TRASA: Běh labským údolím u Děčína

Začínám na děčínském nábřeží, odkud je krásný výhled na zámek. Trasa je jednoduchá, prostě se běží podél Labe směrem do Německa, teda respektive do Dolního Žlebu. Cesta je lehce zasněžená, ale auta už vyjezdila koleje, ve kterých poběžím většinu cesty.

Profil cesty je velmi lehce klesající, takže se běží naprosto v pohodě. Za pár minutek míjím loděnice. Místo, kde se například točil závěr chobotniček z druhého patra. Teď už je humorné vzpomínat na vysvětlení, že hranice je jen taková ta čára na mapě. Hřensko bývalo jedno z těch střeženějších přechodů, protože na nákladních lodí ČSPLO se dalo dostat až do západního Hamburku.

Krásné sobotní dopoledne, kdy běh zasněženou cestou doprovází sluníčko, se stáčí kolem Prostředního Žlebu. „Hlavní“ cesta odbočuje do kopce kolem domků, já však pokračuju dále podél Labe. Nepříjemný studený vítr, který sebou bere i sníh a opírá se mi do těla, občas střídá bezvětří a sluníčko. Chvíle horka se tak na okamžik mění na těžký běh proti přírodě. Vše ale je dostatečně vyvážené a tak se radost z běhu dostavuje mnohem dříve, než bych čekal.

 Zhruba uprostřed Prostředního Žlebu dochází ke změně větru a ten se začíná opírat do zad. Jev v počátku příjemný se záhy mění na stejně otravný jako protivítr. Naštěstí po pár minutách také polevuje. Uvědomuju si, že to je asi hlavní problém této trasy. Údolí je ideální pro větrný proud.

Zasněženou stopu občas naruší obří kaluže vody, které jsou výsledkem odvodňování pozemků nad trasou. Vždy se ale dají přeskákat, což skýtá jisté zpestření běhu. Většinu času ale běžím v naprosto civilizací nedotknuté krajině, odkud není vidět jediný domeček, človíček ani auto. Jen na druhé straně Labe, na silnici do Hřenska, občas něco projede. Situace je ale o hodně lepší od doby otevření dálničního přechodu na D8.

 Vnitřní hlásek upozorňující, že běžím už docela dlouho a budu to muset zvládnout i zpět, se ozývá stále častěji. Zastavím, abych do sebe dostal gel a udělal fotky, které dokáží, kam až jsem to dal. Rozbíhám to zpátky a endorfiny dělají své. Většinu času jsem na 5:50/km při tepovce 78 TFmax. Očekávám komentáře o regeneračním běhu, ale já jsem běžel jak v paralelním světě. Neuvědomoval jsem si dopad nohy a odraz, ale moc dobře si pamatuju, jak zatáčela loď pod most. Dokázat správně natočit několikatunový kolos proti proudu je opravdové umění.

Za chvíli už se ocitám na kruháči u Tesca, kde je vidět blikající policejní transit, který vyšetřoval nedobrždění 316tky, která to naprala do X5tky. Doufám, že si ti manažíři aspoň telefonovali mezi sebou.

Přecházím do chůze a tělo jasně posílá signály, že jsem opravdu urvanej. Dal jsem přes šestnáct kilometrů za hodinu a třičtvrtě. Neuvěřitelný výkon, na který jsem náležitě hrdý. Sice jsem nedoběhl až do Dolního Žlebu, ale přesto jsem šťasten. Koukám do mapy a zjišťuju, že chyběla jen jedna zatáčka a dal bych to celé.

Doufám, že příště nás poběží víc. Na shledání na severu Čech se těší Running Toro.

Tomáš Rokos