ZÁPISKY HOBÍKA: Hledání motivace
Tomáš Rokos | 6. 4. 2007 | Přečteno: 1679×
Taky vám přijde, že zrovna vy máte všechno tak nějak těžší než ti ostatní? Já jsem konečně začal žít během a tělo se nevzpouzelo, ale najednou se začal vzpouzet mozek. Zvyšování objemu bylo něco, co jsem prostě nedokázal ustát. Už dopředu jsem šel na delší běh s pocitem, že to nezvládnu.
Pokračoval jsem v tréninkovém plánu, kdy mám pět půlhodinových běhů týdně. Úterý, středa, čtvrtek, sobota a neděle, to jsou dny, kdy nazuju botky, běžím a užívám si volnosti pohybu. Jak ale pokračovat dál? Je nutné stále mít nějaký cíl před sebou.
Někdo si stanoví, že prostě bude běhat pětkrát týdně, ale to já nedokážu. Přišlo mi to stejné jak nařízená činnost. Chci vidět nějaké výsledky. Zjišťuji, že běh mi přidal další překrásný pocit, ambice. Přemýšlím, jaké to je uběhnout desítku, půlmaraton, maraton. Což takhle zase pomýšlet na triatlon, vždyť před deseti lety jsem o něm vážně uvažoval.
Je to krásný pocit, protože něco, co bych před pár měsíci naprosto zavrhnul, už tak neuvěřitelně nevypadá. I když... Já jsem ještě neuběhl ani pět kilometrů v kuse. Je prostě potřeba pokračovat dál.
Někde jsem našel chytrou radu, že se má zvyšovat objem o deset procent týdně. Což znamená patnáct minut. Následně se mi podařilo najít i jiný plán, který přidával přes týden pět minut a o víkendu deset minut. Měl jsem to potvrzené z více zdrojů, a tak jsem do toho šel.
Když se z třiceti minut stane čtyřicet, je to těžké, ale padesát minut - to už je skoro nad lidské síly. Dobíhám totálně vyčerpán, ale šťastný. Zvládl jsem to. Problém nastává už o pár dnů později, protože přemýšlím, že v sobotu bych měl dát hodinu. To prostě nejde, začínám sám pro sebe vymýšlet výmluvy, proč to nejde.
To je hrozné. Vždyť to přeci je podle plánu. Je pravda, že už jsem se jednou spálil plánem, ale teď? Nejsem žádný začátečník, jsem běžecký hobík. Běhám, protože mne to baví a už rozumím svému tělu.
Sám sebe jsem doběhl, což je pro běžce tristní záležitost. Fakt, že v sobotu mám běžet tolik minut, byl děsivý. Rozhodně jsem si běh v ten den neužíval. Všechny ostatní běhy ale byly v pohodě. Proč ten jeden mne tak moc deprimuje?
Nezbývalo než hledat. Docela dlouho jsem různě porovnával takové ty ideální a obecné tréninkové plány, které jsou všude. Snažil se pochopit, co jsou to intervaly, úseky, fartlek a jim podobné.
Našel jsem i mnoho rad, kolik procent jakého tréninku týdně má být z celkového objemu. Ale upřímně? Vůbec jsem nechápal souvislosti. Proč? A hlavně v jakém pořadí?
Nakonec jsem se tou dobou zaregistroval na fóru Behej.com, které mi doporučil běžecký kolega. Pokoušel jsem se nesměle zjistit, jak to dělají ostatní. Byl jsem rád za každou radu. Pochopil jsem, že začátky byly těžké, ale tím to celé nekončí. Není hranice, kdy už je člověk se sebou spokojený. Anebo je? Dosáhli jste pocitu, že je vše super?
Já se nechal příliš honit vlastními ambicemi a zapomněl na krásu samotného běhání. Málem se z hobíka stala troska, ale naštěstí jsem našel cestu, jak to vyřešit, ale o tom zas až příště.
