Koloběh: Zábava? Recese? Sport! (1.)

Jízda na koloběžce, neboli koloběh, má mnoho společného s běháním. V seriálu Jardy Koloběžky se v první části dozvíte, jak tento sport vznikl a co s jeho provozováním souvisí. Dalším tématem je závodění, rekordy a limity a nakonec technika jízdy.

Už samo označení "koloběh" prozrazuje, že se jedná o spojení dvou různých způsobů pohybu nebo chcete-li, dvou druhů sportu. Většina lidí takovou napůl jízdu - napůl chůzi, řadí do kategorie recesistických zábav.

Ovšem ten, kdo začne koloběžku používat pravidelně, velmi brzy pozná, že koloběh je sport se vším všudy, co ke sportu patří a že dokáže dát tělu pěkně zabrat. Přitom jeho velkou předností je, že rozhýbe nejen nohy, ale do pohybu se zapojí "celý člověk".

K ježdění potřebujete především koloběžku. Přiznám se, že takové ty prťavé hliníkové koloběžky ani moc jako koloběžky označovat nechci, přestože si je řada z vás vybaví v mysli jako první. Jediné, v čem vidím jejich prospěšnost, je to, že v době, kdy zaplavily obchody a kdekdo takovou skládací koloběžku měl, pomohly tomu, že se ježdění na koloběžce stalo aspoň trochu méně neobvyklou činností.

Pro vážnější ježdění je ovšem zapotřebí koloběžka, která bere v úvahu fyziologii těla jezdce a která umožní zaujmout optimální polohu při jízdě. Nezáleží přitom ani tak na velikosti kol, i když pro hrubé rozlišení typu koloběžky je určení velikosti kol prvořadé, ale záleží hlavně na parametrech, které určí pozici rukou vůči noze na stupátku.

Pro sebe mám vyzkoušen rozměr, který je dán jako vzdálenost svislého průmětu rukojetí řidítek do roviny stupátka od pozice zarážky pro patu na stupátku. (Jednoduše řečeno: vdálenost paty nohy od řidítek, ale měřeno vodorovně.) Vyhovuje mi rozmezí 48-50 cm. Další důležitá míra je výška stupátka nad zemí. Závodní koloběžky mívají tuto výšku už od 30-35 mm (bráno jako světlost, výška vlastního stupátka je větší o konstrukci rámu koloběžky).

Výška řidítek bývá taková, aby se při nalehnutí hrudníkem na představec dostal trup do vodorovné polohy při natažených nohách. Toto jsou nejdůležitější parametry, které musí jezdci "sedět". V jiném případě se koloběžec potýká s problémy, jako např. bolení zad, kyčelních kloubů atp. a kolikrát ani nepřijde na původ potíží, dokud metodou pokusů nenajde odpovídající nastavení koloběžky.

Mezi lidmi lze najít mnohdy unikátní typy strojů, lišící se konstrukcí, materiálem i velikostí kol. Běžně se používají koloběžky s koly o velikosti od 8 do 27". Trend konstrukcí udávají závodní typy. Na závodech se nejčastěji setkáte s "velkými koloběžkami", které se v posledních letech ukázaly jako nejúspěšnější.

Ty mají rozdílná kola – 27" vepředu a 20 nebo 16" vzadu. Často se setkáte i se staršími typy osmipalcových koloběžek. Před lety se jezdila pouze tato kategorie. Kromě koloběžky potřebujete ještě vhodné boty a oblečení.

Oblečení může být kombinací vybavení pro běh a pro cyklistiku. Onou kombinací mám na mysli to, že z cyklistických kalhot vypářu vyztužení sedu. Na koloběžce toho opravdu moc nenasedíte. Cyklistický dres a rukavice vyhovují i pro jízdu na koloběžce tak, jak jsou.

Rozhodně se doporučuje používat cyklistickou přílbu. Při závodech je samozřejmě povinná, doporučuji ji i na běžné vyjížďky. Pády z koloběžky nejsou výjimkou. Je chybou si myslet, že se z jedoucí koloběžky dá kdykoliv pohodlně seskočit.

Protože "motorem" koloběžky jsou vlastní nohy, je potřeba mít lehké sportovní boty. Není nutné kupovat drahou běžeckou obuv s kvalitním odpružením. Nevyužije se totiž kvalitní části podrážky pod patou, protože odraz vychází pouze ze špičky nohy.

Jakékoliv vyvýšení boty v patní části je spíše na škodu, protože zbytečně zvýší pozici nohy, která je momentálně na stupátku. Jelikož odrazová noha musí dosáhnout na zem, je noha na stupátku nucena opakovat mírné dřepy pro vyrovnání výškového rozdílu. A čím hlubší dřepy, tím větší dřina. Pro nezasvěceného zní trochu paradoxně, když řeknu, že leckdy víc namáhaná je právě ta stojící noha.

O způsobu a frekvenci střídání nohou si povíme příště. Kvůli značnému namáhání podrážek bot se některým jezdcům osvědčilo používat horolezecké lezačky. Takové boty používali někteří finští závodníci, kteří k nám přijíždějí na závody a často vysbírávají medailová místa.

Ve Finsku má koloběh hluboké kořeny. Ty vycházejí z tradičního způsobu dopravy po zasněženém severu na saních tažených psím spřežením. Musher na saních pomáhá při jízdě odpichováním, které se velmi podobá odrážení na koloběžce.

V Čechách se nejstarší pravidelný závod jel už před 23 lety. Koloběh se sice stále drží na pokraji zájmu většiny lidí, ale vždy si své příznivce našel. V dřívějších letech bývaly koloběžky běžnou letní variantou tréninku závodníků v běhu na lyžích. Nedávno jsem v televizním šotu zahlédl, že koloběh zahrnula do své přípravy česká reprezentace skokanů o tyči.

Pravda, pro své specifické potřeby si koloběžku upravili a na rozdíl od běžné konstrukce mají extrémně vysoko - až nad hlavu posazená řidítka. Mimo podobné skupiny jsou u nás i lidé, kteří koloběhu propadli a každoročně se scházívají při sérii závodů České rollo ligy.

Příště něco o závodech a o tom, kam až se dá s koloběžkou dojet.

S koloběžkářským pozdravem ... 3,4 trhni si nohou

Jarda Koloběžka