22. Marathon des Sables (4) – Odstartováno
Marcela Labanová | 6. 7. 2007 | Přečteno: 1463×
Když jsem stála na startovní čáře první den maratonu, měla jsem velké bolesti. Na krku jsem měla krční límec, schovaný pod šátkem, aby nebyl vidět. V mé mysli se odehrával velký vnitřní boj. Mnoho otázek a obav, protože pokud by skutečně došlo k nejhoršímu, jak lékaři předpovídali, vrátila bych se domů ne jako vítěz, ale na kolečkovém křesle.
I má týmová kolegyně nebyla zcela v klidu, neboť v emirátech za ní můj první neurochirurg přišel dokonce na pracoviště, aby ji přesvědčil, a ona následně mě, totiž abych vzdala účast na maratonu.
Dnešní etapa je dlouhá 29,3 km. Říkám si, že budu šťastná za prvních deset minut, pokud je uběhnu, a pak řeknu všem sbohem, good bye. Ale když jsem po několika hodinách, které se zdály jako 10 minut, uviděla cíl, brečela jsem. Brečela jsem štěstím, že jsem to dokázala. Ale pomohli mi moc mí týmoví partneři, kteří mi před závodem uvolnili krk trakcemi.
Bylo to rychlé, pohodové, par dun, pár rovných úseků s kameny. Měli jsme speciální návleky ušité z padákoviny proti písku v botách. Celkem se osvědčily – měla jsem je poprvé na botách. Trénovala jsem bez nich a když jsem je mohla vyzkoušet, měla jsem ten úraz krku. Taky ponožky od Craftu - dvojité - se osvědčily. Díky panu Škorpilovi a jeho radám, kam jsem se několikrát obrátila.
Druhý den byl nejkrásnější. Mnoho borců říkalo, že nejtěžší. Sklon duny, kterou jsme běželi, 25 % bylo fakt dost, ale já si to moc užívala. Asi to je tím, že miluji poušť. Ostatně nikdy jsem ty dlouhé rovné kamenité úseky neprožívala tak citově, ale duny mne nabily energií. Maroko je ale překrásné místo, poušť je tak živá, plná květin a barev. Hory jsou tam taky krásné, prostě duše si zpívala. To pak člověk na únavu zapomněl. Je pravda, že v té době už ale odpadlo asi 15 lidí.
Čtvrtý den byla dlouhá trasa 70,5 km. Mohli jsme ji natáhnout do následujícího dne. Kdo ji dokončil v noci, den na to mohl lebedit. My jsme udělali 52 km a dokončili zbytek po vyspání v jedné z kontrolních stanic.
Nikdy nezapomenu, jak jsem uslyšela, jakoby kapky deště šelest za mými zády. Když už jsem se chtěla otáčet, už mě míjela tři drobná štíhlá těla běžců. Ten běh byl fascinující, běželi tak lehce, jakoby se vznášeli - bez vydání prakticky žádné energie - pískem a během vteřiny byli pryč. Tleskali jsem všichni a provolávali bravo. Byli to první finalisti, ti nejlepší. Prvých 50 nejlepších startovalo až 3 hodiny po nás a bylo to úplně úžasné. Když kolem nás probíhala Francouzka, co byla první ženou, bylo to nejintenzivnější. Žen je na maratonu 14 %, je to skutečně tvrdý závod.
Následující ráno bylo pro nás všechny nejtěžší. Když nám ráno sdělovali, že někdo z účastníků umřel, bylo t
o hrozné. Všichni mlčeli. Vyslechli jsme dlouhý proslov od hlavního organizátora. A několik minut ticha. Další den na místě, kde stál stan, ve kterém se po náročné 70km etapě neprobudil jeden z nás, byla postavena mohyla. Kluci, kteří s ním spali a našli ho mrtvého, startovali první. Mnoho z nás mělo černou pásku na ruce po celý další den.
