Ironman: Úkol zimní přípravy splněn

Ve městě, které se stalo vloni mým druhým domovem, jsem si nemohl nechat ujít maraton. Termínově jsem sice úplně spokojen nebyl, radši bych dříve, ale nakonec jsem nepodlehl svodům Linze a přihlásil se. Cílem bylo dát wroclawskou trať pod tři hodiny, k čemuž směřovala celá moje zimní příprava.

Wroclawští pořadatelé závod připravují po vzoru jiných měst jako víkendovou oslavu běhu. V sobotu se tak běžela krátká trať, decimaraton a v neděli vlastní závod. K tomu se přihlásilo necelých 1400 běžců, takže jsem si říkal bude s kým běžet.

Před startem mám poměrně velký problém kam si odskočit, před toaletami dlouhá fronta a spásou se stává McDonald. Startovní koridor už je pěkně našlapný a nedaří se mi dostat blíž než do patnácté řady.

Úderem deváté startuje primátor města závod a vybíháme. Po půl kilometru kličkování se zařazuji za dvojici. Blondýnka s běžcem v oranžovém dresu největšího polského běžeckého klubu entre.pl. Běží pohodově rovnoměrným tempem, pro mě komfortním, takže se jich držím.

Kilometry lehce pod čtyři minuty, tak jak jsem chtěl. Takhle to jde až na sedmý kilometr. To už za sebou máme ale první vratku, která nás stočila proti nepříjemnému větru. Osmdesát metrů před námi je velká skupina a v ní první žena, dokonale chráněná před větrem. Osmý kilometr se mi zdá být svižný, snahu mých průvodců je stáhnout skupinu, 3:52´ je na mě moc a jdu si dál svoje tempo již sám. V cíli se pak dozvídám, že blondýnka vyhrála, což mě nepřekvapuje.

Na desátém kilometru si mačkám 38:59´ a dobíhá mě dvojice veteránů, jdu za ně, běží pěkně rovnoměrně a proti větru je lepší běžet za někým. Postupně probíháme sportovním centrem kolem Olympijského stadionu. Na 17.km se mi zdá ale tempo dost svižné a dvojici pouštím.

Od této chvíle až do cíle běžím sám. Na dvacátém kilometru dělají pořadatelé první chybu. Oproti propozicím prohazují pořadí stolků s občerstvením a já dostávám místo ionťáku vodu. Velmi nepříjemné. Cítím, že malinko dochází energie a doufám, že se v pohodě dožiju 24.km, kde na mě čeká přítelkyně s lahví Coly a gelem. Nejprve ale průběh centrem, kde jsou špalíry lidí, což dává křídla a i na hrozné dlažbě to běží samo.

A pak už je tu můj servis, tlačím do sebe gel a piju a po pár metrech jsem na tom zase dobře.

Na 25.km nabíháme na dlouhou pasáž přímo proti větru a tady mi to tedy opravdu nejde. Z mapy vím, že to musím vydržet až na 30.km, kde je obrátka o 90°. Je to dřina, ale časově moc neztrácím. Za obrátkou je vítr tentam a mezičas na třicítce je uspokojující. Teď už stačí jen držet tempo na 4:30´/km a cíl bude splněn.

Pořád se mi běží slušně. Pořadatelé trochu nepochopitelně umísťují občerstvovačku až za 36. km. Docela mám žízeň, sluníčko se po jedenácté hodině pěkně snaží a já už rozhodně nejsem nijak extra čerstvý. Konečně je oáza tady, iont do mě, tři kelímky vody na hlavu a trochu se probouzím z letargie. Navíc poslední obrátka o 90° a vrací se vítr. Bočák.

Již před závodem si říkám, že ten závěr plánoval nějaký sadista. Grabyszinska je nejrozbitější ulice ve Wroclawi. Jedna z posledních, která je celá dlážděná. V místech, kde jsou kostky propadlé, je většinou asfaltová záplata. Před sebou tak vidím běžce kličkující od záplaty k záplatě. Docela legrační pohled, až na to, že jsme na 40. km maratonu.

Další nevýhodou je plynulé stoupání, žádný velký kopec, ale ve stehnech už není síla, a tak pouze sleduji čas, jsem v klidu rezerva je dostatečná. Na třicátém osmém jsem pod 2:40 h a pokud nepřijde křeč, tak bych měl dát posledních 4,2 km s přehledem za dvacet minut.

Za soudem nabíhám na ulici vedoucí kolem centra, špalíry lidí skandujících jsou příjemné, jen kdybych už nebyl tak tuhej. Poslední zatáčka a je tu cílová rovinka. V dálce vidím, hodiny, rezerva je veliká, cílovou rovinku si tak můžu užít, plácám si s lidma, raduju se a probíhám cílem.

Na hodinách 2:59:48 h. Cíl je splněn, navíc real time ubírá dalších sedm vteřin. Před závodem jsem si říkal, že bych se měl vejít do první stovky. A také ano jsem 76. s celkem 1212 maratonců v cíli.

Michal Jalovecký