ZÁPISKY NESPORTOVCE: Lidi, já běhám!
Tomáš Rokos | 9. 2. 2007 | Přečteno: 2372×
Blíží se pomalu datum, kdy se konečně stanu běžeckým tragédem. Tedy člověkem, který aspoň trochu poběhává. Přišly dny, které byly přelomové, protože mi pohyb začal vracet mou dosavadní námahu zlepšením kondice. Po dvou měsících začínám mít pocit, že se daří.
Je to totiž už skoro dva měsíce, co jsem začal. Tedy běhat... spíš dělat něco pro sebe. Tělo si zvyklo na pohyb a vyjít schody v práci už přestalo být nadlidským výkonem, ale docela pohodička. Začal jsem i komunikovat, takže když nás šlo víc, nemusel jsem udejchávat chůzi, ale klidně pokračovat v rozhovoru.
Pořád se ještě nedá říct, že bych chodil na tréninky, ale obligátně jsem tomu řikal „jdu si zaběhat“. Vždy jsem nasadil hrudní snímač, zapnul sporttester a vyrazil na procházku. Je pravdou, že občas jsem zkusil popoběhnout a pozoroval, co to dělá s tepem, ale jednalo se spíše o výjimku. Užíval jsem si pohybu a občas i přemýšlel, jestli vlastně chci běhat.
Koncem mého čtvrtého týdne procházek jsem zjistil, že průměrná tepovka je 65%. Příště jsem již bedlivěji pozoroval hodinky a nastavil si limit na 70%. Ani pípnutí se neozvalo!
Celé přemýšlení o tom, jestli chci běhat, bylo nyní zbytečné. Jdeme na to, jdeme na to. Celý den jsem nemyslel na nic jiného. Nakonec jsem se uchlácholil, že teda od pondělka. Ještě naposledy v sobotu jen půjdu.
Dokážete si představit, že by začátečník tuhle disciplínu vydržel? Jak na hodinkách naskočila třetí minuta, všechno bylo jinak. Proč bych nemohl běžet už dnes? To přeci nemá logiku. Sám sebe jsem ukecal. Přenastavil jsem limit na 80% a s naskočením čtvrté minuty se rozeběhl, pomalinku, jen co noha nohu mine. Pokukuju po hodinkách 72...75...78...80, píp píp.
Pár vteřin před celou minutou. Musím ještě volněji. Za tři minuty mám tep zpátky na chodeckém normálu, to je naprosto super. Další běžecká minuta již byla celá v limitu. Dal jsem tak celých třicet minut, všech pět běhů.
Jsem borec, král a já nevím, co ještě. Komu se tak pochlubit? Kdo však dokáže pochopit upřímnou radost z toho, že jsem dokázal běžet minutu, aniž bych vypustil duši. Nakonec jsem se nepochlubil nikomu, jen jsem byl veselej.
Teď je mi to zpětně líto. V době, o které mluvím, jsem ještě neznal fórum na behej.com. Přátelské pokývání hlavou od někoho, kdo už má běžecké zkušenosti, totiž dodá hodně energie. Takže se nestyďte a chlubte, můj obdiv má každý, kdo běhá. A minimálně takto virtuálně pokyvuji hlavou, jak vám to jde.
Tomáš Rokos
Související články
Komentáře
Přidat příspěvek
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Příspěvky v diskuzi (celkem 8)
jarda koloběžka | 09. 02. 2007, 08:41
Tomášovi (za to, že to tak pěkně a otevřene napsal) a také všem, kdo se v Tomášově článku poznali a kteří vytrvali patří gratulace.
eva.s | 09. 02. 2007, 09:42
Tomáši, tvoje příspěvky se mi líbí čím dál víc :) Zdá se mi, že euforie z běhání je naprosto specifická záležitost. To co popisuješ moc důvěrně znám, i když moje běžecké začátky byly lehčí než tvoje, pocity jsem měla (a stále ještě mám) stejné. A vůbec nejlepší na tom je, že ta euforie nemizí. I když už se vyhrabeš z těžkých začátků, krásný pocit z běhání přetrvává a dodává nezaměnitelnou životní euforii. Teď už stačí jen vytrvat! Přeji hodně zdaru všem!
toro | 09. 02. 2007, 10:25
To mě moc těší. Je jasné, že teď to vypadá většinou úsměvněji. Idkyž dnešní kapitola mého běhání, byla neuvěřitelně pozitivní. Podobných pocitů jsem jeětě pár zažil a doufám že ještě mnoho zažiju. Měj se prima. Tomáš
Luckyboy | 09. 02. 2007, 10:10
ahoj, euforie je super vec, ale nesmi se to prehanet :). ja vcera vybehnul a jelikoz jsem si potreboval spis odpocinout tak jsem sel hodne volne. ale nejak dobre sem se vyspal, takze mi to tak nejak bezelo samo a jak sem byl bezecky "zhypnotizovany" a v euforii :) tak sem skoncil malem pod autem. proste blazen kterej bezi a nekouka esli bezi po chodniku silnici nebo kudy...
a jestli te tolik potesilo prvni rozbehnuti, tak pockej jaky pocity se dostavi az dobehnes prvni zavod :). ja takle sel jako uplne prvni 25. pravda byl to blaznivej pocin, ale ten pocit potom co sem uplne vyrizenej s bolavejma nohama dobehnul si budu pamatovat do konce zivota. z toho plyne ze hlavni je si beh uzivat a mit z nej radost - at uz formou zavodu, spolecnejch behu a nebo jenom popobihani osamotetoro | 09. 02. 2007, 10:27
Vypadá to, že si začínám užívat od všeho trochu. Základem je běhání osamotě, ale už jsem zažil i společný běh a závod na který chci jít se blíží rychleji než já běhám :) Tomáš
minusak | 09. 02. 2007, 12:51
Já jsem zažil obrovskou euforii, když jsem dokázal dokončit závod na 10 km a pak jsem ještě viděl, že za mnou dobíhají ještě i další lidé. O 25ce jsem vůbec nesnil. Euforii z dokončeného marathonu mi trochu obrousilo totální vyčerpání nedostatečně připraveného běžce(myslím sebe). ale i tak jsou to úžasné minuty.
toro | 12. 02. 2007, 10:42
Krásné chvíle jsou vždy, když člověk něčeho dosáhne. A já se raduju z každého tréninkového výsledku. Uvidíme, jeslti mne chytne droga závodění.
rambo | 09. 02. 2007, 18:59
Jseš dobrej, když to čtu tak se fakt bavím(v dobrým) vybavuju si sebe před osmi lety........přeju hodně zdaru a makej, Bjehu zdar
RSS