucích po chodnících, v podstatě takový ranní nedělní výběh. Asi je ještě moc brzo. Přebíháme koleje a jsme v nějaké průmyslové zóně. Tedy okolo trati, ne na ní. Naštěstí to trvá jen chvíli a navíc se mi zdá, že je tu podél trati nějak více živo a fandění je alespoň trochu intenzivnější.

Někde za třetím kilometrem zdraví maratonce nejspíš nějaký marocký státní soubor písní a tanců. Tady je vám už naprosto jasné, že běžíte v Africe. Vbíháme do jedné z mnohých pomerančovníkových zahrad. A to už je o něčem jiném. Silnička, šířkou a povrchem srovnatelná se Stromovkou, vede v příjemném stínu, stačí se jen natáhnou a vzít si z nejbližšího stromu vitamínový doping.

Je tu 5. kilometr. První bufet. Tak se ukažte, co bude k snídani. Co to je? Do ruky dostávám půllitrovou „sportovní“ PET láhev vody rovnou z palety. Prvních 300 metrů mi trvá, než přijdu na to, jak tu láhev otevřít, a dalších 200 metrů, jak z ní pít. Uf, to je ledárna. To snad nechali někde chladit! Do žaludku je to jak rána kamenem. Uskakuji od letící PET láhve, taková rána půlitrem vody dokáže pěkně zrychlit tep!

Pokračuji v klidu dál, tempo se snažím držet okolo 5 min na km, pomalu čas na zapnutí autopilota a nechat se unášet až někam k metě 20 km. Okolo desátého kilometru je klid ovocných zahrad vystřídán náhlým a docela silným duněním. Něco jako Katapult v dobách své největší slávy. To jen probíháme kolem letiště a zrovna si to tu něco roluje po ranveji.

Patnáctý kilometr: zase známá PETka, která po dvou locích letí do příkopu. Začínáme se dělit. „Semi-marathon“ vlevo a ti, co běží plný ranec, vpravo. To jsem ještě nevěděl, že se dneska na trati znovu setkáme. Probíháme jednou z městských bran a podél hradeb se už jako méně početná skupina vydáváme přes jeden z místních, ale prý vyhlášených golfových resortů, který si prý chválí i Tiger Woods.

No nevím, poměrně vysoké živé ploty mi ani tentokrát neumožnily alespoň na okamžik nahlédnout do života společenské smetánky.

Tep si držím slabě nad 150, tak jen vydržet. Vbíháme do čtvrti pro řekněme sociálně slabší. Přichází asi nejsilnější zážitek z celého maratonu. Ohromné množství dětí, které intenzivně fandí, neustále pobíhají podél trati a dávají hlasitě najevo, že jste pro ně v tuto chvíli hvězda.

A žádný strach, že by se vám snad snažily přebíhat přes cestu. V den maratonu jsou na nohách všechny myslitelné uniformované složky a jsou v pravidelných intervalech rozmístěny podél trati. Uniforma tu je autorita, která se zde nezpochybňuje. To vědí už i tihle malí caparti. Uniformy jsou tu teď všude, čím větší křižovatka, tím větší šajba a placatější čepice.

Probíháme stále stejnou čtvrtí, kde barva všech domů je berbersky rumělková, takže vám to za chvíli splyne v jeden dlouhý rumělkový blok. Najednou se zleva valí poměrně početný dav běžců.

Jo, to jsou naši známí z půlmaratonu! Tak jsme se zase našli! Oba proudy se zase spojily. Výraz zděšení ve tváři některých půlmaratonců byl však výmluvný i přes mnohé jazykové bariéry. Co se to děje? Jsem tu správně? Někde jsem zakufroval a mám teď běžet celý maraton? Ne, holt jen maratonci platili větší startovné, tak mají nárok na delší prohlídkový okruh. Asi po dvou kilometrech se opětovně a teď již definitivně oba proudy dělí a nám nezbývá, než se zbytkem trati poprat sami.

Na metě půlmaratonu se objevuje první velké občerstvení. No už se těším. Že by nějaké překvapení? Už je to tak. Do ruky dostávám malinký zauzlovaný igelitový sáček s 10 hrozinkami. Sáček je tak zauzlovaný, že si připadám, jako bych měl v ruce Rubikovu kostku. Po pár metrech to vzdávám a vytahuji svůj energetický gel na časy horší až krizové.

