ZÁPISKY HOBÍKA: Krize. Opravdu?
Tomáš Rokos | 13. 4. 2007 | Přečteno: 1825×
Nejhorší je čekat, že se něco stane samo. Následně dlouhodobě neřešená situace vyústí v mnohem větší problém. Měl jsem zřejmě standardní začátečnickou krizi. Považoval jsem se za běžce hobíka a přitom jsem sám měl z delších běhů hrůzu. Jak to ti lidi dělají, že si jdou s úsměvem na rtech dát dvacítku pro radost?
Nevím, jestli jste to zažili, a taky nevím, jak často to přijde, ale já přišel domu z práce, nazul botky a tradá. Třicet minut bez jakýchkoliv problémů. S blížícím se víkendem se ale pocit zhoršoval. Pocit, že mne čeká hodina a dvacet minut, byl ubíjející.
Na fóru čtu, jak si jdete zaběhat a po několika hodinách se vrátíte plni dojmů. Na rozdíl od toho mně se svět po čtyřiceti minutách vypne a zbytek prostě protrpím ve svém světě, kde existuje jen cesta a k tomu sporttester, naprosto pomalu odkrajující každou vteřinku. Nemá cenu zrychlit, čas běží stále se mnou v mém izolovaném světě. Nic okolo, žádná příroda, lidé, prostě nic.
Největší chybou je, že jsem sám. Musí přeci existovat hodně lidí jako já, jenže tentokrát i mocný internet zklamal. Nenacházím nic, všude jen šťastní a úspěšní sportovci. Copak všichni už zapomněli, jaké to je ocitnout se v krizi? Jenže já s během nechci přestat, už jsem něčeho dosáhl a nemám problém pokračovat, jen nevím jak.
Házím za hlavu celý plán a ordinuji si šestkrát týdně třicet minut. Funguje to báječně. Vnímám všechno. Jsem v šoku z toho, kolik živých tvorů je možné při osamělém běhu lesem potkat. Nejsou to teda žádní jeleni a tak, ale srdce zahřeje pohled na veverku nebo zajíce. Jednou jsem viděl dokonce něco jako lišku, naprosto úžasné a doporučuji všem.
Stává se z toho pro mne pravidlo: jeden den v týdnu nenasazuji hrudní snímač a sporttester zůstává ležet na stole. Trasu znám moc dobře, takže kilometry si můžu přičíst i bez něj. Téma tohoto výběhu je ale úplně o něčem jiném. Uvidím zase tu veverku? Rozkvete něco nového na louce?
Běh přeci jen je, alespoň částečně, o návratu k přírodě. Od všech těch počítačů, internetu, supermarketů a dopravních prostředků daleko pryč. Nechávám doma telefon, kde přes datový přenos jsem schopen odpovídat na emaily odkudkoliv. Z výběhu NE. Dokonce nechám doma i MP3 přehrávač, bez něhož si běh skoro nedokážu představit.
Beru jen müsli tyčinku a jsem v trapu. Mám i jedno oblíbené místo, kde se zastavím a třeba na deset minut sedím na pařezu a koukám kolem sebe. Žádná technika, žádný umělý zvuk, jen les a občas nějaký ten přirozený tvor.
Šel jsem z extrému do extrému a to samozřejmě není dobré, budu muset najít způsob, jak se zlepšovat. Jak nakonec třeba i dát nějaký závod. Ale bude to pomalu a až bude tělo chtít a hlavně až to dovolí. Fyzicky i psychicky.
Já tento krok udělal, vracím se s úsměvem na rtech a pln zážitků. Nedám sice dvacítku, ale to neva. Důležitý je ten pocit.
Tomáš Rokos
Související články
Komentáře
Přidat příspěvek
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Příspěvky v diskuzi (celkem 23)
Stan | 13. 04. 2007, 07:05
Tomáši, chce to čas. Běhám bez sporttesteru, MP3 i mobilu, a běh si užívám. A od desítek ke dvacítkám to trvá tak rok, nemá to smysl uspěchat. Varoval bych před půlhodinou každý den, přejdeš do stereotypu. Mě se vyplatilo střídat silnici, les a dráhu, krátké a dlouhé, pomalé a rychlejší běhy, prokládám to fotbalem. Když cítím krizi, klidně dva až tři dny vynechám běhání a sednu na kolo nebo se jdu jenom projít. Závody jsou jenom třešinka na dortu, společenská událost, způsob jak se vyhecovat k vyššímu tempu, závodím pouze sám se sebou (stačí mi nebýt poslední :-)).
mapo | 13. 04. 2007, 08:29
to Stan-hezky si to napsal. Když jsem se posouvala z 10-ti na 20 km, tak to bylo po kouskách, mám takové svoje okruhy (delší, kratší, vložené) cca změřené na kole, takže jsem to mohla dobře nakombinovat. Dlouho jsem se nemohla odhodlat to zkusit celé, tedy 20 km (2x10), až jednou...Zaběhla jsem 10, otočila se u baráku a hurá znovu na to, přesvědčovala jsem se, že vlastně o nic nejde, že běžím přece svůj normální 10-ti km okruh. Povedlo se, měla jsem z toho strašnou radost, pamatuju si to moc dobře-hranice byla prolomena.
