Běžci a rodina: Dá se to skloubit?
František Holý | 19. 4. 2007 | Přečteno: 1639×
Každý sport má "své" a musí je mít, jinak to nefunguje. I při tom nejpřísnějším hodnocení má však běh pro mě stále prioritu. Je to nejméně finančně náročná a z hlediska potřeb minimálně nákladná sportovní disciplína, které by v tomto ohledu (ale i významem a vážností) mohla konkurovat snad jen královská hra v šachy.
Podle odhadů je počet aktivních, pravidelně běhajících sportovců u nás několik desítek tisíc. Nevíme však, zda se jedná o "čistokrevné" běžce či zda jsou mezi nimi také triatlonisté, orienťáci, běžci na lyžích v přípravě, fotbalisté bez míče, sudí s míčem běhající s vděčnými fanoušky, boxeři hledající v běhu místo bití lehkost bytí, případně i jiní sporťáci, pro něž je běh součástí nebo doplňkem jejich vlastních disciplín.
To ale není důležité. Zajímavější je analýza tohoto počtu ve vztahu k populaci. Aktivních a pravidelných běžců není málo a pokud odečteme kojence, hyperaktivní batolata a jejich uběhané maminky, "filozofy" hledající smysl běhu života v restauračních zařízeních a vynecháme tu malou část populace na druhé straně zákona, žasnoucí nad relativitou běhu života v nápravných zařízeních, a dále vážně nemocné, vychází nám, že během je postiženo několik procent populace.
Z udávaného počtu běžců je rozhodně víc než polovina mladých lidí, tedy školáků a studentů, kteří jsou sice součástí rodiny, ale většinou si dělají to, co chtějí, nebo jen to, co považují za důležité ze svého hlediska, takže nakonec rodiče (rodina) tuto prospěšnou aktivitu přijmou a podporují. Zvláště, zváží-li důsledky jiných, tentokrát zhoubných aktivit mládeže.
Odhaduji, že u nemalého počtu rodin už v důsledku běhání dochází (nebo již došlo) k podstatným změnám vztahů, priorit a režimu. Nechávám přitom stranou "občasníky", tedy ty, kteří neběhají pravidelně, ale u nichž se rovněž odehrává boj o dělbu údělů, jež s sebou rodinné soužití s běžci přináší.
Pokud ještě nejsou v rodině děti a rodiče některého z partnerů příliš nezasahují do jejího chodu, je to jednodušší. Vše se dá řešit rozumným dialogem s argumenty typu pro i proti. I tak je běhat možné jen za předpokladu, že řešíte nebo již máte vyřešeno slušné bytí, tj. bydlení, práci a finanční zdroje.
I když běžci bývají velice skromní, je pro ně často období ukončení studia a sňatek onou "ďábelskou" křižovatkou životních cest, kde již skončila a končí nejedna slibná běžecká kariéra. Dominantní typ partnera, možnost získat post manažera v zahraniční firmě i reálnost šance uspět se svou výkonností na sportovních kolbištích, je tématem mnoha bezesných nocí většiny sportovců, nejen běžců.
Pokud vše ustojíte a běháte dál, pak všechna čest, ale život v rodině vám už připravuje další zkoušku v podobě dítěte či dětí. Situace "rodina versus sport" se stává opravdu kritickou. To se pak "starým" rodičům vše odpouští a dává se jim za pravdu, jen když pomůžou s dětmi a chodem domácnosti.
Bojujete o čas a pochopení. Ale ani pokud obětavý partner povolí, naloží si váš díl starostí a vy vyběhnete, není po starostech, ba právě naopak. Protože jste zodpovědní, máte výčitky, a tak se běh stává jenom křečí. Dobře, nejde to, počkáte chvilku. Řeknete si, co jsou to dva tři roky proti věčnosti. Až dítka odrostou, zkusím znovu popoběhnout. Samozřejmě že už to není ono. Vlak nadějí již dávno ujel, ale pokud je jeden z potomků jako vy, máte najednou nejen parťáka, ale i alibi a důvod proč zase běhat. To je ideální případ, často je průběh daleko dramatičtější a konec mnohem prozaičtější …
Když při dobrém zdraví zvládnete všechny situace, které převrací život naruby, jako jsou ztráta zaměstnání, povýšení, podnikatelský záměr, výměna manželek, koupě chalupy či stavba nového domku, a stále ještě běháte, pak jste se už propracovali k úplně jinému životnímu stylu, který má svou filozofii a pravidla, o nichž se vám patrně podařilo přesvědčit i své blízké. Blahopřeji!