Od 20. do 30. km pokračujeme na naší pouti návštěvou palmových hájů okolo města, kde se pomalu, ale jistě zabydluje zřejmě místní ekonomicky silnější skupina obyvatelstva. Vysoké a nekonečně dlouhé zdi okolo vil v tom nejnazdobenějším orientálním stylu, mohutné dřevěné brány s bytelným a umělecky originálním kováním nás provázejí v této části trasy. A všude palmy, fíky a pomeranče.

Držím se za skupinou s dresy Caiman du Senegal, zářícími barvami jako hanácká almara. Mám pocit, že se zrychluje, a to dost značně. Je trochu brzo, 24. km. Ale co, docela to dneska jde, tak to zkusím udržet. Ještě uvidíš, kajmane, jak jsem se na tebe dneska pochystal! Držíme tempo pod 4:30 na km a daří se nám předbíhat další a další běžce. Dneska je tvůj den, tak si to nepokaž! Jenže to jsem netušil, že za tuhle skopičinu za pár kilometrů zaplatím i s pořádnými lichvářskými úroky.

Blížíme se pořád stále svižným tempem k 30. km. Vybíháme z rezidenčních čtvrtí a na velkém kruhovém objezdu se vracíme zpět do centra města. Začínám platit za předchozí sešlápnutý plynový pedál, hercna mi bije okolo 170 jako splašený šicí stroj. „A ne abys běhal moc rychle! Budeš uřícenej!“ To mi říkali rodiče už od dob, co jsem kdysi dávno obul poprvé Botas – Orient za 39,- Kčs a vyrazil přes les ke kravínu a zpět.

Od 37. km se mátožím pomalu vpřed, od jedné křižovatky ke druhé. Konečně poznávám důvěrně známé okolí hotelu a vím, že to do cíle bude něco okolo dvou kilometrů. A ještě je tu televize! Tak to honem narovnat se, zastrčit břicho, srovnat krok a vyměnit aspoň na 15 vteřin běžecký styl tučňák za Paul Tergat, ať v televizi vidí, že ze země Emila Zátopka nepřijíždí žádná zřícenina! Poslední kruháč, placatá čepice kvůli mně zastaví dopravu ve všech čtyřech směrech a je tu poslední zatáčka a za ní cíl!

Tak je to tam, čas někde kolem 3:40 a na krku metál! Pletou se mi nohy a vím, že když teď zastavím, nedej bože si sednu, tak chlapci z nedaleké ambulance červeného půlměsíce budou mít práci. Odcházím z prostoru cíle, v jedné ruce větvičku s pomerančem, v druhé hrst rozinek a tři kostky cukru. Joj to byla jízda.

Zlé jazyky, které mě viděly dobíhat, sice tvrdí, že mě tímto dárkem chtěla moje žena zabít, ale není to pravda. Chtěl bych jí tímto ještě jednou poděkovat za nápad, který mě dostal někam, kam bych se odvážil jenom ve snech. A co více, zatímco já si tady společensky a sportovně užívám, ona se doma věnuje spartakiádní skladbě „Cvičení se sněhem a lopatou“.

Pořadatelé nezajišťovali žádné šatny, kde by si člověk mohl odložit věci. Proto se pomalu sunu do hotelu, který je dva kilometry od cíle. Do očí se mi derou slzy, začínají mi lehce dřevěnět nohy a uvažuji o tom, že v hotelu vypíši výběrové řízení na to, kdo mi sundá boty. Domorodci na mě mávají a zdraví vztyčeným palcem jako že dobrý. Tedy pokud toto gesto neznamená v islámských zemích něco jiného. Tak alespoň pro tuto chvíli se dnes Avenue Mohameda VI. stává bulvárem vítězů…

Co říci závěrem? Maraton v Marakeši je bezesporu zážitkem. Je však potřeba si už před odjezdem odpovědět, jestli chcete odjet do Marakeše pro dobrý čas (a podmínky by na to byly – počasí, trasa bez převýšení s velmi dobrým povrchem) nebo se spokojit „pouze“ se silným estetickým a kulturně společenským zážitkem. Za sebe volím spíše tu druhou variantu, a mohu vřele doporučit.

Jirka Koupílek