Vanda Kadeřábková-Březinová | 1. 5. 2007 | Přečteno: 1797× | Tisk článku
Jak mimísek roste, bylo mi jasné, že budu muset zpomalit a časem i stáhnout objem. Jak moc, se uvidí. Jsem zvyklá nejen běhat, ale vůbec také dělat všechno rychle. A také toho za den hodně stihnout.
První tři měsíce jsem žila ve sladké nevědomosti a dosáhla tak několika zlepšení. Necítila jsem ani únavu. Že by to tak opravdu fungovalo a ti soudruzi z NDR toho využívali ve svých nechutných praktikách?
Brrr! Když jsem už ale něco přece jen začala tušit, brouzdala jsem po internetu, hlavně na www.babycenter.com, kde jsou v tomto směru maminky i odborníci přece jen méně konzervativní.
Držet se tepové frekvence, dechu, vlastních pocitů, jen toho, co je psáno, nebo všeho dohromady?
Všeobecně doporučovaných 140 tepů mi nic nedá, i podle dostupných informací běhaly některé americké maminky ve vyšších obrátkách – až 160-165, jen postupně zvolňovaly. Optimismu mi dodávala jedna z maminek, která pronesla ve 37.týdnu: "Jdu se proběhnout. Cítím se skvěle a asi si doběhnu i pro malou do porodnice…"
Jen nepřekročit anaerobní práh! Takže jsem si hlídala tepovku na svých trasách i úsecích v hale, než mi praskl... řemínek od hodinek sporttesteru. Mezitím už jsem zvládla vyznat se v řeči svého těla ještě lépe než kdy před tím. Tempo se přirozeně a postupně zpomalovalo. Ve čtvrtém měsíci jsem zvládla na běhátku pohodových 11 – 11,5 km/h, s občasným zrychlením na svých maratonských 12 km/h, v pátém to bylo o kilometr pomaleji.
Bez běhátka a nejvýše na 160 tepech. Potřebovala jsem víc než kdy jindy pomalejší "rozjezd". Na všeobecné dotazy rodiny i známých, zda ještě běhám, jsem vždy kývla a moje drahá polovička a sparringpartner v jedné osobě k tomu neopomněl dodat, že mi stále ještě nestačí.
V šestém už to bylo těžší, znamenalo to především větší výkyvy. Někdy to znamenalo vzít část trati indiánkem. Tempo se ještě o kilometr až dva zpomalilo. V této době už nelze držet nějaké tréninkové plány.
Když to sedlo, nebyl problém dát si dvacet (kilometrů), leč velmi volně. Když ne, ubrala jsem, třeba až do chůze, bez pocitů zklamání, které bych jinak jistojistě měla. Malý mi umí říct, kdy zpomalit, jako nejlepší trenér.
Vím, že základní kondici neztratím, subjektivně se cítím stejně, jako když jdu za normálních okolností nějaký středně náročný trénink. Chrtí povaha musí jít nutně stranou – však si toho letos ještě užiju. Takhle to šlo až do poloviny sedmého měsíce.
To už jsme s taťuldou měli přibližně stejné tempo, s tím rozdílem, že já jsem potřebovala už ne jeden, ale tak tři až pět kilometrů velmi pomalého klusu téměř krokem, než jsem se dostala do rovnovážného stavu, v němž jsem pak dokázala zrychlit a bez zadýchání vydržet libovolně dlouho.
Brzy nato mne začal již pravidelně – a celkem logicky – předbíhat. Šest kilo navíc, posun těžiště a vyhnutí se otřesům znamenalo změnit krok.
V prvních kilometrech někdy cítím nepříjemné bolesti v lýtkách, které však vždy pominou. Se zpomalujícím se tempem jsem si jakž-takž držela aspoň stálý objem přibližně 45 km týdně, více to nebylo spíše jen kvůli práci. Teď už jen 30 a jsem ještě ráda.
Jak jen to dlouho takhle půjde a co budu dělat ještě dva měsíce?
Vanda Kadeřábková-Březinová
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Vando, opravdu považuješ 2 měsíce za dlouhou dobu? To snad nemyslíš vážně! Co bys dělala - přece se těšila! Budou to nádherné 2 měsíce! Užívej si je, vnímej z nich každý okamžik. Ač je to už spousta let, moc dobře si pamatuju, jak bezvýhradně šťastná jsem v té době byla. Běh je super, ale bude na něj ještě dost času. Příležitost vychutnávat si poslední 2 měsíce těhotenství se Ti v životě tak často nenaskytne. (Mnoha ženám nikdy...)Ahoj, Jitka.
Vando, zase jsem si s chutí přečetla tvůj článek. Hodím sem jen pár postřehů z mých běhů. Třeba to bude pro někoho užitečné.
Nejsem takový běžec jako ty, takže moje rychlost i vzdálenosti jsou mnohem nižší. Dříve jsem 2x týdně (vedle ostatních sportů) běhala trasu 8 km. Teď jsem trasu zkrátila na 5 km, rychlos snížila na 8 km/hod. Začátek mé obvyklé trasy je asi 500 m do prudšího kopce. Ten teď musím vyjít, protože jakmile začnu hned během, vylítnou mi tepy skoro až na 170 a pak už to během celého zbytku běhu lítá furt dost nahoru. Díký počáteční chůzi se mi pak daří udržet tepy zrhuba na 130-152. Manžel mi nechce na běh pouštět samotnou, takže buď jde se mnou (má to spíše jako trochu rychlejší procházku) a nebo jede vedle mne na kole. Při tom si stihneme ještě krásně popovídat. Přizpůsobila jsem těhotenství i styl běhu. Trochu to může připomínat i rychlochůzi. Já tomu říkám, že běžím jak připosr.... Manžel to nazývá těhotenský běh :)))
Tak zatím a těším se na další článek.
ahoj, Žabžo:)
je to tak, i já tam, kde bydlím, mám hned na začátku kopec. Přesto, že jsem si na samém začátku myslela, že kopce by mi díky menším otřesům mohly vydržet déle, brzy mne vyvedl z omylu fakt, že do nich nemilosrdně stoupají otáčky, co se týká tepové frekvence. Navíc ten kopec na začátku mi skutečně vadil daleko dříve, než ty další, později na trati - kdy už jsme i se špuntíkem jeli ve "steady state" - tedy oběhově stabilizováni a netahali jsme se o kyslík. Tělo totiž na začátku jakékoli zátěže musí předistribuovat krev - do svalů a všeho, co potřebuje pro běh a my si musíme dávat pozor, aby ji nevzalo právě za špuntíka a placenty. Proto jsem také ten první kopec začala poměrně brzy vycházet taky, a vůbec jsem potřebovala jít první kilometr volněji. Tento interval se časem prodloužil. Také jsem ze svého stylu měla pocit, že jdu jak připo.., zvláště teď v závěru. Ale důležitá je radost z pohybu, tak aby to malému nevadilo (umí si říct) a jak to navenek vypadá, už vůbec nemusí být náš problém:)
RSS