Koloběh (3.díl): Je to jednoduché. Jen vědět jak

Hned na začátku odpovím na jistě nejčastější otázky, se kterými se setkávám, mluví-li se o koloběžkách. "Není to příliš jednostranné zatížení, nebolí vás noha?" Odpověď zní – není. Při jízdě se nohy střídají a je třeba dodržovat pravidelný rytmus výměny nohou.

Ne tedy, že bych měl ještě jedny nohy rezervní. Jeje, to by bylo fajn! Výměnou myslím prostřídání odrazové nohy s tou druhou, která stojí na stupátku a "odpočívá". To odpočívání nejde brát moc doslovně.

Při každém odrazu stojící noha vykonává mírné podřepnutí, a tak je třeba její odpočinek brát s rezervou. Správný odraz je základem efektivního využití vynaloženého úsilí. Technika odrazu závisí na více faktorech.

K těm vlivům, na kterých záleží nejvíce: Za prvé rychlost jízdy. Jinak odráží ten, kdo jede po rovině, jinak se jede ve stoupání a zcela jiný švih se použije, chceme-li koloběžku rozjet na maximum na vrcholu kopce na začátku sjezdu. Dalším faktorem je to, jako trasu jedeme. Jinak odráží závodník sprintující do cíle a jinak komíhá nohou turista na stém kilometru své denní trasy.

Energie odrazu, zejména při snaze o svižnou jízdu, nevychází pouze z pohybu nohy. Do odpichu se zapojí jednak také noha stojící na stupátku (již zmíněné podřepnutí), jednak se zapojí i celá horní polovina těla. Pro dosažení maximální rychlosti odrazové nohy letící dozadu, neboť jedině tam je zdroj zrychlení, je zapotřebí, aby pohybu nohy pomohly i ruce.

Ty jsou opřeny o řidítka. Jejich rychlým pokrčením dojde v okamžiku zanožování odrazové nohy k ještě většímu předklonění těla a tím i k maximálnímu zrychlení chodidla odrazové nohy. Zkrátka vše směřuje k tomu, aby se maximum energie soustředilo do kraťoučkého okamžiku, kdy se špička odrazové nohy dotkne země.

Je jisté, že při koloběhu se do pohybu zapojí "celý člověk". Vysloveně se nabízí spojení dvou k sobě blízkých aktivit – běhu a koloběhu. Při běhu, který je základem každého sportu, trpí klouby a je dobré jim jiným, přitom do značné míry podobným sportem ulevit.

Navíc se nám díky koloběžce podstatně zvětší okruh, kam až se vlastní silou dokážeme dostat. S prodlužujícími se jarními dny nás bude odpolední slunce lákat k delším výletům. Běh je sice krásný, ale běhat mnohakilometrové vzdálenosti, to nemůže každý, a nejde to dělat často. Nejlépe se samozřejmě jezdí ve skupině.

Koloběžkářů je málo, a tak nejvíce příležitostí ke společné jízdě dávají závody. Při nich se ukáže, jak to komu jede i jak kdo umí využít dobré taktiky. Pro tu je v koloběhu více prostoru, než při běžeckých závodech. Běží-li se o poznání hůře osamocenému běžci, na koloběžce je handicap sólo jízdy několikrát výraznější.

Vzpomínám na své první závody. Raději jsem volil opatrný začátek s tím, že později, zbudou-li síly, se nechá zrychlit. Tak to bývá v běhu. Na koloběžce ale ztráta kontaktu se skupinou znamená mnohem větší dřinu po zbytek trati. Ztráta se těžko dohání a většinou nezbývá než doufat, že se povede spojit se s dalším odpadlíkem ze skupiny.

Nejmarkantněji skupina zrychluje a vzdaluje se ve sjezdech. Nádherně funguje jízda "v háku". Přitom se postupně střídají ti, kdo prorážejí vzduch s tím, kdo v závěsu momentálně nabral největší rychlost. Ten se ze závětří vyveze a zařazuje se do čela skupiny.

V dlouhých klesáních se takto pozice členů skupiny stačí i několikrát prostřídat. U kratších sjezdů se často vyplácí řídit pravidlem, že kdo poslední vjíždí do začátku klesání, ten bývá naopak první dole. Takovéhle taktizování chce už velký odhad a zkušenosti. Aby to nevypadalo, že se závod rozhoduje ve sjezdech!

Sešupy z kopce jsou úžasné a rychlé, každý sjezd však jednou skončí a pak čeká dřina v rovinách nebo dokonce do kopce. Tam moc prostoru pro taktizování nezbývá. Spíše je třeba ukázat, kolik aerobní energie kdo v sobě má a odpichovat a odpichovat...

Ve stoupání je důležitější, než kdy jindy střídat odrazové nohy. Doporučuje se střídat častěji než po rovině, třeba i po 3 odrazech. Tím se méně zakyselí zatížené svaly. Kdo správně zvládá techniku střídání, není nikterak omezen. Hodně prudká stoupání (po celodenní jízdě je každé stoupání "hodně prudké", ale tak to teď nemyslím), spíše to budu specifikovat jako stoupání, ve kterých rychlost klesne pod 17-15 km/h, se jezdí způsobem střídání nohou přeskokem.

Je to metoda, při které nedojde k vynechání odrazu, neporuší se pravidelný rytmus a jízda se tím ani během střídání nezpomaluje. Ono střídání nohou je vůbec taková malá věda. Bez něj to nejde a s ním to bývá někdy potíž. Okamžik, kdy se noha na stupačce (mimochodem, stupačka není větší, než pro jednu nohu) mění s druhou, je moment, při kterém hrozí škobrtnutí.

Zvlášť v rychlých sjezdech je zapotřebí, aby střídání bylo naprosto zautomatizovanou souhrou pohybů. Ano i ve sjezdech je třeba střídat. Většinou proto, abyste do zatáčky nevjížděli "odvrácenou" nohou. Pády z koloběžky mívají často původ právě v chybě při střídání. Další problémy můžou nastat v zatáčkách. Usmýknutí zadního kola ve vyšší rychlosti znamená téměř neodvratný pád.

Při tom všem je nutné stále hlídat to, že nízko položená stupačka koloběžky si snadno škrtne o kdejakou jen trochu vyšší bouli v asfaltu. Což o to. Při jízdě rovně se nic vážného neděje, a navíc se nechá překážka zdolat výskokem i s koloběžkou. Nesmíte ovšem mít na nosiči 25 kg zavazadel :-) .

Škrtnutí v zatáčce je ale velkým problémem. Zpět k pozitivnějším věcem. Koloběžka je úžasná věc svou relativní jednoduchostí. Na stupátku mezi dvěma koly dokážete urazit nečekané vzdálenosti. Přitom jde o stroj vcelku skladný. Dnes už bez ostychu vlezu i do rychlíku a koloběžku beru ssebou do kupé.

Po sundání kol (rychloupínací náboje) se rám vleze do regálu pro zavazadla pod stropem a s průvodčím to zatím dopadalo dobře. Neměl jsem v úmyslu vyprávět vám o koloběžkách se záměrem přesvědčit kohokoliv k tomu, aby sám na koloběžce začal jezdit.

Spíše jsem měl společně s redaktory Behej.com snahu ukázat, že existuje i taková méně rozšířená alternativa a doplněk běhu. Kdo by měl zájem o další informace o koloběžkách, jsem mu k dispozici.

Ahoj.
Jarda (e-mail - kolobeh.cb @ centrum.cz).