Výběh na Sněžku s 300 km v nohou

Z Pece na Šumavě do Pece v Krkonoších během čtyř dnů, to celé završeno výstupem na Sněžku. Další ze snů ultramaratonce Miloše Škorpila se naplnil v úterý, 1. května. Přinášíme druhou část putování Miloše a dalších napříč republikou.

Tuhle akci jsem už měl přichystánu před pěti lety. Tehdy mi ji doslova a do písmene vzala voda. Měl jsem ji totiž naplánovánu na konec srpna 2002. Pak se na ni nějak nedostával čas. Nakonec ale vůbec nelituji. Tehdy bych se s touto krásnou tratí potýkal sám.

Tentokrát se nás na ni vydalo hned šest. Vybíháme podle plánu v 8.00 od kostelíku v Peci pod Čerchovem. Začínáme zvolna, i když Láďa Černý hned od začátku křičí, že jsme říkali, že poběžíme ještě pomaleji. Bohužel ti vpředu nějak neslyší. Po 10 km se k nám přidává Roman Psůtka, místní Chod, a ani jemu se nás nedaří umravnit, přestože kolem sebe mocně mává čakanem.

Nejvíc působí žhnoucí paprsky na Martina, jakoby mu vlévaly krev do žil. Bohužel pro něj jen do chvíle, kdy se mu podaří poprvé zakufrovat. Od té chvíle se drží raději trošku vzadu. Skvěle si vedou Petr Syblík a Honza Bíba, v podstatě dva ultramaratonští novicové. V Netunicích se k nám přidává Ondřej Bláha.

To už jsem se lehce rozeběhl, a tak z avizovaných 9 km za hodinu je občas i 13. Když si mě pánové tak rozeběhli... Probíháme Nezvěticemi. Potkáváme malého chlapce s maminkou. Hoch asi ještě v životě neviděl nikoho běžet a tak se celý udivený maminky ptá: „Co je to za pány?" Odpověď je vskutku originální: "To jsou cyklisti, kteří si zapomněli kolo!"

Díky milá maminko. Dnes už budu vždy, když se mě někdo zeptá, co je běžec, odpovídat: "cyklista, který si zapomněl kolo." Toto ale nebyla jediná nezapomenutelná příhoda. Další nás čekala po ubytování v Komárově.

Po usilovném pátrání se nám podařilo po jednadvacáté hodině objevit otevřenou restauraci. Nesla příslovečný název "Buzuluk". Asi už sám název nás měl varovat, protože jediné jídlo které se tu podávalo, byly tatranky a brambůrky. Opravdu vydatná strava po 94 km.

Alespoň jsme doplnili soli. Celou situaci zachránil Petr. Vezl sebou už z domova několik konzerv fazolí v rajském protlaku, a tak jsme si ještě před spaním na nich pochutnali. Joj to bude zítra hřmotný běh.

Z Buzuluku do Prahy

Kdo by neznal tento příběh, který jsme se učili skoro nazpaměť, tedy alespoň my, co už něco pamatujeme. Naši hrdinní vojáci společně s ještě hrdinnější Sovětskou armádou se vydali za osvobozením naší drahé vlasti právě z tohoto města. No my jsme alespoň hrdinně přežili včerejší den.

Úderem půl osmé vybíháme ze Strašic, kam jsme před dvanácti hodinami doběhl, a máme před sebou pouhopouhých 82 km. Nad hlavou se nám stahují mraky. Teploměr oproti včerejšku klesl alespoň o 15 stupňů a tak není divu, že se snažíme zahřát rychlým tempem. Když máme za sebou prvních 5 km, doráží za námi posily, Pavlína Hanušová a Rosťa Tomeš.

Postupně se otepluje, ale naše tempo se drží docela na úrovni. Krajina, kterou probíháme, je dosti členitá. Příroda hraje všemi barvami a je nádherně svěží. Jen nám se už občas trošku začínají zpomalovat kroky. Přesto do Řevnic dobíháme v průměrném tempu 10 km za hodinu.

V Řevnicích, v restauraci U Rysa jsme načapali nepřipravenou obsluhu. Nějak nestíhali obsluhovat deset vyhládlých a žíznivých běžců. Jak postupně přibíhají další, servírka se stále ptá, zda ještě přijedou další. Po třetí odpovědi už mě přestává bavit jí vysvětlovat, že další nepřijedou, ale přiběhnou.

Odnese to nakonec Láďa, kterému objednaná palačinka málem skončí v klíně, jak ji po něm servírka mrskla, jen aby už od nás měla pokoj. Jedinou omluvou snad pro ní bylo, že jsme z ní udělali cyklistu, který si zapomněl kolo, protože už mezi lokálem a námi docela pěkně běhala.