Těch 42,2 km předposledního dne jsem bojovala sama se sebou. A to jsem si myslela, že když zvládnu 70, tak pak už vše. To nebyla úplně pravda. Asi to bylo tím, že tělo už bylo unavené. Puchýřů (i dva tři na sobě) nepočítaných, už jsem ani z některých prstů nesundávala náplasti, protože nehty na nich držely jen díky nim. Puchýře jsem si ošetřovala sama. Byl tam sice stan zdravotníků, ale já jsem měla už z domu vše ozkoušené, a pak jsem taky dostala radu od báječného kluka z Česka Petra Soukala, který to běžel před dvěma lety, že puchýře vám tam uřežou, a o to je to horší. Ne, já jsem jen puchýře propíchla, desinfekce a šlo se dál.
Byla to dlouhá rovná trať - kameny a kameny, kam člověk dostoupl. Když jsem uviděla holku v klobouku a v nazouvácích, říkala jsem si, jak to může ujít. Když jsem viděla cíl, byla jsem šťastná. Stálo tam pár lidí, kteří už doběhli, a začali nám skandovat. To mi moc pomohlo dokončit tuhle kamenitou trasu s úsměvem. Ale ve stanu jsem padla. Ale nepadla jsem jen já. Všude kolem se ploužili další běžci s modrými návleky na bosých ošetřených nohou. Vypadalo to, že jsme kemp invalidů, alespoň podle chůze.
Stany, kde jsme přespávali, byly stavěné berbery, písek a vítr si jimi svištěl naplno. Byla i noc, kdy kvůli pouštní bouři pár stanů popadalo. Náš stál pevně. Ve stanu nás bylo šest, což byl luxus. Kluci byli bezva, zvláště Tref, který byl v první padesátce, skromný člověk.
Dojem na mě udělal také Shon – 300. místo, skvělý borec, který denně volával manželce. Chlapi, kteří vydrží bolest, vedro ve dne 45 °C a zimu v noci 14 °C, a přitom jsou tak oddáni svým ženám, chlapi, jejichž manželství mělo trvání "pouze" 30 let.
Není mnoho času povídat si zde s lidmi a poznávat, jakými jsou osobnostmi. Každý je zde především proto, aby byl sám se sebou, zápasil sám se sebou. Aby překonával své slabosti, únavu, bolest. I když má člověk kolem sebe 150 dalších běžců, je sám, hluboko v sobě, stejně tak jako oni. Pak více než slova řekne pouhý pohled očí.
Vše bolí. Ještě zbývá jedna etapa. Tak blízko cíle! Dokončím to?
Pokračování za týden
Oficiální stránky Marathon des Sables
Video o Marathon des Sables z roku 2006
Související články
Komentáře
Přidat příspěvek
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Příspěvky v diskuzi (celkem 11)
rebecca | 06. 07. 2007, 20:56
Je to pěkně namíchané: krása, risk, odvaha, odpovědnost, výborná kondice, smutek, samota, obětavost, odolnost, vítězství nad sebou samým...Super, chápu tvoje odhodlání i rozhodnutí a přeju ti hodně štěstí a vše dobré.
marcipoust | 08. 07. 2007, 07:22
Mila Rebecco.
Dekuji za komentar.Priprava na marathon a samotny zavod je silny zazitek.Ja jsem vyzkousela hodne ruznych disciplin v zivote, jmenuji ty extremnejsi potapeni se v mori,lezeni po skalach, skakani s padakem, i treba trekovani za horskymi gorilami.Ale MDS je proste TOP toho vseho.Je to to nejintenzivnejsi propojeni vsech lidskych pocitu vjemu, ktere se do jednoho cloveka vejdou.Tim, ze jsem trenovala v pousti jsem samozrejme gradovala a zintenzivnovala veskere sve pocity a prozitky.Nektere jsou nesdelitelne, jine jsou velmi osobni( takove jakesi cesty zrani moji duse) a pak dalsi o ktere jsem se tady snazila podelit.Asi nelze uspokojit kazdeho, ale to asi neni muj zamer.Mozna, ze spis ta touha dozvedet se vic o MDS, dovede par z Vas k tomu uskutecnit neco podobneho.A za to ja bych byla urcite rada, pokud i k tomu me povidani prispeje.Hodne uspechu pri Tvych aktivitach preje Marcela
Justína | 07. 07. 2007, 08:37
Tak táto časť ma sklamala. Očakávala som podrobnejšie a rozšírnejšie opísanie jednotlivých etáp. Zážitky z trate, postrehy, emócie, dojmy, prekonávanie samej seba, rozšírnejšie rozpísanie o útrapách ako pľuzgiere a iné problémy, čo ťa motivovalo pokračovať v závode. Či ste bežali celu trasu ako tým vedľa seba alebo ste mohli mať určité rozostupy, ako sa vám spolupracovalo ako skupine, či vás nepostihla ponorková choroba.Kto určoval tempo behu a pod. Veď o takom nevšednom maratóne by sa dal napísať oveľa detailnejší článok s nespočtom perličiek a zaujímavostí.