Ahoj.Radek | 13. 04. 2007, 09:05
Brutální metodou je zkusit jednou nějakou pálku, sice se jednorázově zřídíš, ale ztratíš takový ten psychický blok z delších vzdáleností. A běh je hlavně o hlavě, nohy jen dělají, co jim hlava řekne.
Méně brutální metodou je výběh ve dvojici, když si máš s kým pokecat, nevnímáš čas ani kilometry. Vždyť i se mnou jsi tehdy v Prokopáku dal hravě desítku a vypadal, že bys dal další :)toro | 13. 04. 2007, 09:30
Naprostá pravda, ve dvojici to jde bezproblémů.
S tou brutální metodou si myslel, dát po desítce maraton velmi klidně? A nebo tréninkový šok?
TomášVlastaK | 13. 04. 2007, 10:11
Radku, tato brutální metoda může pomoc odstranit psychický blok. Otázka je, jak se to projeví na zdraví. V tomto směru je běh velice ošemetný sport a nikdy nelze dopředu říct, jestli ti něco v těle při tak dlouhé zátěži nerupne. Vrátit se zpět do plnohodnotného tréninku pak může být delší než postupné prodlužování vzdáleností až na těch 20 nebo více km.
Toro, já bych se striktně neřídil nějakým tréninkovém plánem, který mi nařizuje, že ten a ten den musím uběhnout to a to. U běhu (pokud nemáš výrazné výkonnostní ambice) je nádherný pocit volnosti, který u něj můžeš zažít. To ti tréninkový plán sebere hned na začátku. Běhej tak, jak tě to baví a uvidíš, že ty dlouhé běhy jednou přijdou samy.Radek | 13. 04. 2007, 10:29
Máte pravdu, "brutálním" jsem myslel spíše tak 30km naprosto volně, klidně s přestávkami, spíše jde o tu vzdálenost. Jistěže neradím někomu lámat to přes závit!!!
mapo | 13. 04. 2007, 11:31
Brutální metodu jsem použila na skok mezi 20 km a 30 km a víc (rovnou 32), dost to bolelo, když se "lámala" ta třicítka, ale od té doby to nikdy nebolelo tolik, ani maraton ne. Brutální metoda se mi zamlouvá a po PIM jí hodlám občas aplikovat.
minusak | 13. 04. 2007, 10:54
Naprostý souhlas s tvým komentářem. Snad jen dodám, že běhám pátý rok a sporttester nemám. (Ani MP3). Včera jsem si při doběhu štreky jen tak namátkou změřil tep na krku a zjístil jsem, že mám přesně 70% TF max, kterou bych si hlídal, kdybych používal sporttester. Podle mne je nejlepším sporttesterem hlas vlastního těla lidského.
jana | 13. 04. 2007, 12:24
Dovolila bych si malou poznamku. Se sportesterem beham a vim, ze kdyz se zastavim (treba jen na chvilku na prechodu), tak mi tepovka celkem rychle klesne nekam lehce nad 60 %. Tj. nemyslim si, ze Tvych 70 % nemerenych po dobehu (navic, to se musi alespon minutu merit) odpovida tepove frekvenci pri behu. Myslim, ze ve skutecnosti to bude i o deset procent vic.
Dagmarka | 13. 04. 2007, 13:19
Zajímavé, ale přesto mám potřebu reagovat, že určitě je nejdůležitější poslouchat a vnímat vlastní tělo a klidně se s ním i poradit :-)
A myslím, že hlavě (psychice) moc nesvětší nějaké cíle - nebo-li limity - prostě jdu tam a tam a jestli tam dojdu nebo doběhnu - vím že se tam dostanu a že mi bude dobře :-) Je to otázka času - občas jdu třeba i na stopa - no a co :-)jana | 13. 04. 2007, 13:58
Co se tyce psychiky, myslim, ze s tim, co je a neni dobre, je to dost slozite. Dokonce bych rekla, ze nejaky limit muze byt docela prijmeny. Se sportesterem jsem 5 let nebehala, pak jsem ho dostala a nosila jen tak, aby se nevalel doma asi rok. Pak jsem pochopila, ze to neni spatna vec. Behani s tou veci dostalo uplne jiny rozmer, uz to nebyl denni stereotyp, ale kazdy den mel trochu jiny program. A limity? No kdyz si clovek rekne treba, ze pobezi 30 min na 85%, tak zjisti, ze bez te veci by to proste nezvladl, protoze prvotni unavu by kompenzoval zpomalenim. A to, ze si telo za chvilku na vyssi zatez nejak zvykne a ze zakusi uplne jiny pocit, na to by proste neprisel. Nakonec je prijemne vedet, ze jakmile tepovka jde vys, je treba zpomalit. No a co prijde po te pulhodine namahy, to asi nemusim popisovat...:)) Potom je 20-ti minutovy vyklus opravdu nadblaho.
