Pražský maraton mezi větrnými mlýny

Je neděle 13. května chvíli před devátou a atmosféra na startu začíná houstnout. Elitní běžci v tlačenici vepředu, hobíci za nimi, jen já mám kolem sebe místa dost. Poběžím sám stovky kilometrů daleko od svých soupeřů a souputníků, společností mi na trase budou jen vodní kanály, větrné mlýny a zvědavé kravské pohledy. 

Poběžím v zemi, která dala světu Rembrandta či van Gogha. Přede mnou je 42195 m, několik občerstvovacích stanic, rozmary počasí, pot, opojení.

Výstřel z pistole a už to jede! Nervozita se pomalu ztrácí, svět se scvrkává jen na vnímání vlastního těla, cesty, která mizí pod nohama, a odhodlání zvítězit.

Nevím proč, ale cítím, že dnes to půjde. Krátké okamžiky opojení střídají nekonečné úseky monotónní dřiny, poskytují dost času k zamyšlení.

Vzpomínám, jak jsem asi před dvěma lety začal brát běhání vážně. Bude mi skoro třicet, poprvé zaběnutá pětka, poprvé na startu desítky, první puchýře, nezapomenutelná akce s kamarádem v brdských lesích, při které jsem poznal, že běh může i pořádně bolet. Každá překonaná překážka přináší radost a úlevu a zároveň otevírá prostor pro další výzvu.

Tenkrát byl pro mě maraton jen vzdálený sen. Dnes výzva, kterou jsem přijal.

Zastavuji u každé z občerstvovacích stanic, abych doplnil potřebné tekutiny, párkrát polknu a jedu dál. Vždycky na něco zapomenu, bavlněné tričko se mi neustále otírá o prsní bradavky a v kombinaci s potem začínám cítit palčivou bolest.

Kdybych si je na radu zkušenějších přelepil náplastí, asi by to bylo v pořádku, ale nevadí, docela si ten pocit užívám. Kolem poledne se zvedá vítr, nic divného tady, dokáže příjemně ochladit i zastudit.

Horší je to s pravým lýtkem, pálí jako čert, a s tím přichází otázka, která zákonitě přijít musela. Vykašlat se na to, anebo se kousnout do rtů a jít dal? První maraton se nevzdává, jen makej dál, chlapče!

Pod čtyři hodiny, jak jsem si to na začátku maloval, už to nevypadá, zbývá 30 minut a přede mnou ještě pěkný kus cesty, nedokážu to přesně odhadnout, ale určitě to bude o dost víc než pět. Uf, jde to čím dál hůř, a ke všemu ty nekonečné rovinky, začínám je nenávidět!

Čtvrtá hodina běhu a cíl je konečně na dohled, mám toho popravdě dost, přesto se čas pod 4:15 zdá reálný.

Překvapuju sám sebe, když v cílové rovince ještě dokážu zrychlit, najednou se celé tělo zdá lehčí a i bolest ustupuje, protahuju krok. Lehce protínám cílovou pásku přibližně 4 hodiny a 13 minut po startu.

Zvedám ruce nad hlavu. Pro tyhle okamžiky stojí za to vstát ráno z postele! Ležím v trávě a koukám se na nebe, mraky plují a je mi dobře. Jsem první v cíli a zároveň taky poslední.

Po několika minutách se zvedám a spokojeně odkulhávám do svého přechodného bydliště v holandském městě Wageningen. Spolubydlící Pierre-Yves jen kroutí hlavou a se slovy "crazy man" se otáčí v posteli po včerejší prohýřené noci.

Mám za sebou svůj první maraton, i když ve výsledkové listině mě nikdo nenajde...

ONLINE VÝSLEDKY

KOMPLETNÍ VÝSLEDKY

FOTOGALERIE

BLOGY

DISKUSE NA FÓRU

OFICIÁLNÍ PROPOZICE