Sváťa Sedláček | 18. 2. 2007 | Přečteno: 2032× | Tisk článku
Zkoušeli jste někdy běžet s ruksakem na zádech? Nemyslím teď žádný malý batůžek s trochou vody, ale ruksak plný nákupu. Jaký má takový běh smysl? Jak se to člověku může přihodit, že tu najednou běží, na zádech těžký ruksak, prudce kmitá rukama a nohama dělá dlouhé úsporné skoky?
Někdy nechám situaci vyhrotit tak, že večer, když všechny blízké obchůdky jsou zavřené, konstatuji, že nemáme koupený chleba. Do 1,4 km blízkého Kauflandu by se ještě dalo zajet autem, zavírá až ve 22:00, ale to je poněkud nesportovní, ne? Jo a taky neekologické. Dalo by se zajet i na kole, ale to by mi vadilo, když začne pršet a foukat prudký vítr. Takže se obětuji a pro chleba doběhnu, vždyť je to jen kousek.
Cesta směrem na Kaufland je docela snadná. Ruksak prázdný, ani mi nevadí, když trochu nadskakuje. Kromě úvodního úseku je to po Jihlavské kolem nemocnice, věznice a benzínové pumpy skoro rovinka. V obchodě vypínám stopky, beru nákupní vozík, a to si pište, že to nebude jen chleba. Mouka, cukr, olej, čínské zelí, rohlíky, máslo… Za pokladnou vše cpu z vozíku do ruksaku a když ho nasazuji na záda, je mi jasné, že nesu hmotnost blízkou 20 kg.
A jdeme běhat. Opět pouštím stopky a pokračuji za Kauflandem v načatém okruhu po Kejbalech okolo vazební věznice (zezadu). Tentokrát nevnímám výkřiky kohosi z nějakého okna věznice. Ani tajemné pohvizdování nejspíše nějaké podezřelé skupiny zlodějů chystající se provést nějakou akci.
Běžím po nepříliš rovném chodníku po levé straně silnice. Mohutnými pohyby rukou ovlivňuji své těžiště, aby při jednotlivých krocích (spíše skocích) moc nekolísalo nahoru a dolů, protože můj ruksak nemá žádné další upnutí, je zavěšen na ramenou a je tedy připraven jakékoliv zbytečné pohyby znásobit a rozkmitat se. Po pravé straně jsou zahrádky, po levé straně ještě chvíli věznice, pak však navazuje bohunická nemocnice.
Sice si na nic nestěžuji, ale běžet s takovým ruksakem na zádech není žádná legrace. Tepovka mi po chvilce vylétla výrazně nad 150, ale rychlost to nebude žádná velká. A tak konečně mohu pocítit trochu empatie k lidem, kteří takto namísto ruksaku všude, kam jdou, s sebou vlečou zátěž ne 20 kg, ale mnohdy i 30 kg nebo více. Ano, přemýšlím o lidech s nadváhou. Jsou to vlastně opravdoví borci, protože já bych s jejich váhou nepodal takové výkony jako oni.
Ale málokdy někdo obdivuje člověka s velkou nadváhou, jak těžce dýchá při úplně normálním běžném pohybu, při chůzi po rovince. Zatímco já tady nesu ruksak s nákupem (a to přece nějaký smysl má), oni s sebou tu svou zátěž nosí docela zbytečně, navíc tak trochu nedobrovolně. No na záda (nebo i jinam) si ji dobrovolně postupně dali, ale nemohou ji sejmout tak, jako já sejmu ruksak ze zad, až budu doma.
Při těchto myšlenkách musím trochu zbystřit pozornost, přebíhám křižovatku se silničkou vycházející z nemocnice, a protože je to tady dlouhodobě rozkopané, přecházím na druhou stranu silnice, kde lze najít jakési stopy po kdysi funkčním chodníčku z betonových desek. Teď je tu spíše blato, prostřídané občas štěrkem, pískem, kamením. Tento úsek se musí jaksi protrpět, jezdí zde nyní hodně aut, požitek z běhu to zrovna extrémní není.
Zajímavým místem je fialově až modře osvětlené točité schodiště nemocniční budovy, které je viditelné díky skleněným stěnám. Až na Netroufalkách mohu opět běžet po trochu rovnějším chodníčku do mírného kopce podél oplocení areálu nemocnice.
Docela logicky mi opět na mysl přijde pojem zátěž. Lidé si mnohdy berou na sebe všelikou zátěž docela dobrovolně, jindy i docela nechtě, někdy to má smysl, jindy ani ne. Kladu si otázku, jakou zátěž bych na sebe nechtěl nikdy brát, ale kterou bych rovnou odhodil někam do příkopu. A mám to! Nechtěl bych nést zatížení z provinění druhých lidí!
Každý člověk, který neumí odpouštět, si všechny křivdy a druhými lidmi napáchaná bezpráví jakoby nakládá na svůj hřbet. Jak život jde dál, nasbírá se mu toho na zádech docela dost, asi tolik, kolik se nasbírá obéznímu člověku nadbytečného tuku, který na sebe naváže všechny toxické látky. Ano, člověk, který neodpouští, se stává takovým jakýmsi sběratelem toxických látek, a všude tu svou toxickou sbírku nosí s sebou, takže otravuje život svůj, a mnohdy životy dalších…
Netroufalky se směrem k Jihlavské poněkud zvedají do prudšího stoupání. Po pravici se nyní nachází staveniště, po levé straně keře, rostoucí podél plotu. Tyto keře v pozdním jaru vydávají krásné vůně, ať již to jsou divoké růže, nebo černé bezy. Nyní nevydávají vůně. Dnes, s ruksakem na zádech, cítím pouze to, že jsem docela zpocený. Ale i to je dobré. Vždyť je to taková očista těla (i ducha). Spolu s potem odchází z těla vše, co tam nepatří. A spolu s tím všechna ta zbytečná přítěž a zátěž. Nevadí, že mám na zádech těžký ruksak, když mě netíží toxiny…
Na Jihlavskou zatáčím doleva, běžím okolo voňavých jehličnanů, kolem pomníčku a postupně zakončuji svůj 4 km okruh, z něhož plných 2,6 km jsem běžel se zátěží. Doma odhazuji batoh a jdu znovu běhat. A myslím, že lítám. Ano, když se člověk zbaví zátěže, na kterou si dříve přivykl, připadá si lehký a volný, jako pták, jen se vznést!