Jinak neni od veci, tu vec cas od casu zahodit a bezet jen tak. Co je podle meho dulezite je pestrost, at uz ve vzdalenosti, tak v intenzite. No a pochopitelne nebrat tuto naordinovanou pestrost moc dogmaticky...:)minusak | 13. 04. 2007, 14:07
Určitě jsem nechtěl říci, že sporttester je zbytečný. Zvlášť pro lidi s menšími zdravotními problémy a pro běžce s většími ambicemi. Otázka je, jestli se má člověk tomuto přístroji za každou cenu přizpůsobovat. Jednou si to určitě taky pořídím, nicméně teď bych dal přednost novým botům a bohužel, ani běh není pro všechny tak levný sport, jak se všude propaguje.
jana | 13. 04. 2007, 15:45
Ja jsem zase jenom chtela zapochybovat nad tim, zda je mozne TF po dobehnuti nejak zasadneji vztahovat k behu a paklize Ti jde z nejakeho duvodu o to udrzovat TF do 70 %, pak by se nejaky jednoduchy sporttester asi hodil.
running-observer | 13. 04. 2007, 08:24
Takové zážitky mám také rád. Jen ten mobilní telefon nenechávám doma: pokládám jej za prvek bezpečnosti pro případ, že by se mně nebo někomu jinému cokoliv stalo, například někde daleko od lidí bych někde upadl, něco si zlomil a nemohl pokračovat... Již jsem jednou použil při běhu telefon na oznámení Policii pokusu o vykrádání aut.
Luckyboy | 13. 04. 2007, 09:25
nejen ze dobre pises a na svuj vek slusne behas, ty jeste strazis verejny poradek :)
toro | 13. 04. 2007, 09:28
Tak teď má tvůj nick opravdu velmi podložený význam :D
maty | 13. 04. 2007, 13:22
Taky jsem si prošel krizí. Běhal jsem 6x týdně ve 4°° ráno 10 km. Po třech týdnech jsem nepocítil ani tak únavu jako spíš nechuť. Motivem bylo i to, že jsem chtěl trochu soutěžit s Vámi se všemi na fóru - prostě dát co nejvíc km za měsíc. Po těch třech týdnech jsem se 14 dnů odrovnával na rotopedu - prostě hoďku každý den. Chuť se zase vrátila, užívám si běh jako takový - nikam si nic nepíšu, nic si neměřím (krom tepovky). Beru to jako meditaci. Prostě svoboda, veverky, zajíci, bažanti a já.
mapo | 13. 04. 2007, 13:53
to Maty-krize jsou třeba...říkala jsem si, když jsem četla ty 4.00 hod., jak dlouho Ti to odhodlání vydrží...Úplně na začátku jsem vybíhala ve 4:45 hod. něco kolem 6-ti km každý všední den, a večer jezdila na rotopedu 20 km. Mělo to výhodu-nebolely mi skoro vůbec nohy. Vydržela jsem to víc jak půl roku, pak jsem zjistila, že je to vlastně jedno, jestli běhám večer, odpoledne nebo ráno...Nejvíc mi to vyhovuje hned po práci, přijdu domů, jdu běhat, nestihnu se ani rozčílit, že je tam nepořádek, smrad atd...a pak se vrátím...jsem klidná, usměvavá "maminka" :-)
maty | 13. 04. 2007, 15:28
Já to řešil tou 4°° kvůli rodině. Říkal jsem si, že jako čerstvý tatínek bych měl trávit doma co nejvíc času. Večer jsem ale odpadal dřív jak malá. Teď raději běhám večer, když usne. Sice o svou přítomnost ochuzuju manželku, ale jinak to zatím nejde. Je to makačka skloubit rodinu, práci a zábavu.
mapo | 13. 04. 2007, 20:16
to Maty-já vím, že kvůli rodině...Máš pravdu, je to těžký, nějak to dát dohromady, aby byl čas na všechno. Ale jde to, přece když Ti něco dělá radost, tak by to milující žena měla pochopit, vždyť zase takové štreky každý den neběháš a určitě jí to vracíš jinak.
Ahoj.maty | 13. 04. 2007, 22:44
To mapo: Já se neomezuju kvůli ženě (je skutečně milující a tolerantní), ale kvůli sobě. Myslím si, že v Tvé pozici je to skloubení přeci jen náročnější. V dnešní společnosti podle mého názoru pořád přetrvává názor, že odpovědnost za chod domácnosti a výchovu dětí je v ženských rukou. Ten vzorec je v nás všech. Chci s tím něco dělat, tak hodně řeším i to kdy půjdu běhat, aby to mělo minimální vliv na rodinu a domácnost.
ondras | 13. 04. 2007, 22:10
... a kvuli tomu parezu beham ;-) DIK
toro | 14. 04. 2007, 10:36
není zač, je to vážně super výběh...navíc je to takový začátek tréninkového plánu...jeden den běhám pro mozek :D
RSS