Vanda Kadeřábková-Březinová | 25. 4. 2007 | Přečteno: 1588×
Očekávání našeho špuntíka se přehouplo do druhé poloviny a mně se zdálo, že se zastavil čas. V práci ani tak ne, ale představa dlouhých několika měsíců, kdy půjde všechno jen hůř a bude potřeba stále větší opatrnosti, mě nijak netěší.
K tomu ta zima – milosrdně teplá, ale se stejnou šedí a dlouhými nocemi. Špuntík už ale něžně hladí a tyhle příjemné okamžiky si užívám a hýčkám si ho jako opravdový poklad. Rostoucí človíček začíná chtít své a tak i já, jinak nezmar neustále v poklusu, přece jen musím čas od času po návratu z práce aspoň chvilku odpočinout.
Potřebujeme to oba. Jenže mi nějak nezbývá čas na trénink běžecký, byť lehčí, ani ten pěvecký. Mám-li koncert, zvládám to tak nějak z fleku, ovšem s výčitkami, že tomu nedávám všechno, co by to chtělo. A běh? Co nenaběhám v týdnu, doháním teď (bohužel) většími objemy o víkendech.
Přesto však zvládám svých v průměru 45 km týdně, zatím v pohodě. Udělala jsem ale několik postřehů, které by se mohly někomu hodit a na oplátku opět uvítám i nějaké zkušenosti od vás.
1. Končím s úseky.
Až do doby, než fičák Kyril sfoukl strahovskou halu, běhala jsem v ní pravidelně úseky. Pochopitelně velmi pomalu, ale pravidelně, ve střídavém tempu. Hlídám samozřejmě tepy. Brzy to nebude možné, ať je tedy výpadek co nejmenší. Kyril rozhodl za mně…
2. Na běhátku už to nešlo.
Běhátko si nechávám na dny, kdy je led, sníh, smog a nebo také tehdy, když se mnou večer nemá kdo jít. Díky milosrdné zimě jsem tam letos tolik nemusela. Byla jsem tam asi dvakrát ve čtvrtém – a v pohodě, pak skoro za dva měsíce. Po kilometru jsem ale raději přelezla vedle na kolo. Neudělalo mi to zkrátka dobře. Špuntíci jsou chytří a umějí to říct.
3. Pomalý začátek je nutností.
Klus a rozcvičení jsou mi samozřejmostí. Přesto jsem však mnohdy zažila časový pres, kdy jsem naplno vlétla do tréninku či dokonce do závodu, abych to vůbec stačila. Například loni na hodinovce v České Lípě již všichni stáli na startu, zatímco my jsme narychlo vylézali z auta a soukali se do dresů a bot.
Nyní bych si něco takového nemohla vůbec dovolit. První kilometr či dva musím jít vskutku pomalým klusem, co noha nohu mine. Teprve pak se dechově srovnám, mohu bez problémů přidat na tempu a je jedno, zda uběhnu pět, deset či dvacet kilometrů. Také do kopce občas popojdu.
Jak to vysvětlit? I zkušeným závodníkům na začátku vyjedou tepy do vysokých obrátek a pak se zklidní. To bychom se však se špuntíkem tahali o kyslík – a bylo by to špatně. Tělo totiž žene do svalů krev odevšud, kde ji v tu chvíli tolik nepotřebuje – z trávicího systému, atd…i ze špuntíka. Proto skutečně volím pomalý začátek a zvolním či zastavím pokaždé, kdy cítím, že by to bylo příliš. I tady platí, že špuntíci si umějí říct a nelze je neposlechnout.
4. Pít jako průtokáč
Pití s sebou nosím, i kdyby šlo jen o pět kilometrů a v zimě se nezpotím. Nezásobuji jen sebe, ale i "bazén" malého špuntíka. Ten vypije až tři litry plodové vody denně, vše do ní opět vyloučí a já mu to ještě filtruji. Voda se během několika hodin zcela obmění a průtok šňůrou je také pořádný hukot. A bude ještě větší.
Nejen v běhání platí, že máme-li žízeň, je tělo už dehydrováno. A co potom ten malinký drobeček? Takže piju jak duha – vodu, ionťáky i pití pro maminy. I když to znamená častější zastávky v keřích.
5. Jak uchránit kyslík
Přes to, že mám o něco více krve – pro dva, srdce, plíce a oběh mám jen po jednom exempláři. Malý to má vše teprve ve vývinu a také to pracuje trochu jinak. Kyslík ze vzduchu stejně musím zpracovat a dopravit pro oba já sama. Navíc, jak malý roste, bere mi dech čím dál více – orgány jdou všechny nahoru a místa pro nadechnutí se nedostává ani v mých "čtyřlitrových" plicích.
V běžném životě to nepociťuji, v běhu, který je čím dál pomalejší, už někdy ano. Žebra se staví do nádechové pozice a tak už ani tady tolik rezervy není.
Vedle zpomalení si mohu pomoci dvěma způsoby: kašlu na to, jak to vypadá, ale zvednu trochu ruce od těla. Běžecký pohyb zůstává, ruce však jdou více do stran. Tím se i žebra více roztáhnou a nadechnu se více, především do kopce. Druhou možností je pak výdech jaksi proti odporu, asi tak jako kůň. "Pfffrrrrrrrrr!"
Parciální tlak kyslíku pro nás oba s vyššími metabolickými nároky se zvětší. Přes to všechno však platí, že zastavit se či ubrat je to nejlepší, co lze udělat. Úplné vyčerpání nikdy nesmí nastat.
Kniha Chris Lungrenové Running and Pregnancy je již beznadějně rozebrána po celém světě. Na internetu (amazon) je chráněná autorskými právy a tak jsem si mohla přečíst pouze obsah a přebal.
Obracím se proto s naléhavou prosbou na všechny – nemáte ji někdo k zapůjčení? Čestně vrátím. Ač je jasné, že špuntík tu bude dříve, než ji stačím přelouskat, stejně mne zajímá – zda mé úvahy a postřehy byly správné.
Vanda Kadeřábková-Březinová
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.