Tomáš Rokos
Související články
Komentáře
Přidat příspěvek
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Příspěvky v diskuzi (celkem 13)
Luckyboy | 06. 04. 2007, 08:44
toto jsem zatim resit moc nemusel. i kdyz je pravda, ze kdybych nechodil na zavody asi bych v takove mire jako beham nebehal, ale nemusim se vetsinou do niceho nutit a kdyz se uz donutit jit behat tak me to stejne po 15 minutach zacne bavit.
ale nezavidim profikum, kteri proste musi a pres to vlak nejede, tam uz mozna (jenom se domnivam) konci poteseni z behu a je to spis drina, ale to se nas hobiku netyka :)Dagmarka | 06. 04. 2007, 15:52
jestli muzu,tak osobne se domnivam, ze je to stejne individiualni jako cely beh s jeho prozivanim. Telicka a myslenky jsou proste u kazdeho trochu jinak nastaveny :-)
Prave ctu Paulu Radcliffe - velie inspirujici - popisuje tam okamziky, kdy (hlavne na zacatku) zapominala na radost z behu a nechala se prevalcovat ambicemi - takze jo i Profikum se to asi stava - ale na druhou stranu tam popisuje, ze dokud se neuklidnila a pripoustela si jen tu makacku a nemela z toho radost (byla nervozni, bolel ji zaludek atd.), tak to melo na jeji vysledky velice negativni vliv. Takze si slibila, ze bude behat, jen pokud ji to bude prinaset radost - a vysledek - je nejlepsi :-)
Proste i z problemy jako, tezky trenink se lze zjevne vyporadat s radosti:-), stalo by za to mit komentar primo do profika.
Jen mam proste pocit, ze at se dela, co se dela - bez radosti to neni ono :- )
Tak se radujte - vzdyt je to super :-) Zatim, co nekdo se vali u televize, nas ceka par minut az hodin nekde na silnici, v lese, kdo vi kde a to po vlastni ose a na vlastni naklady.... :-)
No neni to super? Neni to sranda? :-)
pokrac. priste - tak se bavte a behejte s usmevem :-)
Dagmarka - Tragedka z Posumavi :-)
mapo | 06. 04. 2007, 09:05
Pěkně jsi to napsal Tomáši. Je to 2 roky co jsem s běháním začala. Běhání mi baví čím dál tím víc. Ještě spoustu věcí jsem nevyzkoušela, tolik kombinací, možností je přede mnou... jen kde vzít čas a často i energii. Těším se na pokračování-piš, piš...
Radek | 06. 04. 2007, 09:10
Taky si tím procházím. Dát dohromady trénink k dalšímu posouvání osobáků, časově náročné zaměstnání a další aktivity, rodinu atd., to prostě nejde dělat vše naplno. Začal jsem stagnovat měřeno časy na závodech, mí "konkurenti" jsou o desítky minut přede mnou svými osobáky a já přemýšlím, jestli si to nechat líbit (myšleno jako hozenou rukavici, ne závist) a hlavně za jakou cenu usilovat o lepší výkon.
Josefov | 06. 04. 2007, 09:30
Docela vám závidím,že máte motivaci a zápal.Běhal jsem od 86 do 2004.Bavilo mě to a mo,ale ted bych rád klusal jen tak..člověk stále chce víc a víc,při tom už vím,že to nebude jak dřív.Tak si říkám proč něco vařit,když to nebude tak sladký a pohodlný jak v letech předešlých.Je to ted hořký a bolestivý.A řeknu vám,že ta motivace se opravdu těžko hledá.
