BĚH V TĚHOTENSTVÍ: Už to je jisté. Jak dál?

Minulý týden jsem své vyprávění o maratonu ve Stromovce ukončila přemítáním o startu ve Stromovce. Počasí bylo ucházející, šance na těch 3:20, že by i na "bednu"? Vyzbrojila jsem se GPSkou, abych nepřepálila začátek jako loni. Do nějakých dvou třetin to na ten čas také vypadalo a vytáhla jsem to dokonce na třetí místo.

Co když přece jen už nejsem sama? Nebude to mít pro případného špuntíčka fatální následky? Na 41. kilometru jsem navíc musela hodně nutně do zelené boudičky a nakonec byla ráda, že jsem nedoběhla až pátá. Celkem za 3:31:13.

Po Stromovce se mi podivné myšlenky vracely stále intenzivněji. Žádný problém po těle jsem nezaregistrovala, ale zašla jsem raději na gyndu a moje tušení se potvrdilo! Maraton jsem zaběhla v desátém týdnu a špuntík na ultrazvuku o dva týdny později vypadá čile a zdravě. To je tedy bomba!

Jak ale dál s během? 

Lékařka z mého nápadu běhat dále zrovna nadšená nebyla, sháním tedy informace, kde se dá. Objednala jsem si hned knihu Running and pregnancy od Astrid Lundgrenové a mezitím hledám po internetu.

Nejvíce na amerických stránkách, tam už přece jen v tomhle nejsou tak konzervativní. Na anketní otázku, zda by americké běžkyně pokračovaly i během těhotenství, odpovídalo 75% ano, 16% ne, zbytek neví. U nás by byl poměr asi obrácený.

Na stránkách http://www.babycenter.com je také velké množství informací a názorů odborníků o sportech, které se tradičně v těhotenství nedoporučují, včetně uvedení mezí a varovných příznaků, za které by se nemělo jít.

Skládám si informace, kterých se mi dosud dostalo, spolu se znalostmi ze svých dřívějších studií medicíny. Přestože jsem po skončení školy utekla k umění a novinařině, je rozhodně velkou výhodou vědět, jak tělo funguje, co se v něm děje při sportovním výkonu. A také co se v těhotenství stane s metabolismem i psychikou, když tělo zvyklé na pravidelnou zátěž ji najednou nemá. A především jak to všechno vlastně skloubit tak, aby neutrpělo především dítě, ale ani já.

Můj trénink nabral další směr – kombinaci znalostí, které jsem měla a (stále nesmírně pracně) získávala, a ještě většímu naslouchání svému tělu, které už nespočívalo jen v tom, kde mě táhne která šlacha.

Od doby, co o tom vím, tu rozdíl přece jen byl. Především ze začátku jsem se bála každého píchnutí. To mně však brzy přešlo. Naši předkové přece těžce pracovali, Indiánky jezdily na koni, jejich kmeny kočovaly na dlouhé vzdálenosti, ženy rodily po cestě… to jenom my jsme tady takoví zdegenerovaní!!!

A byla přede mnou Velká Kunratická, a to se startem nejen na svém dámském okruhu, ale i na chlapské trati přes Hrádek…

Vanda Kadeřábková-Březinová

pokračování za týden