Na PIMu jsem nezávodil

Zažívám výjimečný pocit. Splnil jsem svůj úkol a řada rukou mi tiskne tu mou. Nejsou to ruce ledajaké. Jsou velkých bojovníků, kteří si splnili jeden svůj sen. Doběhnout půlmaraton do hodiny a padesáti minut.

Den začíná jako každý jiný, respektive jako každý jiný závodní den. Nemohu dospat, tělo se samo čistí a horečně pobíhám po bytě se seznamem, co si vzít s sebou. Tentokrát je seznam delší, jsou v něm navíc balónky, vesty pro vodiče a čipy dvou kamarádů. Stejné horečce brzy podléhá i naše psice, a proto se na seznam dostává také.

Procházíme Starým Městem k Rudolfinu a nic zatím nenasvědčuje tomu, že za dvě hodiny bude toto místo nabito energií závodníků. Teď to tam vypadá jak před otevřením pouti. Pestrobarevné plakáty, balónky, DJ zkouší aparaturu a sem tam projde návštěvník. Zatímco nám ale dvě milé slečny se sympatickým „to my nemóžem, zeptejte se šéfka“ nafukují balónky, začíná se již okolí plnit pestrobarevnou směsicí lidiček.

Sraz vodičů, tragédů a všech NÁS příznivců běhu na Klárově je velmi příjemný. Ani nestačím všechny pozdravit. Přemýšlím, zda to, co má další vodič Martin na sobě, je pyžamo nebo jégrovky. On je opravdu veselá kopa. Já se nechal zlákat předpovědí a vyrazil v "plavkách" a triku. Nebylo to nejlepší oblečení na teplotu kolem šesti stupňů.

Po půl dvanácté se dav vydává za Milošem směrem ke startu. Všichni (více než 50 lidí) jak poslušné ovečky míříme za ním k řece, abychom mu dělali zeď při královské potřebě. Poté se rozptylujeme v klasickém mumraji v koridoru před startem. Jak už je to ve "stolici" dobrým zvykem, každý má možnost si stoupnout, kam chce.

Stojím u čísla 800, zhruba ve třetině pole. Vláďa jde dozadu za lidmi, kteří mají čísla přes 3000 a také chtějí jít 1:50. Díky zdržení na startu je ale čeká tempo minimálně 5 min/km. Lámanou angličtinou se snažím svým svěřencům vysvětlit tempo, GPSku a kdy odhodím tu bundu. Jsou strašně milí, jedna z dam mě bez skrupulí objímá a její druh nás fotí.

Výstřel slyším dvacet vteřin po dvanácté a dvě minutky se procházíme ke startu. Nastává proplétání mezi pomalejšími, než po kilometru najdeme naše tempo do první čtvrtky tratě. Hodně se brzdím, pokukuji po hodinkách a ostatních. Držíme se dobře. Přesně o deset vteřin pomaleji, než je plánované tempo.

Úžas. Bohužel ne obdivný. Jednoduše nepochopím, proč na druhé straně řeky jezdí auta. Dneska sice nezávodím, ale přesto pociťuji, jak je nepříjemné běžet v tisícihlavém davu bez možnosti upravit svou rychlost. Had lidí je svírán živou řekou a smrdutými auty. Přesto mám Prahu rád a pokud budu moci, půjdu ji znovu a znovu. Nedokážu přesně popsat, co mě na závod ulicemi táhne. Snad ten dav, možná duch místa, ve kterém žiji řadu let. Ten společný běh se mi prostě líbí.

Brzy auta skončila. Vystřídaly je sice tramvaje, ale běžci jsou silná parta. Tramvaj jela tempem 5:15 na kilometr. Na Libeňském mostě jsme na čtvrtém kilometru. Z klandru mává vesele kamarád Pubi a fandí z plných plic. Trať je zde pěkná, ale Pubi byl pár set metrů jediným divákem. Zkouším se telefonem spojit s parťákem Vláďou. Přes silný vítr zřejmě neslyší zvonění.

Připadá mi, že okolo mne běží samí pohodáři. Nikdo nedýchá zrychleně a s pár lidmi si povídáme o všem možném. A to i poté, co začínám pomalu zrychlovat. Moc pěkně nám ta naše dnešní cesta ubíhá.

Těšnovský tunel mi dělá čáru přes rozpočet. Nepočítal jsem s výpadkem signálu při plánování trasy do GPSky. Ještě ke všemu jsem ztrátu signálu za tunelem odmáčkl. Panáček na displeji, který byl přede mnou o 80 metrů, byl najednou 40 metrů za mnou. Ještěže mám hodinky na obou rukou. Až do cíle raději počítám čas podle kilometrovníků a panáčka sleduji jen tak orientačně.

Probíhám houfem zářících oranžových barev "Holland". V centru přibyli diváci a cítím euforii prýštící z mého okolí. Oni běží opravdu pro radost. Vědí, že v očích jiných jsou bojovníci. Vědí, že ostatním je zcela jedno, zda jejich čas bude o minutu lepší nebo horší. Vědí, že nyní jsou šťastni.

Míjíme první občerstvení s pivem a sleduji váhající: mám si to pivo dát? Co to se mnou udělá? Většina naštěstí odolává nevyzkoušenému a raději u dalšího pultu volí osvědčenou vodu. Čas na cestě ubíhá strašně rychle. Jeden z cizinců mě upozorňuje, že jsem dost zrychlil. U patnáctého kilometrovníku přepočítávám čas a vychází mi, že do cíle nesmíme jít pomaleji než 5 min/km.

Snažím se za sebou zahlédnout Vláďu. Bohužel ho vidím až za otočkou na Strakonické. Bude muset hodně přidat a obávám se, že své ovečky tím utaví.

Najednou ve mně hrkne, když slyším křik: "Nemáte někdo mobil?" Na chodníku leží klepající se mladík. Pár lidiček se mu snaží pomoci, ale nemají jak zavolat pomoc. Vybočuji k nim, lovím mobil v ledvince. Sakra! Já nešika! Mobil letí na zem a je vypnutý. Ve spěchu zadávám špatný pin. Naštěstí se našel další člověk s mobilem a už volá pomoc.

Doháním zdržení a brzdí mě až parťák Evžen s maňáskem vránou na ruce a ukazatel posledního kilometru. Klidím se stranou, aby mohli moji spoluběžci vydupat ze sebe ten nejlepší čas. Vidím šťastné unavené tváře, když jim hlásím, že to stihnou. Žádný další most, už jen sto metrů za křižovatkou. Daří se. Cíl za 1:49:21.

Petr Syblík