Spravedlivý maratonský bůh

Maratonský bůh je ze všech sportovních bohů nejspravedlivější. Nehraje si na žádné štěstí nebo smůlu. Žádné nastřelené tyčky, prasátka na síti, prudké poryvy větru, upísknutí rozhodčího. Co jsme investovali do přípravy, to nám vrátí na trati. Ve své neoblomnosti je kdykoli připravený potrestat každou zpupnost. Letos mi ukázal, zač je toho loket.

Má letošní příprava byla velice krátká. Rozum velel, že vůbec nemohu pomýšlet na výkon, srovnatelný s minulými lety. Pak přišel den D, hodina H, vteřina V. Nízké číslo a včasný příchod mi poskytly luxus běhu od samého začátku. Žádné pochodování, žádná tlačenice, žádné zmatené kličkování.

Před startem se ve stínu budov držel příjemný chládek a tak člověk snadno potlačil varování, že předpověď vyhrožuje vedrem. Na pozvolné ohřívání jsem reagoval stejně hloupě jako ta známá žába v hrnci, tedy nijak. Ani první mezičas mě nevaroval. Teprve na druhém mi kdesi vzadu začal hlodat malý červík, že nasazené tempo je moc rychlé.

Jenomže poslouchejte ve startovní euforii nějaké červíky. Na to se mi běželo až moc dobře. Teprve na desátém kilometru jsem zchladil hlavu a zkrotil tempo na to správné, jaké bylo v původním plánu. Jenomže původní plán nevzal v úvahu stoupající teplotu.

Na dvacátém kilometru pohodový čas a já si naivně začínal myslet, že stejná idylka vydrží až do cíle. V té chvíli si maratonský bůh vzal do ruky kalkulačku a zjistil, že má investice už je vyčerpaná. Běžec za mnou mi lehce brnkl do paty a já, naprosto nepřipravený na něco podobného, jsem se rozplácl v prachu přesně mezi asfaltem a obrubníkem chodníku.

Na rozloučenou mi můj dobrodinec poradil, ať rychle vstanu. Přidal a zmizel někde vpředu. Vstávám, kolena a dlaně pálí, ale skrz černou špínu nevidím krev. Po necelých dvou kilometrech stavím u sanitky a nechávám si vyčistit rány. Vrstva prachu zapůsobila jako polštář. Kolena jako zázrakem celá, jen dlaně trochu odřené, ale po dlaních zatím běžet nehodlám.

Zdržení u sanitky sice nebylo nijak hrozné, ale pohoda a pravidelný rytmus jsou najednou v nenávratnu. Občerstvovačky už neprobíhám. Stavím a musím se pak stále víc nutit k novému rozběhnutí. Na pětatřicátém kilometru mě nečeká žádná zeď, ale už od třicátého se brodím bahnem. Nejdřív je ho jen pár centimetrů, pak po kotníky, pak snad až do půli lýtek.

Poučka o tom, že každá vteřina ušetřená na začátku, se na konci projeví dvojnásob, platí beze zbytku. Jen základ, ze kterého jsem měl vycházet, musím trochu poopravit. U nemocnice Na Františku nám zatarasí cestu sanitka, ze které právě vykládají běžkyni, pro kterou závod skončil o něco dřív.

Netrvalo to ani půl minuty, ale naložená nosítka nezafungovala zrovna motivačně. Nohy se mi po té nucené pauze nějak nechtějí rozeběhnout... Nakonec je ještě přemluvím. Cíl už je hrozně blízko. Nebyla to ale poslední pauza. Na rohu Pařížské stánek Staropramenu. Jestli je to pivo doopravdy bez alkoholu, do cíle už se nějak domotám.

Šanci na slušný čas už jsem stejně promarnil. Póza pro fotografa, spoušť cvakne a já se můžu napít. Chuťové pohárky jsou ale úplně zpitomělé iontovými nápoji, solí, vodou a banány. Jeden lok stačí a zbytek vylévám do kanálu. To vidět můj kamarád pivař, už se mnou do smrti smrťoucí nepromluví.

A je tu poslední rovinka. Proč tu Pařížskou museli stavět tak dlouhou? Divákům předvádím zpomalený záznam finiše, ale je to jen takové divadélko. V té chvíli je mi už úplně jedno, jestli si o nějaké to místo polepším nebo pohorším. Pak konečně cíl. Můj druhý nejhorší čas. Nohy už nemusí běžet, ale tělo ví, že je čas inventury. Úleva sice přijde, ale ne bezprostředně. Teď se ozývají natlučená kolena, spálený krk, těžce zkoušený žaludek.

Sedím napůl zhroucený na lavičce v šatně a v duchu se ptám: "Maratonský bože, má to mé běhání vůbec nějaký smysl? Mé zkušenosti by zaplnily tlustý sešit. K čemu mi ale jsou, když se jimi nedokážu řídit? Má to cenu? Neměl bych toho už konečně nechat?"

Nikdy předtím se mi neozval, ale tentokrát, když cítil, že by jeho stádo mohlo ztratit ovečku, mi poprvé odpověděl: "Běhej dál, potřebuji tě, běháš sice hrozně, ale zato jsi skvělý odstrašující příklad."

Napřesrok, vydrží-li zdraví, jdu do toho znovu.

Mirek Kratochvíl