Daniel Orálek: 24H v Madridu - bojuji se spánkem

Za chvíli zvoní budík a já mám kupodivu pocit osvěžení. Je mi zima, drkotám zuby, ale cítím se o dost lépe, i žaludek se trochu zlepšil. Dvě kola jdu pěšky a potom se rozběhnu. O půl hodiny později opět vidím, co znamená únava a vyčerpání.

Tentokrát u belgického závodníka, který se napřed zastaví a potom si sedne na dráhu. Během chvilky má nekontrolovatelnou zimnici a není schopen dojít ke stanům, kde by si mohl odpočinout. Zachraňují ho chlapci ze záchranky a odváží ho na sedačce k polním lehátkům, aby se mohl dát dohromady. Byl docela tvrdá povaha, protože potom ráno ho vidím opět na dráze pokračovat v závodě alespoň chůzí.

Po páté hodině ráno se začínají objevovat první náznaky svítání a já opět prodělávám další krizi, kdy se rozhoduji pro dalších 10 minut spánku. Nechci rozhodně spát déle, protože bych propásl svítání, na které se těším. Po zazvonění hodinek rychle vstanu a postupně se dostávám do běhu. O půl sedmé vychází slunce a je to velký zážitek, který dostane mou náladu o 100% nahoru.

Najednou mně není špatně, bolest ustoupila do pozadí a přehrávač, který jsem v noci zase odložil, mi do uší dává porci metalu od Kabátů. Běh mě začíná zase bavit a každá další hodina mě posouvá dopředu v průběžné výsledovce. Pokusím se v hlavě pracně spočítat, že když udržím další 4 hodiny tempo kolem 10 km v hodině, tak se dostanu na 200 km.

To, co mi před několika hodinami připadalo jako nemožné, najednou přijímám jako výzvu. Další hodiny ubíhají a pořád mi všechno funguje. Každou půlhodinu něco sním a vypiji. Úžasní pořadatelé nás povzbuzují jmény a protože jim odpovídám zamáváním, nebo alespoň úsměvem, tak mám pocit, že dostávám větší porci povzbuzení. Před polednem přicházejí další diváci z okolních domů se podívat, co se na tom hřišti děje.

Horko už je takové, že všichni běží opět v trenkách, ale na většině závodníků už je vidět únava. Rusové, kteří už mají vítězství a druhé místo jisté, zpomalují a Španěl Posado některá kola chodí jako ostatně i jiní běžci. Christian Rittela, který se v průběhu noci svým neúnavným cupitáním dostal až na osmé místo, se dostává při běhu do záklonu a značně zpomaluje.

Toto ho nakonec stojí v poslední hodině propad na konečnou devátou pozici. Jirka, který měl v noci velké problémy, už jenom chodí a Mirek v poslední hodině sedne a už nepokračuje.

Poslední hodina pro mě znamená úžasný zážitek, předbíhám jednoho závodníka za druhým a už vím, že pokud vydržím, tak 200 km určitě padne. Půl hodiny před koncem mi Renata gratuluje ke 200 km. Na poslední ¼ hodinu si sundávám sluchátka, abych si víc užil diváky a atmosféru.

Diváků není moc, ale povzbuzují opravdu nadšeně. Poslední minuty už běžím v transu a výstřel pistole ukončuje naše snažení. Renata rychle přiběhne a je první, kdo gratuluje, zároveň udělá cílovou fotku. Vracím se po dráze a děkuji divákům, ti mi gratulují a chtějí se objímat.

Jsou nadšení a vřelí; je to fantastický zážitek na závěr – bonus, který rozhodně stál za to. U našich stolků vidím dvě velká piva, objednal si je Mirek, ale když vidí mou žízeň, tak mi jedno velkoryse věnuje. Bohužel dokážu vypít pouze pár hltů a žaludek zase začíná stávkovat, ale teď už je to jedno. Následuje vyhlášení, pasta párty a nakonec hotel a postel jako odměna pro unavené tělo.

Závod na 24 hodin je neuvěřitelný zážitek, není pro každého, ale stojí za to. Já jsem se hodně naučil a snad při příštím ultrazávodě tyto zkušenosti zhodnotím a dokážu posunout svoje hranice někam dál. Navíc jsem přímo při závodě poznal spoustu zajímavých lidí, se kterými je radost se bavit, protože jsou podobně postiženi.