JAK SE BĚHÁ V...: Portugalská Braga

Když jsem se dozvěděla, že mě čeká pětitýdenní pracovní stáž v Portugalsku, vzhlížela jsem k nastávajícímu období s lehkými obavami, a to nejen z hlediska běhání. Mým domovským městem se na několik týdnů stala Braga, město nacházející se na severu země v nejzelenější a také nejdeštivější oblasti Minho.

Obávala jsem se jídelníčku (jsem ve stravování značně konzervativní, prostě „Čech jako poleno“), mé premiéry v letadle, jak to půjde v práci a také toho, jestli se najde nějaké pěkné místečko na to moje pobíhání. Běhat se dá sice všude, ale přeci jen je mi milejší, když mi při běhu netroubí do uší houkačky a do plic neproudí výfukové plyny.

Obavy z jídla se ukázaly opodstatněné (i když se nejednalo o chuť, ale spíš o stravovací návyky - večeře o deváté a později mi moc neprospívaly), obavy ohledně běhání nikoliv.

Běžecká komunita v Portugalsku je poměrně silná. Běhá kdekdo. Hned první den, když mě hostitelka vezla už za tmy z letiště na ubytovnu, jsme minuly několik běžců oblečených předpisově v reflexních bundách. To jsem ještě netušila, že první lekci o „běhání v Portugalsku“ dostanu ještě ten večer.

Jak se totiž ukázalo, manžel mé hostitelky uběhl v létě 2006 svůj první půlmaraton. Rozpovídal se o něm na uvítací večeři a za chvíli jsme si hezky notovali. V rychlokurzu první pomoci jsem se dozvěděla, že běhat mimo chodník může být nebezpečné a že budu bydlet na ubytovně kousek od parku, kam se stahují místní sportuchtiví nadšenci. A že to tam prý mohu zkusit. Vyrazila jsem tedy hned následující ráno.

Jednou z věcí, které mě v parku potěšily, byla cedule s přeškrtnutým psem. Pravda, toulavý pes pravděpodobně nepochopí, takže sem tam se nějaký ukázal, ale lidé tento zákaz respektovali. Mezi parkovou zeleň vměstnali dvě fotbalová hřiště, na kterých bylo neustále živo. Na zemi se stále někdo pokoušel o lehy-sedy, támhle někdo cvičil jógu a všude kolem se mladí i staří honili za kulatým nesmyslem - inu, fotbal má v Portugalsku tradici.

Hlavní kolečko okolo parku měřilo odhadem 800m. Pro začátek jsem se s touto alternativou smířila a jala se obíhat. Ostatní obíhající (jakási organizovaná skupinka) mě vesele zdravili a většinou si neodpustili nějakou (pravděpodobně vtipnou či povzbuzující) poznámku v portugalštině, čemuž jsem samozřejmě nerozuměla.

Po mém vytrvalém krčení ramen a odpovědích „I don’t understand“ pochopili, že nebudu místní. Angličtinou ale nevládli (nebo možná nechtěli). Přibližně po týdnu zdvořilého zdravení jsem byla přijata do skupinky (místní běžci se asi shodli, že to s „jejich“ sportem myslím vážně, když se potkáváme skoro každý den).

Odehrálo se to asi tak, že mi to vybraný „šťastlivec“ přiběhl vysvětlit rukama nohama. Stejným způsobem dorozumívání mi sdělili, že trénují pravidelně každý den ráno kromě soboty. Taky jsme se nějak dohodli, kdo že běhá ty maratony nebo kdo byl v České republice.

K zásadnímu zvratu v komunikaci došlo, když se na trénink konečně dostavil profesor jazyků Mario. Ale řeknu vám, byla to fuška odpovídat anglicky na všechny dotazy při poměrně svižném běhu. Chudák Mario se asi taky pěkně zapotil.

Můj portugalský „team“ tvořili převážně pánové „v nejlepších letech“ a občas se připojily dvě maminy. Byla to veselá parta, vtipy lítaly jeden za druhým (ke konci pobytu jsem se dozvěděla, že pokaždé, když jsem na tréninku chyběla já a některý z Portugalců, tak ten byl určitě někde s tou „Czech girl“). Většina z nich nikdy nezávodila a běhala jen tak pro radost.

Každou neděli dopoledne byl na pořadu dlouhý výběh. Protože jsem se ale o víkendech snažila poznávat zemi, zúčastnila jsem se (bohužel) jen jednoho z nich. V půl deváté ráno a ještě k tomu v neděli není v Portugalsku v ulicích ani noha. Proto mě překvapilo a potěšilo, že se v parku sešlo minimálně 20 běžců. Tempo běhu určoval nejpomalejší. Vládla veselá nálada a náhodní rozespalí kolemjdoucí byli vyzýváni, aby se přidali. Kromě nohou dostaly opět zabrat mozkové závity, protože někteří příchozí ve mně spatřili jedinečnou možnost oprášit svou angličtinu.

Vzhledem k úžasnému počasí, příjemné atmosféře a trase vedoucí po kopcích okolo města jsem si nadělila asi nejhezčí běžecký zážitek v Portugalsku.

Dle mých dosavadních zkušeností s běháním doma je celková bilance podobností a rozdílů mezi Portugalskem a Českem asi následující:

Podobně jako doma jsem běžce mojí věkové kategorie (řekněme do 30 let) potkávala poskrovnu. Na druhou stranu, běžící jedince i skupinky člověk potkával neustále v jakoukoliv denní dobu. Na můj vkus (ač nejsem žádný otužilec) to trochu přeháněli s oblékáním, ale běžný Portugalec není zvyklý na naše mrazivé počasí, takže v tomto ohledu bylo asi všechno v pořádku.

Po soumraku všichni oblékají reflexní oblečení - souvisí to asi s faktem, že v okolí města člověk nenajde příliš pěšinek, takže musí vystačit s chodníky a cyklostezkami podél silnic. I tak si ale můžete zaběhat bez nepříjemného hluku a výfukových plynů. Stačí si přivstat a ani při tom nemusíte zrovna krvácet - o víkendu se začínají první sporadické automobily objevovat tak okolo půl deváté a mumraj začíná ještě o mnoho později. Pokud máte k dispozici automobil, dá se popojet do méně civilizovaných oblastí - moc rovinek ale na severu Portugalska nenajdete.

Co dodat? Určitě to, že pokud je oboustranný zájem, každá komunikační bariéra se dá překonat. Běhání vás spojuje i s tím, komu nerozumíte ani slovo.