Z Řevnic nás vybíhá jedenáct. Docela slušná skupinka. Kromě nás,  co běžíme už od začátku, ještě Pavel Adamec, Radka Zbíralová, Pavel Zeman, Roman Vik a Pavlína Hanušová, která vystřídala dopoledne běžícího Rosťu. Ten nyní řídí druhé doprovodné vozidlo.

Pavlína má dneska svůj den, a tak za ní až na Smíchov, kde končí, ostatní pěkně vlajeme. V Praze už jsme docela načatí, stejně jako ti naši hrdinové od Buzuluku. Zítra ráno s námi budou vybíhat čtyři ženy, tak jen doufám, že hranice, které vzplanou v noci mezi 30. dubnem a 1. květnem, je moc nesežehnou.

Běh na vlně

Třetí den vybíháme oproti plánu o nějakých 50 minut později. Padesát minut většinou v našem životě nehraje nějak významnou roli. Tentokrát však zahrály roli dosti významnou. O čem jde řeč, se však dozvíte až v závěru povídání o poslední etapě.

Spali jsme u mě doma a ráno před naším panelákem stála na chodníku pěkná skupinka běžců: Míša, Jana, Katka, Pavlína, Vláďa, Zdeněk, Mirek, Martin a já. Vybíháme přes Čimický háj, probíháme Ďáblickým hájem a pak se dostáváme do provozu velkoměsta, abychom přes Staré Ďáblice, Čakovice a Kbely vyběhli na svou dnešní trasu, která nás má zavést až do Újezda pod Troskami.

Cesta probíhá příjemně. Ve Kbelích se odpojuje Míša Dimitriadu a my ostatní se vydáváme po frekventované silnici do Brandýsa nad Labem. Před Vinoří se vynořuje z auta Láďa Novák, aby nás povzbudil slovem a pořídil pár fotek mobilem.

V pohodě dobíháme do Brandýsa, kde se loučí Jana, a my ostatní míříme dál do Staré Boleslavi, kde nakonec již v jedenáct zasedáme za prostřený stůl. To proto, že další místo, kde bychom se mohli naobědvat, jsou až Benátky na Jizerou vzdálené 15 km. Naše žaludky už teď hlásí: „Chceme doplnit.“

Lehce zde poobědváme a běžíme dál. Za Starou Boleslaví běžíme do nějaké fabriky, abychom pak našli nejkratší cestu přes lesy až do Benátek. Jenom jsme trošku zamotali hlavu Mirkovi, který čekal na silnici s občerstvením, ale my nikde. Nakonec se svým šestým smyslem byl přesně na místě, kde jsme se na malou chvilinku vynořili z lesa.

Katka, která až dodnes uběhla nejvíce půlmaraton, si vedle nás vesele švitoří a lehce klade nohu před nohu. Nakonec takto naskládala svůj první maraton a sama je překvapená jak to bylo jednoduché. Prostě běžela na vlně společného běhu a nevnímala vzdálenost.

Před Brodci jsme naložili Katku s Pavlínou Láďovi do auta, aby je odvezl do Mladé Boleslavi. My se pak vydali do Dobrovic, kde jsme nakonec pro dnešní den skončili. Předcházel tomu totiž dvanáctikilometrový běh bez občerstvení. Mysleli jsme si, že Láďa zvládne být za námi zpátky do půl hodinky. Bohužel nezvládl a tak jsme se docela dobře vyšťavili. Navíc v tomto úseku nebyla možnost cokoliv koupit, neboť zde neleží jediná vesnice.

V Brodcích jsme zapadli do stínu hospody a už prostě nevylezli. Nejdřív jsme uhasili žízeň, pak hladové žaludky a nakonec už nebyla síla se zvednout. Skončili jsme po 55 km. Asi na nás padla krize třetího dne. Rozhodli jsme se odjet na ubytování do Jičína a poslední etapu odstartovat už ve čtyři hodiny ráno.

Cestou do Jičína jsme pozorovali spousty hořících hranic, na nichž se pálily čarodějnice. Obzor byl krvavý a temnil se černým dýmem. Ve středověku to tu muselo mít taky docela úchvatnou atmosféru.

Na letiště v Jičíně jsme sice přijeli před devátou, ale bohužel ten, co nás měl ubytovat, odjel po osmé a dostavil se zpět až po půl jedenácté. Ještěže nás pustili dovnitř a mohli jsme se zatím umýt. Do postelí jsme se dostali v jedenáct. Byl to docela dlouhý, ale také krásný den.

Cesta krajem pohádek

Čtvrtý den vstáváme v půl čtvrté a máme za sebou pouhé čtyři a půl hodiny spánku. Jako horolezci, když se chystají dobývat nějaký vrchol. Rychle opláchnout zalepené oči, obléknout se do běžeckého, zbytek věcí naházet do tašek a jedem. Snídani zvládáme cestou autem mezi Jičínem a Dobrovicemi. Vybíháme těsně před pátou hodinou.

