JAK SE BĚHÁ V...: Středem pozornosti v Indii

I když jsem v Indii již jednou byl, nevím, jak mě mohlo napadnout, že bych mohl strávit zimu právě zde a naběhat k tomu i nějakou kilometráž. Již při cestě z letiště v Bangalore do officu FSL India jsem si uvědomil, že to byl trošku naivní plán. Po stráveném dni v Bangalore jsem ztratil veškeré iluze o tom, že v tomto obrovském městě plném lidí, psů, výkalů a rikší jsem schopen vůbec vyběhnout na ulici. 

Vždyť tu jsem středem pozornosti už jen jako normální pěšák, který se jde projít po ulici a koupit si něco k jídlu. Ulice jsou přeplněné lidmi a na silnicích vládne čirý chaos umocněný nedychatelným oparem ze zplodin motorikší a aut, které tu jezdí samozřejmě vlevo a vydávají k tomu neutichající zvuk klaksonů.

Naštěstí odjíždím hned večer do Kundapuru na tzv. orientation week. Kundapur je od Bangalore vzdálený asi tak 12 hodin cesty autobusem. Výhodou je, že jedu v lůžkovém autobusu a jsem tak utahaný z dvoudenní cesty letadlem do Indie, že vzápětí po nalehnutí do autobusu usínám a probouzím se až téměř před koncem cesty v Kundapuru.

Kundapur je malé městečko, ležící na pobřeží arabského moře, ve státě Karnataka. Ve srovnání s Bangalore, které je hlavním městem tohoto indického státu, je Kundapur takovým venkovem. Ale i přesto, nebo právě proto, je tu běloch trošku raritou. Nicméně mi svitla naděje, že tady by to šlo. Tady bych to mohl zkusit. Už jsem nebyl běhat celý týden. Začínám se cítit špatně.

Druhý den v Kundapuru jsem už nevydržel a když jsem byl na obhlídce Cody beach, rozběhl jsem se po ní a běžel jsem až na konec, kde se moře setkáva s řekou. Otočil jsem se a běžel jsem zpátky. Celkem mi to dalo 30 minut. Byl jsem konečně běhat. Sice na pláži, naboso a ve slipech, ale byl jsem běhat. Bohužel, jako středoevropan nezvyklý plážového běhu, pocitíl jsem záhy bolest na palci, udělal se mi totiž na něm puchýř.

Další den v Kundapuru začal pro mě docela brzy. Již v 6 hodin ráno jsem seděl na střeše vedlejšího domu, a snažil se napodobovat jednoho jogína, co nám přednášel a ukazoval základy jógy. Byla to pro mě muka. Skřížené nohy a tenká podložka na betonové střeše a nekonečné pindy toho jogína, to vše mě dohánělo k šílenství. Snažil jsem se i přes slzy, které mi bolestí z těch posedů vytryskly z očí, vydržet, ale nešlo to. 

Nakonec jsem se rozhodl, že takto trpět nebudu a přesednul jsem si (dle slov jogína jsem měl sedět v pohodlné poloze). Narovnal sem si nohy a tím trošičku nabořil jeho hodinu. Ale nakonec to pochopil, že já nemám nohy přivyklé tomuto posedu a nechal mě na pokoji. Jen nechápu, proč mě furt zval na další sezení. Jediné, v čem jsem se mu snažil a i mohl konkurovat (odmalička jsem byl soutěživý typ), byla dechová cvičení. Při dlouhém výdechu spojeném s vyslovováním Óóó....óhm jsem se dostal tak daleko, že na mě musel dokonce i čekat.

Jelikož jsem si musel na jógu trošičku přivstat, využil jsem příležitosti po lekci jógy ke krátkému zdřímnutí, než přivezou snídani. Bohužel jsem se trošičku přecenil a snídani jsem zaspal.

Po promeškané snídani jsem chvíli pracovat na webovkách CRSP a pak přišel učitel Praveen, který nás měl seznámit se základy jazyka KANADA. Jazyk kanada je jazykem státu Karnataka. Mimo tento jazyk je tu hlavním úředním jazykem v celé Idnii angličtina a pak se na všech školách ještě vyučuje jazyk Hindi, kterým se mluví zejména na severu Indie.

Celkem má Indie 18 úředních jazyků. Indie se skládá z 28 států a mluví se zde více jak 320 různými jazyky (včetně dialektů je to dokonce 1652). Není neobvyklé, že tu někteří indové mluví i třeba 9 jazyky - právě jako náš učitel Praveen. Jazyk kanada je hodně jednoduchý, nicméně zapamatovat si i základní číslovky je zprvu velmi těžké. Považte sami.

1 = ondu, 2 = eradu, 3 = muru, 4 = nalaku, 5 = aidu, 6 = aru, 7 = allu,  8 = antu, 9 = ombatthu, 10 = hattu.

Již teď je mi jasné, že jazyk kanada bude zřejmě další němý výkřik do mých jazykových znalostí, stejně tak jako nebohá finština.