rebecca | 07. 07. 2007, 18:55
Možná neměla Marcela tolik času nebo prostoru na podrobné popisování jednotlivých etap. Možná by bylo dobré, kdybys Marcelo napsala obšírnější článek, třeba i na pokračování, v některém časopise, např. Run.Snad by redakce projevila zájem. S velkou chutí bych si ho, určitě nejen já, přečetla.
marcipoust | 08. 07. 2007, 07:48
Jsem rada za kazdy komentar.Po kazdem dile prichazi i jine reakce a je to fajn.Vzdycky si uvedomim, jak kazdy z nas touzi po jine forme sdeleni, jinych informacich a detailech popsanych v clanku a i otazkach, ktere napadaji ctenare pri cteni.Toto je moje prvni psana zkusenost, a urcite bych pokud by mela o MDS psat priste, vypichla jine detaily.Tim chci rict, ze bych se nebranila napsat i pro jiny casopis.Pokud by ta nabidka samozrejme prisla.Zatim se ale na mne obratila pouze redakce behej.com a ja jsem rada ,ze jsou to prave oni, kdo prvni uverejnili me zkusenosti.Behem meho treninku byli totiz jedini kdo mi vzdy ochotne odpovidali na me dotazy a vzdy mi dali dobre rady co se tykalo treninku ci pripravy na marathon.Za to jim patri velky dik.Marcela
running-observer | 07. 07. 2007, 23:02
Aby někdo mohl napsat článek tak detailní, patrně by záměr psát článek musel předcházet zážitku. Patrně by bylo potřeba po celou dobu závodů - jednotlivých etap - přemýšlet o tom, co se do toho článku použije. Asi by to vyžadovalo co nejdříve po doběhnutí vytáhnout notýsek a psát...
Domnívám se, že tady to vzniklo trochu opačně, že původním záměrem vůbec nebylo nějaký článek dělat. Ale po ukončení MDS byla prostě Marcela tak naplněna nadšením a dojmy a o ty se chtěla podělit. Je jen logické, že použila jen ty nejsilnější dojmy, které považovala za důležité, které převažovaly. A také je logické, že neuvádí všechny detaily ani všechny nejvnitřnější myšlenky a pocity, které při rozhovorech sama se sebou měla.
Ale je dobře, že zde je prostor pro otázky, Marcela určitě na detaily odpoví.marcipoust | 08. 07. 2007, 07:38
Mila Justino.
