Pražský maraton: Vystřízlivění

Právě jsem se vrátil k životu. Druhý den po závodě lehký regenerační běh. Mé černé nehty na palcích u nohou znemožňují bezbolestnou chůzi, o bolesti svalů nemluvě. Jenže ejhle, při běhu se na bolest svalů zapomíná a palce nijak nevadí.

Konečně zase radost z pohybu. Uvědomuji si, že nedělní běh nebyla konečná v mé běžecké "kariéře", ale teprve začátek. Myšlenkami se vracím na start PIMu a promítám si zpětně průběh maratonu.

Hned na startu se i přes nepříznivé teplé počasí rozhoduji riskovat a zkusit běžet na plánovaný čas. Je to hodně troufalé, ale cítím, že by to dnes mohlo vyjít. V posledním týdnu převládala nervozita, svaly tuhly, klátila mne senná rýma. Ještě včera jsem byl rozhodnut běžet volněji, ale teď mám v hlavě jen původní vysněný čas. Cítím se skvěle, tak proč to nezkusit.

Startovní koridor je plný zajímavých běžců. Vedle mne chlapík naboso, jiný mne žádá o láhev po dopitém ionťáku. To jsem netušil, na co všechno se může hodit... První vteřiny po výstřelu se dav dává do pohybu. Nic nenaznačuje tomu, že se nejedná o pochod, ale o běh. Přesto se první minuty běží hrozně rychle. Alespoň to tvrdí hodinky, mně však připadá, že se pořád flákám. Nezrychluji a zařazuji se do závěsu za dva zahraniční běžce.

Udržuji konstantní rychlost, kterou jsem chtěl běžet. Prvních 5 kilometrů pobolívá břícho, jinak mne to ale nijak neomezuje. To je tak, když se s jídlem těsně před závodem moc experimentuje. Čas na půlmaratonu přesně podle představ. Je tady 26. km a já se při pohledu na hodinky nestačím divit. Přitom mi nepřijde, že bychom nějak zpomalovali. Utíkám svým dvěma "tahounům" a vracím se na původní tempo. Cítím, že potřebuji nějak do sebe nacpat energii. Pojídání banánů nestačí, a tak do sebe láduji kostky cukru. Určitě pomohly, ale jen krátkodobě.

Největší šok nastává na 28. km. Dál to prostě nejde. STOP!! bliká mi před očima. První občerstvovačka, kterou neprobíhám, ale jen procházím, abych nabral sil. Do cíle je však ještě hodně daleko. V mé hlavě je to mnohem dál, než co jsem uběhnul doteď. Už neběžím rychle, přesto neustále někoho dobíhám. Cedule s označením kilometrů jsou od sebe dál a dál a občerstvovačky jako by se z trati vytratily.

V hlavě si posouvám časový cíl o ještě přijatelnou desítku minut oproti původnímu plánu. Více a více běžců mne předbíhá. Na 32. km zastavuji, jsem úplně mimo a třese se mnou zimnice. Nejrychleji do cíle to bude nejspíš sanitkou, ne, ne, ne, to mne přece nesmí ani napadnout. Stihnu těch 10 km alespoň dojít? Kde jsou ty naběhané kilometry, 12 týdnů poctivého tréninku? Proč, proč, proč? Kde se stala chyba?

Někdo volá, že za rohem je další občerstvovačka, přece jen se rozběhnu. Nohy v botách vedrem hoří, přemýšlím, proč jsem si nezalepil bradavky, proč jsem si nevzal něco na hlavu, proč to neběží, proč právě teď poznávám, co jsou to ty křeče, proč, proč?

Je to nekonečné, vysněným cílem je stánek s pivem. To je ta správná energie, kterou jsem potřeboval. Najednou cítím návrat sil a v cílové rovince předbíhám všechny závodníky v dohledu. Přesto je výsledný čas hluboko pod mými nejpesimističtějšími odhady. Přece jen to pivko mohli dát už o 10 km dříve. Bylo by se běželo, když už ne rychleji, tak alespoň veseleji.

Děkuji všem slečnám, které nám podávaly na občerstvovačkách životodárnou tekutinu a svým úsměvem ve tváři povzbudily k dalšímu běhu. Stejně tak organizátorům za suprovou organizaci, divákům za povzbuzování a i dalším tragédům, kteří se také dobelhali do vzdáleného cíle.

Pavel Juřica