Dagmarka | 06. 04. 2007, 16:07
Nevim jak je to tezke, ale pres veskerou bolest, co z tveho komentare citim, tam citim i lasku k tomu pohybu. Mozna prave to je ten duvod? "Pochval se" - pouziva casto jeden z treneru - "Pochval se, nikdo jinej to za tebe neudela." Rika casto a rad. A vzdy s usmevem. Tak se pochval :-)
Neni to uzasne, ze jeste myslis na behani? Vzdyt jsi uzasny, ze sis prisel na behej.com pro podporu, ze to nevzdavas... Ze se snazis. Ze hledas tu radost a lasku - Proc brecet nad tim co nebude, kdyz se lze tesit na to co prijde? :-)
Proc si davat nespnitelne cile (=ocekavani), kdyz se lze z radovat z neocekavatelnych vysledku. Vzdyt uz to, ze jsi tak jak jsi - je duvod k oslave - a cim jinym slavit, to ze se muzeme hybat, nez pohybem :-)
Bez v pritomnosti :-) Uzivej kazde chvilky, kazde vteriny, bez hodnoceni - jen tak prozivat chvilky, ktere jsou neopakovatelny - to je prece dar :-)
Tak trochu radosti do toho zivota - vzdyt si ji zaslouzis! :-)
A pochval se :-)
chvalim te z Posumavi :-)Josefov | 06. 04. 2007, 21:37
Dost silně emotivně napsaný:-)Pohyb je i tam ta radost z běhu taky,ale těžko porovnávat myslet na minulost.jo žít v přítomnosti.Tak to s tím běháním nepřehánějte a bacha s jídlem roste chut a je to hrozná droga-všeho fakt s mírou!Josef ze severu.
Dagmarka | 06. 04. 2007, 16:33
Tome,
musim rict, ze jsi mne naprosto dostal - a asi nejen mne....
Jo, tak tyhle pocity presne znam....
Taky jsem se s nimi prala. (a stale je zdolavam)
Muj prvotni cil byl jasnej - ubehnout maraton. Samozrejme to trvalo nekolik let, nez jsem ubehla svuj prvni km v kuse (a dodnes si ten okamzik pamatuju :-) bylo jednoduche si predstavit, ze pridam dalsi (ale bylo nerealne predstavit si jich dalsich 41 a kus).
Nesnasim povinosti - a tak jsem si uzivala pripravu na maraton a naprosto vedela, kdy s behanim skoncim. A ono ne.... po maratonu jsem chtela behat dal....
...ale nebyla motivace. Lepsi cas? No nejak mne to nebralo. Bylo to nerealny. Chtela jsem to dat za dve hodiny uz po roce - a ono ne- a kdyz jsem zjistila, ze to jeste nedal ani nikdo z tech nejlepsich, tak motivace nebyla.
Beh mi ale delal dobre. Ale jen kdyz jsem dodrzovala plan. Jehoz dodrzovani jsem si zneprijemnovala ruznyma vymluvama a pseudoduvodama.
Chybela mi radost. Ale diky trenerovi jsem o tom vedela. A tak jsem se ucila behat pro radost. Ucila jsem se nemyslet na to co bude. Ucila jsem se zit pritomnost. Ucila jsem se tesit se na ten pocit po treninku (porad mam casto pocit, ze uz se mi dnes nechce behat, ze treba nemusim delat vse dle planu). Ucim se chvalit se za kazdou malickost - dokonce ikdyz dam trenink kratsi nez jsem mela, nebo vynecham a druhy den pak jdu - tak se chvalim. Ucim se chvalit, za to ze jdu, za to, ze nepodleham vetsine (coz je fakt muj osobni problem). Ucim se chvalit za kazdej metr, kterej bezim. Trat si rozkladam do malych useku a vzdy se chvalim, kdyz se blizim k tomu malemu cili, chvalim se za to, ze tim cilem probiham a bezim dal a uz si v dalce vyhlizim dalsi cil, kam to jeste dneska vydrzim..... Nemam pak vubec cas myslet na to, ze je to daleko, pac vnimam kazdy krok, kazdou kytku, kazdyho psa, cloveka - nekterym se smeju, nektery se smejou me (a tak se jim smeju). :-)
Ucim se v takovy moment hledat to krasny, ty malickosti, ktere bych byvala nezazila, nevidela, necitila....