Mrzi mne, ze clanek Te neuspokojil.Mas uplnou pravdu, mohl byt podrobnejsi, s popisem vsech etap a jinych detailu, ktere zminujes.Kdyz jsem sla na start MDS, nevedela jsem zda to zvladnu.Muj zdravotni handikap mne velmi limitoval a ja v te dobe ani netusila , ze nekdy nejaky clanek vznikne.Opravdu jsem neplanovala , ze se budu delit o sve pocity tak verejne.Ale je pravda , ze mne prekvapilo mnoho positivnich reakci , po mem navratu.Jak se rika po bitve je kazdy kralem a ja se mohla podelit o uplnou radost z dobehnuti!Kdyz mne redakce behej.com oslovila, byl plan napsat pouze jeden clanek.Nakonec z toho vznikl serial.Presto i tak je prostor limitovany a tudiz neni mozne trasu 250 km a trenink, ktery trval 9 mesicu popsat tak detailne.Presto dekuji za komentar a pokusim se odpovedet.Bezeli jsme jako tym, stale spolu.Je mozne bezte v rozestupech a dokonce zvlast.My ale bezeli spolu.My spolu i trenovali a tak jsme byli zvykli.Pri trenincich jsem behali nezname trasy a bez GPS by jsme se lehko ztratili.Samozrejme, ze tlak na psychiku je velky a pokud clovek bezi za sebe je mnohem snadnejsi zvladat sve emoce,nez v tymu.Meli jsme nekolik drobnych situaci , ale vzdy jsme je zvladli.Podrzeli jsme se vzdy vzajemne a to bylo super.Na puchyre jeste dojde rec v dalsim dile.Jinak detailneji pokud budes chtit vedet vic,budu rada tak se ozvi, ja Ti rada odpovim.Marcela
momo | 09. 07. 2007, 08:17
Marcelo,
mockrát děkuji za opravdu zajímavé vyprávění. Osobně si myslím, že by Tvůj zážitek (trénink+závod) vydal na knížku. Pro mě to je jedno z nejlepších čtení za poslední dobu na behej.com. Čtvrtý díl by si určitě zasloužil více prostoru, ale třeba se mu ho dostane (?).
Trochu sice váhám, jestli Tvůj výkon nebylo spíš více šílenství než rozumu, ale jsem ráda, že Ti to vyšlo a přežila jsi ve zdraví. Ať se Ti daří
Hankakoyama | 09. 07. 2007, 14:16
Připojuji se. Kdybys dokázala otevřít ještě více svou duši, prostě se více rozepsat o všem...od přípravy, vybavení, počasí až po dojmy a pocity, mohla by to být pěkná knížka. Určitě bychom si jí s Dášou (tedy s manželkou) koupili.
marcipoust | 09. 07. 2007, 15:44
Dnes mi tu chodi od Vas same mile komentare, nazory a navrhy.Dekuji.Posledne jsem mela pocit, ze jsem mnoho z Vas zklamala ne uplne detailnim vypravenim.Ale dnes to vidim jinak.Samozrejme,ze by se dalo napsat vic, mnohem vic, ale to uz by pak bylo opravdu na tu knihu.Kdyz jsem se vratila z marathonu ma duse byla preplnena a zpivala.Ted uz preci jen doba postoupila.Ale verim, ze je to tam stale vse ukryte a pokud by vzesla nabidka ,tak to otevrit a predat ,treba prave prostrednictvim knihy bude urcite mozne.Preji i Vam jen to nejlepsi v aktivnim sportovnim zivote.Marcela
marcipoust | 09. 07. 2007, 15:20
Hanko, dekuji za pozitivni reakci.S tou knihou jsi mne zaskocila.Ale je vazne mile vedet, ze se ti to me vypraveni libilo.Pro mne to byl neuveritleny rok ktery jsem prozila uplne naplno.Je pravda ze to nekdy bylo moc tezke ale nenazyvala bych to silenstvim.Zdravy rozum namixovany obrovskou touhou vuli s troskou risku a dobrodruzstvi a odvahy zaroven.Kdo mne zna, vi ze nejsem blazivy riskanter.Behem pripravy jsme nacetla spousty knih e priprave na marathon, triathlon, knihy od znamych bezcu, vcetna Pauli Radcliffe.K treninku jsem pristupovala velmi zodpovedne a tak i k marathonu samotnemu.Zdravi mi tedy zustalo a rekla bych i lepsi nez pred tim a velka moudrost ktera je k nezaplaceni.Moc dekuji za komentar a preji i Tobe spoustu uspechu v behani a sportu a v zivote vubec.Je dobre jit za svymi sny a tak preji at se ti dari si Ty sve plnit.Marcela
RSS