Po hodině jazyka Kanada jsem měl naplánováno podívat se ještě do školy pro hendikepované děti. Jméno školy je Japthi, ale to není podstatné. Co je podstatnější, že je vzdálená asi tak 18 km od Kundapuru. Jeli sme tam na motorce a já se konečně dostal z města po cestě na venkov. Cesty tu jsou opravdu v hrozném stavu. Všude samá díra. Začal jsem cestou hned spřádat plány, jak tudy poběžím, kudy se tam z města dostanu a jaká to bude paráda, běžet zase v botech a nebořit se do písku.

Je po šesté večer, začíná se stmívat, doma v Čechách je akorát tak čas vrátit se z oběda zpátky do práce. (Indie je v zimě o 4,5 hodiny napřed než Česká republika). Myšlenka na běh ve mě dozrála, a tak se rychle převlékám do svých běžeckejch šortek, na hlavu si dávám svoji bílou ironman kšiltovku a vyrážím vstříc běžeckému dobrodrudružství v Indii. Již první metry mi dají vzpomenout si na běh po pláži. Asi to neodnesl jen palec, ale i levá achylovka. Snažím si té bolesti nevšímat a pokračuji dále přes město po malých přeplněných uličkách, částečně zahalen tmou, směr pryč z města.

Při průběhu městečkem se však stávám brzy velkou atrakcí a i přesto, že je již téměř tma, všichni na ulici mi mávají a tleskají, jako bych běžel finiš do cíle nějakého slavného maratonu. Za mnou se tvoří početný balík mladíků a dětí, jedoucích na svých bicyklech značky Bharath (podobné trochu známější značce u nás - Ukrajina). Snažím si této pozornosti místního obyvatelstva nevšímat, nicméně si po chvíli uvědomuji, že běžím tempo blízké svému závodnímu. Co teď? Zpomalit?

Zrychlit a utéci jim? To již bohužel není možné. Nemám na vybranou, musím zpomalit, a doufat, že mě ten dav lidí neuzavře mezi sebe a nezhatí můj plán, jít si prostě jen tak zaběhat. Po chvíli se mi daří dav unavit, zřejmě vůbec nečekali, že by nějaký člověk mohl běžet tak dlouho bez zastavení, a pod rouškou tmy se mi daří zmizet na cestě z města ven. Osvětlení, které mi do té doby pomáhalo odhalovat všechny nástrahy silnice, řídne.

Podél cesty občas svítí nějaký obchůdek a u něj mě povzbuzují hloučky místních venkovanů. Kontroluji si v těchto okamžicích čas na stopkách, abych věděl, kdy se mám obrátit a běžet zpátky domů. V nepravidelných intervalech mě míjí motorikše, které mě oslňují natolik, že musím občas zastavit a počkat až přejedou, jinak bych skončil někde v nějaké díře. Nicmémě i tak se mi podařilo v pár takových jamách skončit.

Motivem běhu se nakonec staly krátké úseky naplno, kdy mě zezadu dojížděla motorikša a svým světlem mi ukazovala povrch silnice. Takže z tempového běhu se stal takový fartlek. Sprint za světlem. Občas jsem musel na poslední chvíli uskakovat nějaké tmavé siluetě člověka, která se pohybovala neobvyklým způsobem po silnici ze strany na stranu. Důvodem této jízdy byly již zmíněné jámy v silnici, které zřejmě znali tito cyklisté nazpamět. Škoda jen, že neměli žádné světlo.

Po cca 21 minutách běhu jsem naznal, že bych se mohl již konečně otočit a vrátit se stejnou cestou zpátky domů. Cesta zpátky probíhala ve stejném scénáři jako tam, takže nemá smysl ji již více popisovat. Snad jen, že jsem na sobě ocenil svoji intuici, jak jsem si z nevysvětlitelných důvodů na sebe hodil kšiltovku před během i přes to, že již začínala tma. Výhoda kšiltu je totiž nesporná ve tmě v tom, že pomáhá snižovat stupeň oslnění reflektory z motorikší.

Takže shrnuto a podtrženo. Tento týden jsem zatím naběhal 72 minut, ale určitě to bude ještě o jednu hodinu více. Hodlám svůj běh vystavit další zatěkávací zkoušce psychiky, vyběhnu za bíleho dne. Trasu ještě nevím přesně, mám dvě možnoti. Buď poběžím přes nejrušnější silnici cca 6 km směrem k pláži, kde se dá po silnici naběhat hodně kilometrů a pak se i vykoupat nebo běžet stejnou trasu jako v noci, ale za lepších podmínek viditelnosti a dále.

Nechám se sám překvapit. Mám na to čas ještě tři dny. A kdo ví, třeba půjdu běhat brzy ráno, namísto ničení kloubu ve skříženém posedu, kdy ulice určitě ještě zejí prázdnotou.

Z Indie zdravím všechny Lamy i nelamy

Richard Kolář