ZÁPISKY NESPORTOVCE: Rodina? A to jako kdy?
Tomáš Rokos | 16. 2. 2007 | Přečteno: 2230×
Běháním jsem převrátil celý svůj dosavadní život. Ruku v ruce s tím, že si jdu zaběhat, jsem se i začal zastavovat u výkladních skříní obchodů, do té doby naprosto ignorovaných. Okukoval jsem sportovní oblečení, běžecké boty. Otevřela se mi část života dosud nepoznaná. Ale co rodina?
Naivně jsem si myslel, že je to pouze má osobní změna. Pár hodin týdně pro rodinu není přeci zas až tak velká zátěž. Je to pravda, ale já jsem změnil i spoustu jiných věcí. A k drobným náznakům docházelo stále častěji.
Třeba když jsem si v obchodě se sportovním oblečením prohlížel běžecké tričko. A na naprosto jednoduchý komentář své ženy „Hezké, viď? Tak si ho kup.“ jsem zareagoval skoro zděšeně, že tento materiál špatně odsává pot a navíc se nehodí jako úplně nejspodnější vrstva a že jsem se jen chtěl podívat na odstrašující případ, propíraný na fóru. Na následný udivený obličej jsem už neřekl nic.
Zpětně se nad tímto zážitkem jen usmívám, protože většinou to přeci bývá obráceně. Chlap v obchodě s oblečením pozorující ženu, jak má v ruce už asi desátou halenku, se snaží naznačit, že by se už mohlo jít.
Naštěstí existuje internet a fórum. Mohu i v klidu a v rodinném kruhu procházet virtuální obchody a navíc se erudovaně :) pobavit s ostatními. O jejich zkušenostech s jakoukoliv značkou a typem čehokoliv. Vzniklá komunita byla natolik zajímavá, že mne úplně vtáhla.
Nakonec to tedy nebylo jen pár hodin, ale skoro veškerý čas po práci. Nedokážu spočítat, kolikrát tou dobou má žena slyšela o Behej.com. Trojúhelník rodina-práce-běh se lehce zhroutil a opravdový konflikt byl otázkou krátkého času. Kratšího, než by jeden řekl.
Ve svém tréninkovém plánu jsem se dostal až k bodu, že v sobotu poprvé poběžím celých 30 minut. Třináct týdnů usilovné dřiny mi to mělo vrátit pocitem vítězství. Bohužel ten samý víkend se konala mezinárodní výstava psů, kam jsme měli jet s naším mazánkem. Akce, na kterou bych před tím nikdy nezapomněl, se mi úplně vykouřila z hlavy.
A jak to celé dopadlo? No s ohledem na to, že vám teď zase vyprávím ze svého deníku, tak zcela určitě dobře. Spolu se ženou a synem jsme znovu vybudovali trojúhelník, jak má být. A to naprosto pro mne překvapivě tím, že jsem je do svého běhu zasvětil. To, co jsem bral, že je jen má záležitost, se rozpustilo do rodinného života jako jeho součást.
Vědí, jaký je cíl na tento týden, jaký materiál je novinkou a tak. Vytiskl jsem jim svůj tréninkový plán a občas přečtu něco z Behej.com. Syn se stal trenérem-asistentem, když ihned po mém příchodu z práce mi hlásí: „Tati, dnes máš jen 40 minut. To je málo!“ Žena je mou hlavní fanynkou.
Nesnažím se jim s během vnucovat, ale když něco chtějí vědět a mají zájem, rád a ochotně jim to řeknu. Nakonec se běh stal dalším prostředkem, jak mít k sobě blíž. Nevím, jestli je to recept pro všechny, ale rozhodně podělit se o radost a cíle u nás zafungovalo.
Tomáš Rokos
Související články
Komentáře
Přidat příspěvek
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Příspěvky v diskuzi (celkem 9)
mapo | 16. 02. 2007, 08:44
Tomáši, jsi šťastný muž, že Tě tak chápou a fandí. Ne všude je tomu tak. Přeju, ať Vám to vydrží co nejdéle.
minusak | 16. 02. 2007, 09:50
Taky se přidávám. Aby se rodina za svého "dospělého" běžce nestyděla a snad ho i podporovala, je asi dost vzácné. Tak si toho važ a využívej opatrně. Mnoho ostatních mají své naběhané kilometry zaplacené dost nepříjemnými rozhovory.