Atlet veterán
František Holý
Související články
Komentáře
Přidat příspěvek
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Příspěvky v diskuzi (celkem 8)
freediver | 19. 04. 2007, 08:05
Možná až moc skepse! Já mám rodinu, děti, manažerskou práci, stavím obydlí, manželku jsem už vyměnil a před pár měsíci jsem myslel, že se už víc ani stihnout nedá. Ale dá. Začal jsem do toho všeho běhat, plavat, veslovat. Dřív jsem byl bez pohybu a teď se cítím jako vyměněný. Děcka si mě užijí lépe, než když jsem chodil vycucaný z práce a všechno mě bolelo. Vstanu o hodinu dřív a po běhu přijdu do práce tak nastartovaný, že zvládnu stejnou denní práci o chvíli dřív, takže si mě i rodina víc užije. V noci spím hlubším spánkem, takže mi ta hodina spánku nechybí. Prostě pohoda.
mapo | 19. 04. 2007, 10:04
Mne děti přímo posílají běhat-zrovna včera večer "a maminko, ty nepůjdeš běhat?!" Nikdo je nehoní do postele a můžou "pařit" na PC...Včera říkám: "a v 9 spát, přiběhnu cca v 21.15 a ať Vás tu nevidím", je to o 2 min. déle, děti nejsou v posteli a táta z kuchyně: "já jsem to říkal, že máte jít spát, že se máma blíží"...
millhi | 19. 04. 2007, 10:51
Mám manželku, malé děcko, zaměstnání, pár "vedlejšáků" (míněno pracovních :) a do toho všeho dálkově studuji... Díky obrovitánské toleranci, která v našem rodinném vztahu vládne, stíhám ještě sportovat... Jde o vzájemnou pomoc, kdy si snažíme s manželkou vyjít vstříc - ona 3 x týdně spinning, já běh, společně pak všichni s malou ve vozíku na kolo...
Článek je to moc hezký a díky němu jsem si znovu uvědomil, jaké mám vlastně v životě štěstí... :)Jarda koloběžka | 19. 04. 2007, 12:45
Jestli ono to není tak, že ten, kdo pravidelně běhá, je většinou vyrovnaný člověk. Teď reaguji hlavně na to, co napsal freediver i když si myslím, že to má poměrně obecnou platnost.
reprok | 19. 04. 2007, 15:00
Mám 2 děti, práci na plný úvazek a k tomu plno zájmů, mimo jiné i běh. Na co člověk chce, na to si čas vždycky najde. Máme s manželem rozdělené první čtyři pracovní dny v týdnu tak, že jeden se věnuje rodině, druhý sám sobě. V pátek a o víkendu jsme všichni spolu. Běhám 3x týdně a k tomu se učím 4 jazyky. Plavu, jezdím na bruslích a lozím po skalách s manželem i dětmi. A kdo viděl moje šťastné dětičky, nemůže říct, že bych rodinu svým běháním nějak šidila. Funguje to výborně.
Radek | 20. 04. 2007, 10:39
předávám vzkaz autora článku:
Zdravím všechny běžce a současně bych chtěl vyjádřit dík za zajímavé komentáře, které jsou takovým návodem i důkazem toho, že všechno jde - když se chce ... ale to vše vyžaduje silnou vůli, odhodlání jít vytčeným směrem a
mít velkou výdrž a vytrvalost. Klobouk dolů všem, co to dokázali a denně dokazují. vše řeším, vše léčím jen během.
Výhoda běhu a obecně sportu je v tom, že již cesta je cíl, ale pro ty, kteří si stanovili vysoký cíl a chtějí být nej ... čeká řada úskalí. Možná proto, že se mi všechna ta úskalí nepodařila osobně překonat a také proto, že jsem viděl a zažil smutné "konce" takového množství těch nejtalentovanějších běžců, že mi to nedalo a v článku jsem se chtěl jen lehce dotknout a upozornit na složitou problematiku "krátkého" života těch nejambicióznějších a na druhé straně "dlouhý" a plnohodnotný život těch, kteří znají své možnosti a našli i své priority hodnot života. Doufám, že jsem vysvětlil srozumitelně to, co jsem myslel a chtěl říci. Jinak vše nej, lehký krok, žádný pes ani vlk a plný "kecky" endorfinů přeje veterán
Franta H.maty | 20. 04. 2007, 21:56
Perfektní článek, který mi mluví z duše. Jsem 6 měsíců tatínkem a přemýšlení o skloubení rodiny a běhu mi zabralo hodně času. Je to o kompromisech a velké toleranci mé skvělé manželky. Problém je i v tom, že můj pracovní proces začíná od 6°° a běh před prací není až tak ranní, ale spíš noční. Přeju všem hodně sil a vytrvalosti.
dvorka | 21. 04. 2007, 20:07
Úžasné, článek celkem přesně popisuje můj osud. Když jsem studoval, tak jsem během skoro žil - ovšem jako rekreační běžec. Běhal jsem celé roky téměř denně, malé závody, maratony (12), šestihodinovky, dlouhé pochody... Když jsem školu dodělal a našel si náročné povolání, tak jsem na rok přestal úplně. Pak jsem se postupně začal vracet - původně si myslel, že nemám čas a zjistil, že ho vlastně mám a taky tolerantní partnerku. Když se ze mě zase začal stávat běžec, tak jsme založili rodinu a zároveň jsme koupili byt (po neplatičích). První tři měsíce po tom, co se mi narodil syn (mimochodem, přesně v den, kdy vzniknul tenhle článek mu byl rok), byly tak náročné, že jsem na běh ani nepomyslel. Ale už na jaře jsem se odrazil ode dna, a vloni jsem jen s kočárkem naběhal 400km - i tak to jde. Teď už je to jen a jen lepší a pracuji na svém X-tém combacku. Díky moc za výborný článek, moc se mi líbil!
RSS