22. Marathon des Sables (5) – Triumf!
Marcela Labanová | 13. 7. 2007 | Přečteno: 1994×
Pět náročných etap pouští mám za sebou. Nohy bolavé, plné puchýřů, odpadávající nehty. Krční páteř šíleně bolí. Před poslední etapou pociťuji velkou únavu, ale člověk si říká, jen 11 km, sice přes duny, ale to už bude dobrý.
Ty duny jsme den předtím míjeli po naší levici. Vzpomínám na jednoho Japonce, jak mi říkal, když jsem ho míjela: "a tohle poběžíme taky". Jo, jo, kdybych to věděla, řekla bych, že ano, jenže já si vážně myslela, že nás tam nepustí. Byly ohromné. Špičaté, jakoby do nebes vedoucí.
Šla jsem na doraz. Všichni běželi rychle. Stále jsme se navzájem předbíhali. Bylo to s vědomím, že etapa je krátká. I když únava z předchozích etap byla veliká a vše bolelo snad nejvíce. Tělo už cítilo blížící se konec a chtělo polevovat, ale duše si užívala překrásné duny, jež miluji, a hnala tělo k impozantnímu finiši dál.
Cíl. Ani jsem nevnímala, že držím v ruce medaili a někdo mě objímá, dává mi pusu. Všichni skandují. V ruce také držím igelitku s báječnými rybkami v láku, takže první, co bylo, sundat boty, sednout si a jíst.
Když kolem nás kroužily hladové marocké děti, tak jsem půlku jídla, které jsem měla, rozdala. Taky své boty. Ne, nechtěla jsem si je nechávat, protože v nich byla bolest, odříkání, noci neprospané bolestí a zimou (14 °C), zničené nohy, zdecimované svaly. Vždyť já jsem zhubla skoro 6 kg za těch 7 dní … no, byla jsem ráda, že můžou posloužit někomu jinému dál. Já bych už je na nohy nedala. Dostala jsem za ně krásný kámen – fosilii, které se nacházejí v Maroku ve velkém množství - krásná symbolika.
Do městečka Qurzazate to trvalo opět okolo 5 hodin. Můj krk opět křičel, ale to mi bylo v tu chvíli jedno. Pocit štěstí z dokončeného maratonu, touha osprchovat ze sebe písek, pot (vždyť 9 dní jsem spala v poušti bez sprchy, záchodu a ani jsem nevěděla, jak vypadám) a těšila jsem se na pořádné jídlo a pivo.
V autobuse vedle mne seděla asi tak 40letá slepá běžkyně se svým běžeckým průvodcem. Musela jsem se jí dotknout a pošeptala jsem jí, že je obdivuhodná. A taky v tu chvíli mi to došlo. Došlo mi, že pro všechny z nás to byla velká výhra, každý z nás si uběhl svůj příběh, velký příběh překonání sama sebe, nalezení svého dna, pochopení své existence a čisté, úplně prostince čisté radosti bytí. Radosti, která už v nás zůstane navždycky.
Když se mě teď lidé ptají, zda bych do toho šla ještě jednou, říkám ano! Nejen pro pocit vítězství sama nad sebou, nad zraněním, ale i proto, že přátelství, lidé a tamní atmosféra jsou ve mně stále silné. Teď, když mám jakékoliv problémy, starosti, jsem v nadhledu, vyrovnaná.
Maraton není otázka svalů, ale hlavy, odhodlání a cíle. Dokončit maraton není otázka šoumenství, ale projevení lidství v sobě samém, toho lepšího, co je v nás a co pomáhá dál v životě nejen nám, ale i těm ostatním okolo nás.
Oficiální stránky Marathon des Sables
Video o Marathon des Sables z roku 2006
Související články
Komentáře
Přidat příspěvek
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Příspěvky v diskuzi (celkem 23)
koyama | 13. 07. 2007, 07:05
Pěkné.
Opravdu by si tohle téma zasloužilo daleko větší rozsah. ;o) Dokázal bych si představit, že o Tvém dobrodružství v pouštní maratónu budu číst déle.
