Supermaraton po hřebenu Durynského lesa

Pokud máte rádi běhání po lesích, pokud rádi běháte v kopcích a pokud jste polykači kilometrů, rozhodně někdy zajeďte na GutsMuths-Rennsteigluf v Německu.

Do Eisenachu přijíždíme před osmnáctou hodinou. Vcelku rychle vyřizujeme přihlášky a registraci. Zajdeme na vepřový guláš s bramborovým knedlíkem, černé pivo a jedem se ubytovat do gymnázia. Start je už v šest hodin ráno, takže si najdeme volné místo na karimatky, rozbalíme spacáky, popijeme hořcovou kořalku a rychle zaléháme.

Spánek se ale dnešní noc konat nebude. Jeden spolunocležník vytrvale celou noc vytrubuje svým chobotem, a tak Pavlína s Vojtou odchází spát na chodbu. Ani tam však nedojdou klidu, neboť zde stále někdo courá, dveře vesele skřípají a bouchají a světlo na chodbě se stále rozsvěcí a zhasíná. Prostě ideální podmínky pro spánek před během na 73 km.

Koukám na hodinky, ukazují 3:30. Sláva Němec přestal chrápat, tak aspoň na půl hodinky schrupnu. Chyba lávky. Přestal chrápat, protože vstává a s ním i další. Dveře se netrhnou, a tak balím spacák. Na ranní hygienu mohu zapomenout. Do umývárky se prostě nevejdu. Tak dám alespoň skrovnou snídani. Zalepím bradavky, namažu, co je třeba, a jdeme na start. Naše rozpoložení nejlépe vystihuje fotka Pavlíny před startem.

Je šest ráno. Zazní výstřel a dav 1685 běžců a běžkyň se pomalu vydává na svou trasu. Jdeme zvolna, co noha nohu mine. Po čtyřech minutách nám pod nohami zapípá koberec registrující naše čipy a my jen o něco rychleji postupujeme vpřed. Rovinky je tu opravdu poskrovnu.

Po dvou kilometrech se trať začíná docela hezky zvedat a s malými přestávkami stoupá vytrvale vpřed až na 62. km. Start závodu je na 150. m nad mořem. Nejvyšší bod má 970 m nad mořem. Občas se to sice trošku zhoupne, ale stejně máte pocit, že celých těch 62 kilometrů pořád stoupáte.

Prvních 10 km mi trvá bezmála celou hodinu. Po celou tu dobu je špalír běžců po úzké lesní či polní cestě velmi hustý. Předbíhání v Praze při maratonu i na těch nejužších místech je hračka. Tady, když chcete postoupit o pár soupeřů dopředu, to musíte vzít pěkně přes kopřivy nebo lesní porost. No alespoň nebudu mít revma a lehká masáž také neuškodí.

Organizace běhu je ale jinak perfektní. Občerstvení nalézáme co pět kilometrů. Zhruba po každém 15. km a později po 10. km si můžete dopřát opravdu z bohaté nabídky. Třeba chleba se sádlem a se škvarkama, se sýrem a dále banány, jablka, citróny, wurst. K pití vodu, čaj, pivo, kolu i iontové nápoje.

Zkouším i různé mně neznámé pokrmy jako něco na způsob teplého jogurtu, sladkou polévku s černým rybízem (Brühe) a Schleim, což mi sice zní jako šlem, ale hrdinně se do toho pouštím. Kupodivu zjišťuji, že až na svůj název je to dobré, teplé a dodává to rychle energii. Na dalších občerstvovačkách tedy už jdu po šlemu naprosto plánovitě.

Počasí letošnímu ročníku přálo. Teplota je ideální: něco mezi 18 až 20 stupni. Běžíme ale stále lesem, a i když někdy vyběhneme na sluníčko, dá se na cestě najít stín. Osobně si to celé naprosto užívám. Prakticky celý běh někoho předbíhám, a tak mám o motivaci, hlavně v prudkých kopcích, postaráno. Dávám si základní úkol – vyběhnout všechny kopce, co tu postavili.

Při občasných sebězích sice cítím kolena, přeci jenom jsem je v posledním měsíci moc nešetřil, ale naučím se i tento problém řešit. Změním styl běhu z dopadání na patu na krouživý pohyb kotníku, stejně jako když běžím do kopce, a zjišťuji, že moje rychlost při seběhu je vyšší, ale hlavně kolena přestala bolet. Člověk se může i po čtyřiceti letech běhání něčemu novému naučit.

Dostávám se na vrchol. Do cíle zbývá už jen nějakých 11 km. I když já si myslím, že ještě 14, protože jsem propozice jenom letmo přehlédl, a tak mám za to, že závod měří 75 km. Tempo držím v podstatě celý závod na stejné úrovni, desítku co desítku dávám okolo 55 minut, jen mezi 30. a 40. km jsem běžel o čtyři minuty rychleji. Mám základní cíl. Uběhnout to pod sedm hodin. Do cíle se nakonec dostávám za 6 hodin a 40 minut.

Jsem spokojen. Únava žádná. Doplňuji pomalu vypocené tekutiny. Zjistím, že Pavlína je na 52. km a Vojta na 55. km. Vypadají v pohodě, a tak mám zhruba dvě hodinky, než je budu čekat v cíli, abych jim pořídil cílové fotografie. Najdu věci na převlečení. Osprchuji se. Dám si Laufsuppe a natáhnu se spokojeně do stínu borovic.

Čas doběhu Vojty se blíží, tak se zvednu a jdu ho vyhlížet do cílového prostoru. Objevuje se těsně po patnácté hodině. Má to hluboko pod 10 hodin. Pavlína by tu měla být za nějakou půlhodinku. Paráda. Je tu. I ona se dostává pod 10 hodin. Má za sebou první úspěšný ultramaraton. Kupodivu se cítí jak na startu, nejraději by zavřela oči a dospala tu dnešní noc.

Po pár hodinách už ale plánuje, jak si to rozdá příští rok se stovkovou vzdáleností v Bielu. Jen bude chtít trošku vychytat ubytování. I když tam se startuje až v deset večer, takže někde ve stínu stromů na horské louce to bude hračka.

Každopádně závody zařazené do Evropského poháru dálkových běhů mne začínají lákat. Je zde vynikající atmosféra, profesionální organizace, ale hlavně krásné přírodní terény. Rozhodně stojí za to si je vyzkoušet. Více o nich najdete na serveru www.rennsteiglauf.de

Miloš Škorpil