Ma hlava je velice aktivni - vzdy jsem se ji (a sebe) za to kritizovala, tak uz ji nekritizuji, ale zamestnavam ji, tim co mi dela radost - prozivanim kazdeho pritomneho okamziku - stale se ucim....
Ale uz je to lepsi a dnes, kdyz mam chut si rict, ze se mi nechce na trenink, tak se hned zacnu tesit na to co na nem zaziju, jaky to bude, co budu citit.... a vim, ze by mi vic bylo lito, ten trenink nejit - ochudila bych se.
Tak se pochval za to, ze jdes, ze si doprejes tu zkusenost a tez se, co dalsiho a noveho dnes (naprosto bez ocekavani) zazijes. Pritomny okamzik je to zaklinadlo - prave ted a nikdy jindy se tohle uz nestane - no neni to uzasne :-)
Tesim se na tve dalsi psani, a klidne bez trenink s tim, ze nam o tom napises - pokud mam mluvit za sebe, tak se na tve zazitky tesim :-) Tak si pro ne BEZ! Bez, jestli je chces :-)
Dagmarka - Tragedka z Posumavi :-)chels | 06. 04. 2007, 16:58
Dagmarka by mohla napsat filosofickou knihu o behu :) Ale ne, ja si z tebe nedelam srandu, nahodou se to pekne cte, asi protoze je to pravda. Do 12ti let jsem zavodne plavala a od te doby vyslovene nenavidim ten pocit, ze neco MUSIM. Kazdej den v bazene, skoro kazdej vikend na zavodech, motivace na trenink zadna, i kdyz jsem patrila k tem lepsim, tak me to vazne nebavilo hlavne kvuli t omu pocitu, ze proste do toho bazenu musim a nesnasela jsem lidi, kteri mi v lete rikali, jak se mam, ze se muzu jit "koupat"... takze kdyz ted beham, tak prave pro tu radost, pro ten pocit, ze to delam proto, ze chci a kdyz se mi nechce, no a co, tak nejdu. Nebo si myslim, ze nejdu, protoze mi to nakonec neda :)) A pak si rikam, ze bezim, protoze se mi chce a i kdyz to zni blbe tak to je asi moje motivace. Ze bezim, protoze chci a jak chci.
Jinak jsem dneska rano udelala statnici a hned jak jsem se vratila domu, vzala jsem svy mily adidasky a vybehla do Prokopaku a uzila si ten krasnej bezstarostnej pocit s motylama a ptakama a rozkvetlejma stromama kolem. To bych asi v hospode u panaka obklopena kourem nezazila :)
Shadow | 06. 04. 2007, 16:57
Nejvice mne oslovila ta uvaha o tom ze "ja to mam urcite tezsi nez ti ostatni" ... nejde vubec o srovnavani s profiky, a bezecky jsem na tom byl take uz o maly kousicek lepe nez toro v dobe o ktere pise, ale fakt mne frustrovalo ze uz beham par mesicu, trpelive tocim kilometry, umiram pri pravidelnych tempo bezich, posouvam si osobaky sice po vterinach, ale jako na bezicim pasu ... a pak vezmu na zavody nejakeho kamarada co si jen obcas cutne do micudy, nebo zahraje squash a na desitku ci petku mi nadeli par minut, i kdyz i tentokrat si ja zabehnu osobak. Vzdycky jsem si pak rikal co to jsem asi za bezce, a vubec to bylo dosti demotivujici. Radost z behani pryc, treninky pak clovek sidi, ma pocit, ze to stejne nikam nevede. Menit se to zacalo az kdyz jsem mel moznost po internetu poznat par ostatnich tragedu, prevzit jejich zkusenosti a take zkalibrovat svoje ocekavani. Rok dva v lidskem zivote neni vubec nic, kolik jsem jich uz promrhal nicnedelanim, nebo naopak workoholickou manii. Ale bezecky je to doba za kterou se clovek muze neuveritelne zlepsit. nikdy drive bych neveril, ze i s mymi pozdnimi behacimi zacatky bych mohl byt nekdy schopen behat 10K pod 40:00, nebo mit ambice na marathon pod 3:00. Nic takoveho se mi ani zatim nepodarilo, ale nekolika lidem, kteri podobne jako ja zacinali drive od nuly a jen u behani tech par let (a opravdu par = 3-4) vydrzeli se to povedlo, nebo jsou jiz velmi blizko. Beh je pro mne cesta, a i cesta je cil ... ale vedet ze ta cesta bude cim dal hezci, jen neodbocit, znamena, ze se na kazdy dalsi beh tesim, ze se skoro ani nemuzu dockat.