A jak vůbec dopadla Tvá páteř?
marcipoust | 14. 07. 2007, 08:14
Diky.Kdyz ja vzpominam ted na marathon, usmivam se a citim obrovsky naboj.Vzpominky na bolest a stradani jsou zcela zasunuty.A vim ze nejsem jen ja, kdo by se vratil treba uz zitra na startovni caru.Ozyvaji se mi borci, ktere jsem poznala tam.Ta potreba pripominat si ty bajecne okamziky prekonani samam sebe, sdileni je silna.Tam jsme vsichni vydali to nejlepsi z nas, tam jsme si vsichni sahli na dno.A ta jistota , ze to co jsem tam prozila je nezapomenutelne, hluboke, roste kazdym dnem ktery me deli od MDS.
Ma pater.Kdyz jsem se vratila z marathonu bolesti se zklidnovali.Muj neirochirurg mi sdelil ze jsem druhy pripad v jeho 17 lete praxi kdo s takovym limitujicim zranenim to zvladl bez operace a jeste bezel marathon,Dnes mam jeho obdiv a snad i pochopeni, ze ne kazdy clovek je stejny a ze je dobre dat telu cas zabojovat nez se rozhodneme pro operaci.Jeste mne ceka posledni vysetreni magneticke rezonance, ale vim ze to uz je jen potvrzeni meho uplneho uzdraveni.
Dnes uz zase beham pousti,dnes uz zase ma duse zpiva pri pohledu na vlnici se duny co se stale meni vecnym presypavanim se pisku a jen ja vim ze to co jsem zazila tam na MDS`je skutecne protoze moje vzpominky jsou navzdycky zaryte hluboke ve mne.
Nedavno mi kamarad`poslal pisnicku od Landy a jeji slova bych tu rada napsala, protoze jsou tak pravdiva : TOUHA JE ZAZRAK.
Tak jak ja ubehla MDS`s vaznym poranenim tak kazdy muze zdolat vic nez si mysli protoze diky touze se deji zazraky!Marcela
mirusv | 13. 07. 2007, 13:07
Je to velmi zajímavé čtení!! Marci, máš můj obdiv, ale to už víš dlouho!!! Nejen kvuli maratonu Des Sables. A velmi zajímavé je číst reakce, které na tvé řádky přicházejí a pozorovat názory tzv. z druhého břehu, nebo přesněji řečeno...z prostředka "řeky", pokud za jeden břeh považuji Tebe a za dryhý břeh přispěvatele a autory komentářů. Muah Mirus
marcipoust | 14. 07. 2007, 08:22
Ahoj Mirusi!
Nevim jestli tady jsou dva brehy.Protoze tak jak ja , tak skoro kazdy tady na behej.com si zabehl takovy svuj marathon - at uz to byly prvni ubehle kilometry anebo zdolani velkeho zavodu.Budu opakovat ze uz samotna cesta je cil.
Jsem moc rada, ze jsem tu mohla sdelit svuj pribeh tak jak jsem rada ze tu mohu cist pribehy jinych.Je to nakonec ale radost z behu, z pohybu co nas tady vsechny poji a to je to krasne.Neni rozdilu mezi nikym protoze vsichni prozivame radost a euforiii z behu stejne.
A tesim se Mirku, ze si spolu nekdy taky zabehneme, ten tvuj marahon anebo nas?
Marcela
mapo | 13. 07. 2007, 13:25
Marcelo,
díky, že ses s námi podělila o kousek svého života, o své zážitky, myšlenky, pocity... Přeju Ti hlavně hodně zdraví, je důležité pro převádění našich snů ve skutečnost a ne vždy můžeme jeho stav ze 100 % ovlivnit.
Věděla jsem, že se Ti to podařilo, takže konec (Tvůj cíl) byl znám, cesta k němu nebyla jednoduchá a bylo to napínavé čtení...
Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, zda je pro mne důležitější cíl nebo cesta k němu. A došla jsem k závěru, že cíl je pro mne asi důležitější, znamená v určitém smyslu konec mého úsilí, bylo-li ho dosaženo. A zároveň je to začátek nového, protože tam vpředu čeká další cíl...
Jsme stále na cestě svým životem...cesta se skládá z jednotlivých cílů, nakonec tedy cesta=cíl.