Další okruhy se mi běží opravdu velmi dobře. Konečně je to opravdový běh. Tak jako teprve potom, když si člověk vyřídí sám se sebou účty, aby nikomu nedlužil odpuštění, může opravdově žít.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Nestálo by za to, jít do krámu pěšky? Přpínat tepovku na cestu do krámu, trochu umanutý zvyk, že? Někdo se zamyslel, a z běhu udělal nedělní kázání, nestačím se divit.
Také si myslím, že autor použil plný batoh na zádech jen jako podobenství a nikdy takhle běhat nebude. Jestli to trochu ublíží obézním (dobrovolně připnutá tuková zátěž!?!?) nebo přesvědčeným ateistům, tak se přimlouvám za autora: Určitě to myslí dobře (pozitivně).
Kdo není schopen vlastní myšlenky,nepochopí myšlenky ostatních.
Velmi trefné:o), kdysi jsem takto běhal z baťůžkem z práce(18km)...docela síla, jen mne po tom šíleně brali klouby:o(
K prvému komentáři: poněkud jsem v něm nenašel něco konstruktivního. Běh v aerobním tepovém režimu je vynikajícím lékem proti negativnímu, kritickému, a tedy neobjektivnímu uvažování.
Ještě bych tedy upřesnil: nákupy v běhu s batohem jsem realizoval za poslední rok asi 3x, nejde tedy o zvyk. Obvykle jsem tu variantu volil proto, že jsem tím chtěl zahájit trénink. Při mém náročném životě mi nezbývá, než někdy kombinovat více činností dohromady nebo je navazovat bezprostředně na sebe.
A kázání? Snad nám neublíží se občas nad něčím zamyslet.
vše co je uvedeno v tomto komentáři mohu jen podepsat.
Mě se takové články moc líbí a přpusťme si, že bez nich by tady něco chybělo.
Já poslední dobou praktikuju při doběhu domů návštěvu večerky, pro čerstvé rohlíky a sýr na svačinu pro další den. Ušetřím tak návštěhu obr-márketu, kam teď jezdím jen tak dvakrát týdně.
Jen tak dál...nedělní sloupek je super.
Pokud ti běh v aerobním běhaní navozuje objektivní uvažování, pak ti nemohu než závidět. Co dělat, když českej časopis o běhání se jmenuje Run, a nakonec v něm jeden najde dva tři dobrý články, jinak reklamy, fotografie ženy, která se rozcvičuje ve střevících, že bych nerozuměl hyperbole, ironii, možná. Co naplat, když literární soutěž na behej vyhraje článek, kterej je karikaturou kýče, těžko říct, jak jej číst, jenom lze doufat, že šlo o předčasný aprílový žert, a že autor to, co napsal, nebral vážně, otázkou je, zda běžel aerobně. Nehodlám se brát příliš vážně, konečně nemám nic proti tomu, aby se jeden sem tam zamyslel, a snad je zamyšlení taky někdy otázkou stylu. Pokud mám splatit něčím pozitivním, nemám nic proti tomu, aby se běh stal literárním tématem, ostatně každý tu zřejmě zná knihu Osamělost přespolního běžce (Sillitoe, Alan), tak bych ji jen rád připomenul, neboť ne každý běh je třeba vyhrát, není všechno třeba propočítavat, a mít z běhu rozhlednu třeba na ty neurozené tlouštíky, na ty, co (si) neumí odpouštět, a proto si nakládají na talíř, i když je dost pozdě. Co říci, než že nedělní sloupek byl správnej, protože byl dílem objektivního myšlení, chvála aerobnímu běhu. Díky,
Děkuji Ti za upřímné vyjádření. Jen k tomu dodám, že jednou z mých životních zásad je úcta k druhému člověku, a proto si vážím každého člověka, tedy i toho, který neběhá, i těch "tlouštíků", které zmiňuješ, i těch, co neumějí odpouštět, a všechny je mám rád. A proto pro mě běh není rozhlednou k tomu, abych se na ně mohl dívat svrchu.
Moc se mi to líbilo. Když realizuju obvykle čtvrteční velký nákup pro 6 lidí a vleču na zádech pravda-trochu menší batůžek, ale s tím opravdu nejtěžším, pak táhnu tašku na kolečkách, tašku v ruce a občas je mi líto, že ženské nemají ještě 3.ruku, protože mi zbývá odnést ještě velká umělohmotná flaška šťávy a ruka chybí...S tím už opravdu nejde běhat. Dojdu domů, uklidím nákup, udělám večeři, a když vybíhám, cítím se taky hodně lehce.
Moc hezký článek Sváťo
uz sem to psal jednou a napisu to pro jistotu podruhy. sekni s praci a zacni se psanim zivit :), minimalne mas urcitou miru talentu ;)
Jako obvykle super článek, Sváťo. Navíc mě přiměl k docela vážnému zamyšlení, což je čas od času potřeba, zvláště v současné situaci. Díky.
RSS