Vanda Kadeřábková-Březinová | 5. 4. 2007 | Přečteno: 1865× | Tisk článku
Po pohodovém půlmaratónu "ve dvou" se stahujeme už jen na měkké lesní cestičky, na asfalt si nechávám už jen tu joggochůzi, kterou jsem na půlmaratonu de facto "objevila". Tělo zvyklé na pohyb bez něj zkrátka být nemůže - a není to zdaleka kvůli vcelku logickým kilům navíc.
Přiznám sice, že mně současných šest těší více než dvacet, ale to je dáno spíše povahou tělesné schránky a metabolismu než nějakými "anorektickými" sklony.
Naopak - žádnou dietu jsem nikdy nedržela, přijde mi to - obecně vzato jako nesmyslné týrání těla, alespoň u těch, kteří netrpí nadváhou. Špuntík je normálně velký a normálně těžký, jak má být, a já mám ze sebe dobrý pocit. A na to, abychom se cítili oba dobře a ještě lépe, mně i ten pohyb musí bavit a něco přinášet.
Tolik doporučované plavání mě přes všechny své výhody prostě nebaví a těžko na tom něco změním, rotoped mě neuchvátí nadlouho. Prostě nuda. Stejně tak jako jiné lidi nikdy nenadchne běh, který my tady tolik milujeme. A také to chápeme.
Vrátím se ale ještě ve vzpomínkách několik měsíců zpátky...
Letošní zima byla milosrdná. Jdu si takhle zaběhat u nás kolem Rokytky a co nevidím? V potoce stojí čáp! Zatímco přemýšlím o tom, jestli náhodou nezmeškal odlet do teplých krajin, zvedl se ve své kráse, popoletěl asi dvě stě metrů, přistál opět u potoka, já ho doběhla a takhle ještě asi čtyřikrát.
Nebylo pochyb. Špuntíčku, můžeme ti už říkat Matýsku? Nějak jsem cítila, že ano. Blížily se Vánoce a také "velký" ultrazvuk, který nám to – dva dny před koncem starého roku, pak potvrdil.
Z tréninku jsem vyřadila odrazy, na schodech dělám jen mírné výběhy – po jednom nebo po dvou. Z práce a vánočního shonu padám na ústa a z vánočního a novoročního obžerství mám panickou hrůzu. Více než jindy, protože letos vím, že ty špeky tak lehce nevyběhám.
Když mám nabrat, tak jen na tom, co malý potřebuje, a tak, aby nechyběly vitamíny. Moje tělo ale musí mít energii na to, aby všechno tohle zvládlo, a ne ji prohospodařit tím, že by muselo odbourávat nános něčeho, co já ani špuntík rozhodně nepotřebujeme. Úplně beze zbytku se nám to ale nepodařilo i přes to, že mezi svátky je o něco více času a podařilo se mi ten týden naběhat asi 60 km.
Jinak je mi ale fajn. Stavu "dva v jednom" si užívám – máme za sebou téměř polovinu. Závodění mi zatím nechybí – v této době ani jiné roky nezávodím. Tempo jsem už trochu ubrala, moje maratónská "dvanáctka" – kilometr za pět už je trochu moc a ani s tepy nejdu do příliš vysokých otáček.
Jak se to tedy vezme. Všeobecně doporučovaných 140 by bylo jako nic. Běhám na nějakých 155 – 165, na anaerobní práh (170) už ale nejdu. Když mi to někdy, nejčastěji do kopce, ujede, udělám několik pomalejších kroků nebo zastavím, napiju se a trochu zklidním.
Matýskovi přitom posílám kyslík, vizualizuji si ten životadárný proud směrem k němu, vidím ho, jak jej přijímá – a zrovna tak je to také s tekutinami. A taky trochu více odbíhám za keříčky.
Je leden a už mne začínají občas předbíhat jiní běžci, což si za normálních okolností na svých trasách nenechám nikdy moc líbit. Moje závodnické já má tendenci nechat se jimi vyprovokovat, moje nové mateřské a ochranitelské já ho ale naštěstí vždy přemluví a zklidní.
Říkám si v duchu: "Teď tedy prrr. Za půl roku mu to ale zase nandáme, viď, Maty?" Je však stále dost takových, které předbíhám já. V pátém měsíci.
Vanda Kadeřábková-Březinová
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Jasně, že nandáme:o) Držím Vám palce. Ne Váš, ale Váš Maty
Začínám 5. měsíc těhotenství a stále si chodím 2-3x týdně zaběhat. Volným tempem do lesa u nás za barákem. Vando, úplně se vidím v tvých článcíh. Na velkém ultrazvuku jsem ještě nebyla, ale mé vnitřní já mi říká, že to bude kluk. Matěj, stejně jako ten tvůj :)) Mám také dohodu s miminkem, že kdyby mu při běhání něco vadilo, dá mi hned znamení. Stejně, jako mi ho už dalo při lekcích step aerobicu, který jsem do konce 3. měsíce předcvičovala.
Běhám volným tempem, snažím se dodržet 145-155 tepů za minutu. Jakmile to vyskakuje víc, zvolním a přejdu na chvíli na chůzi. Už se mi stalo, že mi to jednou neběželo, prostě necítila jsem se dobře, tep stále 170. Tak jsem to zabalila. Taky sem pak měla pocit, že budu muset se vším sportem až do konce těhotenství přestat. Naštěstí, když sem zkušila vyběhnout za pár dní, bylo již vše OK, takže v běhu pokračuju.
Plavat občas chodím, ale v bazénu zase strach, že mne někdo kopně do břicha. Takže plavání mi zas tak bezpečné nepřijde.
Musím přiznat, že mým hlavním koníčkem je horské kolo. Běh je spíš doplňkový. Na kolo teď raději nechodím. Ale když tak běžím v lese a předjede mi nějaký bajker na kole, mám stejné pocity jako ty, když tě nějaký běžec předběhne.
Manžel a nejbližší kamarádky mne ve sportování podporují. Jsem za to ráda. Okolí se o tom raději moc nesvěřuji, myslím, že by to nepochopilo (většinou).
Přeju tobě i Matýskovi hodně moc štěstí a držím palce, ať všechno dobře dopadne.
super, také ti moc fandím. Také jsem měla semtam den únavy - mimísek někdy zažívá své růstové spurty a bere si z našeho těla více, takže my jsme navenek unavenější. Samozřejmě mu to dopřejme! Po pár dnech se to upraví, také naše tělo se zadaptuje. Takové dny pak přibývají, ale vždy se dá nějaký rozumný pohyb v kombinaci s více odpočinku najít. Tobě i mimískovi pěkný den!
RSS