Tudy | 06. 04. 2007, 20:07
Zdravím,
přidám jeden příklad, snad k miticaci:).
Má žena se dívala 2 roky na mé běhání sice hodně vlažně, ale celkem shovívavě. Důvody, proč běhám nechápala, a na mé neustálé nabídky- "pojď si zaběhat se mnou" reagovala následovně: nemám čas, běhání od základky nesnáším, co by na to řekli lidi, ty mi stejně utečeš, neuběhnu ani 500 m, sama běhat rozhodně nikdy nebudu, a už vůbec ne s tímhle, nikdy to na sebe nenavléknu (sporttester) apod.
Začátkem ledna mě k mému úžasu vyzvala, že si dáme zkusmo jeden běh. "Běželi" jsme 4 km, střídali jsme chůzi a "běh" (8:30 min/km) - od té doby běhá a běhá a ...
Situace koncem března: ležím doma s angïnou, hlídám děti. Žena přijde z práce a říká: dneska je venku pěkně, dám si svých 5 km (je pátek, běží již potřetí v tomto týdnu), můžu si půjčit Tvůj spottester ? A lehčí o 4 kg (od ledna) s usměvem vyběhne ven. Já jen tiše závidím, proklínám své bacily - zároveň obdivuji svou drahou polovičku a říkám si: jak je ten život zvláštní a jak mě stále dokáže svými "zvraty" překvapit.toro | 06. 04. 2007, 21:19
Vidím že v tom zase nejsem sám. :D
Vaše příspěvky jsou naprosto super, jsem moc rád že strávíte čas psaním delších komentářů, aspoň si nepřipadám jak Marťan (které lovil při svém posledním běhu Shadow) který je tek nějak divnej Ve vašich příspěvkách se dá najít mnoho odlišného a i stejného.
Ať běh přináší hodně toho příjemného ale i občas drsného, ať si těch prvních chvil dokážeme o to víc vážit.
TomášKydy | 07. 04. 2007, 07:25
Kde brát motivaci ke běhání? Všude, kde se dá... vezmu to v nesouvislých bodech:
- radost z pohybu, uvolnění, relaxace
- kurňa... jak můžou pít to pivo, když si před tím nedali 10 km... já ANO!!
- po celodenním vypětí v práci ve městě se vším všudy (auta, telefony, maily, běs, blázinec) se ocitám v lese mezi srnkami a zajíci.
- patřím do krásné rodiny tragédů, kde je mi fajn
- řízek (většinou dva až tři) není hřích... vždyť mám tenhle měsíc naběháno xxx km (xxx= dosaď dle svých tragédích statistik :-) )
... a tak.
Schválně se vůbec nezmiňuju o nějakých závodech, procentech, osobákách.. apod. Jasně, že si časy měřím, jasně, že si počítám uběhnuté kilometry, jasně že se připravuji na nějaké ty závody..., ale prvotní je pro mě radost z běhu jako takového. Při běhání jsem šťastný a přeju to všem tady :-)
RSS