Měj se pěkně a ať Ti to běhá nejen v poušti :-))
marcipoust | 14. 07. 2007, 08:34
Je to radost se s Vami vsemi delit o me zazitky.
Vzdyt mne tu mnoho clanku taky mnohokrat inspirovalo,podrzelo, kdyz jsem prestavala verit ci jsem byla unavena z behani a chtela si dat pauzu.Jsem vazne moc rada , ze behej.com existuje a moc chci timto podekovat redakci, ze mi umoznila tu prozit s vami muj marathon jeste jednou a za to, ze jsou protoze to moc pomaha.
Ja se ridim ve svem zivote latinskym heslem : per aspera et astra - pres prekazky ke hvezdam.Kdyby bylo vse snadne snad by nas ani ten vysledek tak netesil.Jen prekonavanim sama sebe se stavame lepsimi, silnejsimi.Pro mne i kdyz to ted bude znit zvlastne preci jen ta cesta byla vic, cil je az na konci ale behem cesty se ucime nejvic a pozname sami sebe.A pokud se podari dospet k cili je to jen zavrseni toho vseho - ta sladka tresinka na dortu.Ale zkusenosti uz mame i bez ni a to je moc dulezite vedet.Protoze neni dulezite vyhrat ale zucastnit se.Hodne stesti Tobe pri behu at uz pousti, lesem anebo na zavodu mestem.Marcela
Miloš | 14. 07. 2007, 21:04
Marcelo, dík za to, že jsi se snámi podělila o své prožitky. Máš pravdu běh je víc o prožitcích než o nabíhání kilometrů. Kilometry si ve svých myslích a duších nikam neodneseme ale zážitky a prožitky nám zůstanou navždy.
koyama | 14. 07. 2007, 21:19
Tak a teď už jen tu knihu. A na závěr Milošova poslení věta z předchozího komentáře.
marcipoust | 15. 07. 2007, 05:09
Knihu rada napisi, ale myslim ze muj jeden odbehly MDS neni jeste na knihu.I kdyz byl komplikovan mym zranenim.Myslim, ze se mam jeste hodne co ucit nejen pri behani.A pak tady je tolik Vas, kteri prosli nescetne zavodu a nabehali km, ze na knihu od nektereho z Vas se spis budu tesit ja:o).
Ale moc dekuju za krasne komentare po celou dobu serialu.Bezci se umi podrzet!Marcela
rebecca | 14. 07. 2007, 21:24
Ahoj Marci, chci tě pozdravit a poděkovat za tvoje vyprávění. Umíš to moc hezky, popsat svoje prožitky a pocity, což není lehké. Člověk něco cítí, ale často to slovy nedokáže vyjádřit. Ty to umíš skvěle, cítím z tebe to nadšení, odhodlanost,lidskost i pokoru.Moc tě obdivuju, žes to dokázala a musím ti říct, že jsi pro mě inspirací na cestě za mými cíli. Přeju ti pevné zdraví a mnoho štěstí na tvých cestách za splněnými cíli.Ať se ti daří !!! Dáš o sobě zase někdy vědět?
marcipoust | 15. 07. 2007, 05:19
Ted se usmivam, po Tvem komentari Rebecco.:o)))
Jestli zas dam o sobe vedet?
Rada bych, vazne moc rada!
