NÁZOR: Špičkový ženský tandem pro Peking

Obě atletky, které se dosud přímo nikdy nestřetly, mají některé rysy kupodivu společné. Především obě již překročily třicítku, Anně bylo 19. května 34 let, Veronika je o dva roky mladší.

A i když Veronika vstoupila do velké atletiky téměř ze dne na den, na rozdíl od Aničky, která stoupala krok za krokem, má i ona zkušenosti z reprezentace, i když v kolektivním, a navíc naprosto amatérském sportu.

Tam to dotáhla až na kapitánku ženského lakrosového týmu a funkcionářku Českého svazu lakrosu. Obě tedy mají společné určité životní zkušenosti a dobře vědí, že každý dobrý výsledek je vykoupen velkou tréninkovou pílí a často i odříkáním.

Řekl bych, že společný je i jejich realistický pohled na vlastní výkony. Obě dávají sportu maximum. Anna jako devatenáctiletá získala ještě ve federálním týmu bronzovou medaili v kategorii juniorek na mistrovství světa do vrchu, aby pak na delší dobu atletiku opustila a věnovala se na výkonnostní úrovni především duatlonu.

V tom je její sportovní osud podobný osudu jiné velké maratonkyně minulosti Aleny Peterkové, která v době zákazu činnosti v atletice dosáhla pro Český svaz triatlonu řady úspěchů na mezinárodním poli také jako duatlonistka.

Třetí společnou záležitostí obou běžkyň je jejich vzdělání. Obě se doživotně upsaly tělovýchově. Veronika dokončuje vysokoškolské vzdělání na FTVS UK v Praze, Anička má diplom z bratislavské FTVŠ.

Pichrtová běžela první maraton v 27 letech v Long Brach v USA, kde trávila většinu roku, střídavě jako instruktorka sjezdového lyžování a snowboardingu, ale také jako námezdní podkoní u bohaté Američanky. Tvrdá fyzická práce ji vždy spíš posilovala.

Proto se ani nemůžeme divit, že hned první maratonský čas byl překvapivě dobrý: 2:38:01 hod. O Veronice je zase známo, že si na živobytí vydělává pomocí hned tří živnostenských listů: kromě oprávnění pro výuku angličtiny vlastní i certifikát instruktorky spinningu a do třetice má i masérskou kvalifikaci.

Jak lze zjistit na její osobní stránce, běhání ji bavilo odjakživa. Přesto se k prvnímu maratonu odhodlala dokonce ještě později než Pichrtová, a to ve 29 letech (PIM 2004, výkon 3:05:59 hod.) Tento výkon zlepšila až letos 13. května – ovšem tak razantně, že marně hledám obdobu u některé jiné české maratonkyně v minulosti – zlepšení bylo přesně o 25 minut a devět vteřin!

Obě špičkové vytrvalkyně ovšem rozděluje počet úspěchů v minulosti. Pominu-li dva evropské mistrovské tituly v běhu do vrchu a řadu dalších medailí z tohoto atletického odvětví, má za sebou Pichrtová úspěšná maratonská vystoupání na ME 2002 v Paříži, OH 2004 v Aténách a MS 2005 v Goteborgu.

Na MS v Ósace 2007 se však Anička nepodívá a to platí i pro Veroniku, třebaže k tomu má o něco blíž, neboť v Praze splnila limit IAAF (2:42:00 hod.) Bohužel, stanovisko ČAS je jasné: podmínkou je striktní splnění tvrdšího svazového limitu, což platí také pro Petru Kamínkovou, byť zůstala v pardubickém půlmaratonu za limitem 1:13:00hod. o pouhé tři sekundy.

Obě běžkyně určitě neřekly poslední slovo. Pichrtová sice běžela v San Diegu svůj nejpomalejší maraton, ale jak ji znám, je to především pro ni samotnou ta největší výzva. A Brychcínová má, pokud se skutečně začne věnovat maratonu cílevědoměji než dosud, velkou šanci na další podstatné zlepšení.

Těžko dělat účet bez hospodského, ale obě ženy mají určitě v notesu zatržen rok 2008. České atletice by moc slušelo, kdyby ji v Pekingu reprezentoval tandem Anna – Veronika.

Ivo Domanský