Jecminek.Maselnik | 16. 02. 2007, 10:29
myslím, že to až tak vzácné není. Bez takové tolerance a podpory se totiž sportovat vůbec nedá. Důležité je, aby si člověk uvědomil tolerovatelné meze svých aktivit. Taky se skřípěním zubů přesouvám většinu sportovních aktivit do časných ranních hodin, aby rodinný život netrpěl. Jako všechny u všeho v manželství je prostě potřeba se dohodnout na nějakém pro všechny přijatelném režimu.
My už jsme teď ve stavu, kdy žena s dcerou vyrobili na můj zatím nejdelší závod transparent s heslem "tatínku do toho";-)
Jitka | 16. 02. 2007, 09:57
Možná je to dobré téma pro další anketu. Já osobně si myslím, že není možné, aby partner(ka) "žárlil(a)" na běhání - to prostě nikdy nepochopím. Přesto podobné věci slýchávám. Jak to tedy je? Jak je to časté?
toro | 16. 02. 2007, 10:15
Děkuji.
Jsem ženatý už deset, takže občasné dohady už nebereme tak vážně. Občas se stane, že běh musí ustoupit jiným aktivitám a mě to někdy naštve. Ale protože žena tomu rozumí, tak se spíš snažíme dopředu dohodnout. Pro mě je důležité, že život jako takový se srovnal s běháním a není to něco tajemného a neznámého na co je potřeba žárlit. Držím palce ať vaše běhání přináší radost i vašemu blízkému okolí.devce | 16. 02. 2007, 10:20
Tak u nas se sice na behani nezarli, ale protoze se sportu venuju vic nez je bezne a muj chlap dela uplne jiny, tez casove narocny sport, tak se casto doma chytnem kvuli tomu, ze spolu travime minimum casu. A mozna je to i kvuli tomu, ze vikendove sportovani si uzivam s jinyma chlapama nez je ten muj:), ale co delat, kdyz ho to, co delam ja, nijak extra nebavi?
Takze Tome, vaz si toho, co mas doma.Radek | 16. 02. 2007, 10:21
Tak u nás roky nepokojů vedly k tomu nejlepšímu výsledku: Jíťa začala běhat taky :D
A ještě předtím jsme našli kompromis - maratonskou turistiku. Já se vyblbnul běháním po nějaké metropoli, Jitka ráda cestuje. Spokojenost byla na obou stranách, akorát mne pořád honila kam pojedeme příště :) Tak jsem jí řekl: příště Jituško, až pojedeme příště... tak poběžíš se mnou! :)Tomáš Miřejovský | 20. 02. 2007, 11:42
Atletiku a pěší turistiku dělám od mládí. Mé zkušenosti s tolerancí těchto zážitkových aktivit ze strany několika přítelkyň a poté manželky nelze označit jinak než jako katastrofické. A to šlo o velmi inteligentní ženy. Závody a pochody byly vykoupeny nejen neustálými hádkami ale pak v manželství i rvačkami vyvolanými manželkou benzíňákem. Máte-li dobré zkušenosti stran tolerance vaší záliby partnerem nebo partnerkou važte si toho! Není to samozřejmé. Stane-li se vaše záliba nevítaná, nepomůže vám ani to, že pomáháte s dětmi nebo s provozem domácnosti. Zvolíte-li v takové situaci bačkory a pobyt za domácí pecí nezbývá vám už nic jiného než civilizační nemoci a čekání na smrt. Sportu zdar!
Tomáš Miřejovský | 20. 02. 2007, 14:07
Řada lidí si totiž u nás ještě v roce 2007 myslí, že po svatbě nebo po narození dítěte je nepatřičné, aby se dále pokračovalo v dřívějších zážitkových aktivitách. Po těchto milnících lidé s takovými názory často přitlačí na pilu ve snaze dosáhnout aspoň pětiletého přerušení sportovních aktivit partnera. Bojujte s těmito názory z šedesátých let minulého století! Turistické pochody se dají chodit i s miminkem v kočárku.
RSS