Je tu nekolik mych projektu a met.Jeden projekt,ktery je dlouhodobejsi je mimo behani.Vznikl v me hlave pri behu pousti - takove me osobni podekovanim beduinim , kteri mne tolik naucili a vecne pousti - prechod Empty Quarter s velbloudy.Ale to je vyhledove v delsim casovem horizontu.To nejblizsi meta,je mozna Kalahari marathon anebo uplna zmena zivotni cesty, ktera se zatim teprve crta prede mnou.A o ktere, je zatim jeste predcasne mluvit...Snad jen dodam: ze i kdyz se schovame v tom nejzapadlejsim udoli, osud si nas vzdycky najde.:o) Marcela
LadyBird | 16. 07. 2007, 14:53
Marcelo, moc gratuluju k úžasnému výkonu i k výhře nad nepříjemným zraněním. Obdivuji tvé odhodlání a silnou vůli a těším se na vyprávění o tvých dalších projektech. My běžecká miminka ráda hltáme taková vyprávění, protože naše současné cíle (a výkony) jsou nesrovnatelně nižší:)
marcipoust | 17. 07. 2007, 05:29
Lady bird
Myslim, ze se mezi Vas - bezecka mimina muzu a rada budu pocitat taky , protoze ja preci s behem zacala poradne pred nedavnou dobou.Mnoho z Vas tady beha dlouho, s tolika uspechy, kdezto ja mam zatim jediny dosazeny,MDS.Je pravda ze co do poctu nabehanych km a narocnosti terenu jsem si necim prosla, ale opravdu ja se stale ucim v behu nove a nove.Zvlast po cteni mnoha zajimavych clanku tady na behej.Vzpominam si jeste jak jsem poprve ubehla svych 7 km a nedejchala jak parnik.Kazdy velky cil se sklada z malych, dilcich a je jen na kazdem kam az sve hranice posune.Preji Ti at si sve cile plnis, protoze zdolani kazdeho cile at je jakykoliv vzdycky povede k nastaveni a prekonani dalsiho - vetsiho..dal a dal .Marcela
Martin Dvořák | 16. 07. 2007, 16:59
Čas?
koyama | 16. 07. 2007, 21:06
Trochu hledej.
http://www.darbaroud.com/resultats/partic ipants.php?epreuve_id=3&langue=fr&equipe=i ndifferente&dossard=&nom=Labanova&pren om=&pays=TOUS&departement=&sexe=F& Submit=Envoyer#marcipoust | 17. 07. 2007, 05:48
Cas...
Dik Koyamo :o)))) ,zes mne na darbaroud nasel.
Kazda etapa byla jina, na ubehly cas.Zalezelo casto na narocnosti terenu a to se tak menilo km od kilometru.Nemyslim si, ze muj cas je nejak fascinujici, a spousta z Vas tady, by to zabehla mnohem mnohem lip.Ale pro mne je uspech ze jsem to dala, pres sve zraneni, pres fakt ze jsem pred tim nebehala,ze se bezi se zatezi ( jen 14% zen to absolvuje) a i beh v tymu podstatne ovlivni vykon.My jsme se drzeli po 4 den slusne, ale pak 70 km trasa a nocni beh nas hodne posunul dolu.Nakonec jsme na jedne z poslednich stanic zustali a dali par hodin spanku a to nas definitivne posunulo v zebricku dolu. Na foru MDS vystoupila jedna z ucastnic, profesionalni bezkyne, ktera bezela marathon uz po 19 , s rekla ze kazdy kdo dobehl je v podstate vitez,ze neni dulezite tento zavod vyhrat ale dokoncit jej.A tak to vnimam i ja.A kdyz prijedete na MDS setkavate se z ucastniky, vymenujete dojmy s temi co uz bezeli , vlastne nikdo se nepta jaky byl Vas cas, protoze to na celem vysledku nic nemeni.Radost z dokonceni, radost z vyhry sam nad sebou to je to co zustane ve Vas.Marcelakoyama | 17. 07. 2007, 07:10
Jsem přesvědčen, že to tak je, že každý kdo doběhne je vítězem, protože to dokonale koresponduje s mým oblíbeným mottem, heslem britských speciálních jednotek: "Kdo se odváží, zvítězí!"
Hodně štěstí při plnění tvých (jakýchkoliv) snů.marcipoust | 17. 07. 2007, 09:04
Krasne motto!
Presne zapadlo a vystihlo to co citim ja!
Dekuji Koyamo!!! A tak i ja se tesim, ze si treba neco prectu od Tebe co jste ubehli s manzelkou a jake sny jste si splnili.Protoze sny jinych a jejich splneni nam pomaha snit tez a treba si ty sny i naplnovat.Marcela
running-observer | 16. 07. 2007, 21:53
Dosažený čas je zde naprosto nepodstatnou veličinou, která má vliv pouze na stanovení celkového pořadí.
