BĚH V TĚHOTENSTVÍ: Půlmaratonský test

Vanda na přání redakce vkládá mimořádný díl svého seriálu: o svém startu na pražském půlmaratonu tuto sobotu. Tato závodnice se tak může postarat o rozruch mezi závodníky i lékaři, přestože PIM 1/2Marathon poběží jen rekreačně a s vědomím, že kdykoliv se malý ozve, okamžitě běh ukončí.

K prvnímu půlmaratonu a v tom samém roce i k maratonu jsem se dostala jako slepý k houslím. Byla jsem si vědoma, že nemám natrénováno, ale zároveň jsem si byla jistá, že ten rok nemám co ztratit. Finančně to nic nestálo, a tak by mě nemuselo tolik mrzet, kdybych to vzdala.

Že ale jen tak něco nevzdám, jsem se pak na obou tratích přesvědčila. Půlmaraton jsem (po zimním spánku) tenkrát zvládla za 1:53. Poslední kilometry byly krušné a asi čtyři dny potom taky. Na maraton jsem už natrénováno aspoň něco málo měla. Bylo z toho 4:19 a cítila jsem se po doběhu podstatně lépe. Během dalších let jsem se propracovala na 1:35,53 a 3:22,52 a plánovala další vylepšení.

Příroda ale naplánovala jinak a já teď musím honbu za super časy poněkud odsunout. Bude nás doma víc. To bych ale zase nebyla já, abych vynechala sezónu. Bez téhle drogy nemohu být. Chci si udržet kondici a vrátit se ještě letos.

V květnu to vidím tak na tu dvoukilometrovou procházku Prahou, připravená už na trochu jiný maraton s naším přírůstkem do rodiny. Běhám ale stále – je to jen trochu jiný stav, ale nikoliv nemoc. Se špuntíkem jsme našli způsob, jak na to. On ví, jak mi dát najevo, kdybych to náhodou přehnala, a já to umím poznat, respektovat a včas zabrzdit.

Cítím se dobře. Jednak proto, že mohu s ohledem na možnosti běhat, jednak proto, že jsem teď v sedmém měsíci nabrala celkem přijatelných šest kilo a nevláčím s sebou žádné velké panděro, protože mám vcelku dobře zpevněné svaly. Díky tomu si nemusím stěžovat na bolavá záda, dýchavičnost nebo jiné problémy, které touto dobou jinak bývají. A špuntík se vyvíjí zdárně a běhá mi pod žebry.

Půlmaraton si nedovedu představit vynechat. Tři hodiny časového limitu jsou turistika. Vzhledem k tomu, že se mi bez problémů daří běhat přibližně v tempu 8,5 km/h i více, není to nereálné. Těším se, že si tu báječnou atmosféru v klidu vychutnáme ze zadních pozic skutečně beze spěchu.

Otřesy jsou minimální. Prakticky jsem vynechala letovou fázi, ale pořád je to ještě jakž takž běžecký, tedy spíše joggingový krok. To by člověk nemohl nasednout ani do vlaku. Pro všechny pochybovače: jsem také připravena kdykoli vzdát nebo nenastoupit, kdyby mi to ten den nesedlo. Hazard mi za to skutečně nestojí.

A jak se mi teď běhá? Má to výkyvy. Někdy je to báječné, dala bych si dvakrát tolik. Jindy to nesedne a sotva se vleču, v depce, že ještě tak dlouho zbývá a já bych nic nemohla dělat, jen kynout. O to víc, když jsem se doteď hýbala. Doba, kdy se vrátím v plné formě na závodní trasy, na kterých mi budou taťulda i synáček fandit, se ale také rychle blíží.

I když si jiná pozitiva, která tenhle čas přináší, naplno užívám, musím říci, že mě tohle vědomí také hodně drží při životě. Co bude či nebude teď v sobotu, nemohu stoprocentně odhadnout, a tak své půlmaratonské rozjímání nechávám zcela s otevřeným koncem…

Vanda Kadeřábková-Březinová