Pomalu svítá. Poslední paliči čarodějnic se chystají rozejít do svých brlohů a zalehnout zmoženi po namáhavé práci. Nás čeká poslední den, kdy si budeme užívat posledních 105 km naší nádherné cesty.

Běžím s Frantou Brabcem, který za námi přijel do Jičína. Kousek za námi Zdeněk a za ním pak Láďa a Martin. Tenhle poslední den byl opravdu cestou do země pohádek. Vždyť co pohádkových postaviček se přímo v Českém ráji a v Krkonoších zrodilo. Kolik pohádkových příběhů zde bylo natočeno.

Pokud jste ještě nikdy tyto kouty nenavštívili, tak sem někdy vyběhněte. Do přírody mezi Sobotkou, Jičínem, Újezdem pod Troskami, na samotné Trosky či Hrad Kost. Všechny ty skalní útvary a kopečky vám na chvíli vyrazí dech tak, že přestanete v úžasu dýchat.

Když pak vyběhnete nad Lubenec ve směru na Lomnici nad Popelkou a otevřou se před vámi pohledy, které na obzoru rámují zasněžené Krkonoše, zatímco probíháte kolem kvetoucích hrušní a jabloní, připadáte si najednou jak někde v Himalájích. Není div, že v takovém prostředí vám nohy běží samy.

Jinak však jde o docela náročný terén, který se neúprosně začíná zvedat. Probíháme Lomnicí nad Popelkou, Jilemnicí a naše kroky se stáčejí do Vrchlabí. To už s námi běží i Martin Lukeš, který se připojil kousek před Jilemnicí. Před Vrchlabím se na pár kilometrů přidává Olda Setunský.

Vrchlabí. Už jsem na něj čekal jak vyhládlý pes. Nic mě nebolí, jen energie začíná pomalu odcházet a tak je potřeba jí doplnit. Číňani nám naservírovali skvělou polévku a ještě lepší nudle. Tohle jídlo už pomůže dotlačit mé tělo až nahoru na Sněžku a pak se udržet na nohou ještě krkolomnou cestou dolů do Pece.

Cesta z Vrchlabí na Sněžku po červené značce je náročná. Tím spíš, když už máte v nohách během čtyř dnů 306 km. Občas musím zastavit. Nevím, zda je to zvyšující se výškou. Převýšení na 14,5 kilometrech je 900 m. Docela dobrý trénink na Jungfrau, ale i na stopadesátýpátý kilometr Spartathlonu.

Odměna je skvostná. Křičíme nadšením. Jednak, že jsme sem dokázali dolézt, jednak z toho, že tu je ještě sníh. Nahoře teplota klesá k nule a pěkně tlučeme kosu, když se dostáváme k Luční boudě a od ní na Sněžku.

Prvního května 19:45 hod jsem na vrcholu. Okolní kopečky jsou všechny pod námi a ozařuje je zapadající slunce. Kdo by nechtěl být v takovýchto chvílích někde na nejvyšším vrcholu. Tenhle závěrečný pohled stojí za to. Pryč je únava. Pravda, foťák v mých rukách moc neposlouchá. Vyťukat zkřehlými prsty do mobilu zprávu je téměř nesplnitelný úkol, ale zažít tu sílu okamžiku, než zas musíte jít dolů, stojí za to.

Jediné, co nám kalí radost, je, že tu není s námi Martin. Jen doufáme, že sem nepoleze stůj co stůj. Začíná se smrákat a nemá baterku. Čekala by ho neskutečně náročná cesta dolů do Pece po tmě.

Martin začal do Pece klesat od Tetřevčích bud. Určitě ho to stálo velké přemáhání nejít k vrcholu Krkonoš, ale nakonec vyhrál sám nad sebou. V životě, na horách, při běhání vždy platí jediné: „Můžeš jít na konec svých sil, ale vždycky si zachovej dostatek rozumu a síly, aby ses mohl vrátit.“

Jsme moc rádi, že se vracíme do svých domovů všichni. Nyní přišel čas těch padesáti minut, které jsme ztratili na počátku třetího dne. Kdybychom vyběhli včas, asi bychom obědvali až v Benátkách. Asi bychom neskončili už v Dobrovicích a i Martin by stihl vylézt až na Sněžku. V životě se však na kdyby a asi nehraje. Hraje se jen na tady a teď…

Malá rekapitulace: Poslední den byl nejdelší, nejen tím, že jsme vybíhali v pět hodin ráno, ale i počtem 105 uběhnutých kilometrů. Oproti původně předpokládaným kilometrům jich 27 přibylo. Něco jsme si přidali, něco nabylo z důvodu špatného odhadu. Každopádně konečný účet byl 336 km. Kolik vynese má sbírka na Paraple ještě přesně nevím, odhad je okolo 3000,- Kč.

Přeji krásné běhání všude, kam zavítáte.

Miloš Škorpil