Pokud bychom přece s dosaženým časem pracovali, počítali průměrnou rychlost nebo počet minut na km, myslím bychom k žádným smysluplným a využitelným hodnotám nedospěli. Extrémní podmínky závodu, ať již teplotou, zátěží na zádech, nebo náročností terénu (někdy opravdu příkrý sklon) jasně vyjadřují, že tyto číselné hodnoty nelze s ničím nám běžně známým srovnávat.
mirusv | 17. 07. 2007, 08:46
Ahoj všem. Možná vím od Marci o MDS něco víc, než jste Vy vyčetli z jejího příběhu a můžu Vám zodpovědně říct, přestože Vás neznám a nechci hodnotit, že čas je v tomto závodě naprosto bezpředmětný, pokud nemáte ambice být v první desítce a pobrat nějaké pricemoney. A na to by každý musel asi hoooodně makat. Marci není ani profík, ani extrémně trénovaný jedinec, což je z jejího příběhu poznat, takže ptát se jí na čas, kterého dosáhla, je nesmysl. Několik z Vás to napsala přesně...již účast a doběhnutí do cíle je vítězstvím! Osobně neběhám, zatím, věnuji se jiným sportům, a i v nich jsou závody, po kterých si řeknete, že jste "rádi", že jste v cíli a nemusíte být první ani pátí. Ale "dali" jste to...a o tom to je! O pocitu, kdy ze sebe vydáte všechno, na co máte....
Martin Dvořák | 19. 07. 2007, 15:59
Tak to snad ani není třeba zvlášť zmiňovat, že absolvovat takovou zátěž v poušti je sám o sobě výkon. Na čas jsme se ptali proto, abychom se dověděli, zda za popisovaných okolností vůbec ještě mohlo jít o běh. Ti, kdo v poušti neběhali, by se třeba rádi něco dověděli o dosažitelném tempu při takovémto běhu pískem, když už se o tom obsáhle píše. Ale z neznámých důvodů je s tím problém, jak je vidět.
mirusv | 23. 07. 2007, 12:24
Ahoj Martine. Začnu poslední větou tvého příspěvku..."z neznámých důvodů je to problém". Problém v tom evidentně hledáš Ty. Nikdo jiný z přispěvatelů se na čas neptal, spíš je zajímaly jiné záležitosti s během v písku spojené. Nechci Tě soudit, nebo hodnotit, ale mám pocit (třeba se pletu) že z tvého příspěvku cítím snahu o jakési "znevažování" výkonu, který Marcela se svými kolegy v týmu "dala". Sám neběhám,jezdím na horském kole, ale i na kole jsou závody, na kterých je pro "normálního smrtelníka" (rozuměj neprofesionála, nemyšleno jen finančně) výborným výsledkem dojet do cíle. V republice podobné závody asi nemáme, ale dost čechů jelo TrasAlp a podobné věci. Nebo Honza Kopka, závody na kole ve snehu na Aljasce, Crocodile Trophy v Austrálii....tam se nikdo na čas neptá, protože "to" dojet, přežít extremní teploty, neodrovnat kolo apod., už to je je vítězství. Odbočil jsem ke kolu, vrátím se k běhu. Všem Vám, kdo sportujete a běháte, hodně úspěchů a Martinovi co nejvíce nejlepších časů...
running-observer | 19. 07. 2007, 17:35
Problém v tom určitě není. Výsledné časy jsou na zmiňovaných stránkách www.darbaroud.com a je v nich dost velký rozptyl. Je zřejmé, že i na tomto závodě byli opravdoví chrti (vítěz 17:25:06 na oněch 230 km). Jak vysvětlovala Marcela, některé časy jsou ovlivněny nutnými zastávkami (Marcela se svým týmem 55:59:42).
Marcela popisuje velká stoupání (25 % - možná to až tolik nebylo, ale jde tedy o subjektivně hodně prudké stoupání) a že je vyběhla, nikoli vyšla, ale také popisovala efektivnost: 2 kroky vpřed a sklouznutí po písku o krok zpět, tedy něco, co si někteří z nás mohli vyzkoušet v loňské zimě při běhu v hlubokém sněhu do prudkého kopce, ale v modifikaci při teplotě 45 °C. Tam udržet rychlost běhu na 6 km/h je velký úspěch.
RSS