BĚH A TĚHOTENSTVÍ: Rodí sportovkyně lépe?

Matýsek (3.10kg/ 49cm) je konečně na světě a já bych za tu dobu v součtu uběhla čtyři maratony a ještě půlku navrch - trvalo to přes 16 hodin. K tomu už jsme byli navíc téměř 20 hodin bez vody a já jen trnula hrůzou, aby mi ho kvůli tomu nemuseli vyvolávat. Chtěla jsem přirozený porod, bez chemie v podobě urychlováků a anestetik.

Do vody, jak jsem si přála, mi to ovšem nešlo, ještě mi v ní začala být zima a ke konci mi docházely síly. Snažili jsme se tedy všelijak. Taťulda mně povzbuzoval jako na závodech a co kontrakce, to nějaký výživný kopeček z našich tréninkových tras. Já jsem si také vzpomněla na několik závodů, kde už jsem mlela z posledního.

Představa, že by ho ze mě museli kdovíjak dolovat, mně děsila natolik, že jsem se zmobilizovala. Matýsek se narodil nakonec zcela přirozeně – a vsedě! Doktoru Kavanovi jsem nesmírně vděčná, jak to bleskově vymyslel. Kutná Hora totiž není zatím vybavena tak jako Vrchlabí, kde byl ještě loni primářem. Na vodorovném stole si nelze ani u… - vyprosila jsem si tedy, že musím dolů. Taťku tedy posadili na sesličku (porodní tam zatím nemají, tak zcela obyčejnou) s nohama od sebe.

Dostal za úkol mně držet a pak už to byl fofr. Vzpomněla jsem na loňský maraton, jak jsem poslední kilometr kopla pod 4:30, zmobilizovala zbytky sil a Matýsek byl na světě. Hlavička, tělíčko, najednou. Ani jsme se nepotrhali, nebylo třeba stříhat ani šít, za což jsem hrozně ráda. Půlhoďku jsem pak Matýska mohla ještě obaleného mázkem mít přímo na těle, vyšetřit ho šli až potom a pak mi ho opět vrátili. Okamžitě se přisál k mámě a máma si konečně oddechla.

Představy kopců a závodů mi hodně pomáhaly, ale to bylo asi všechno, co to mělo společného. Porod je prostě porod a ačkoliv jsem do toho nešla s obavami a naopak věřila svému tělu, měla jsem toho plné zuby. Na pokoj jsem si ale už došla sama a druhý den pro mne nebyl problém procházet se po chodbách, čtvrtý den jsem celkem bez problémů vstala z lehu do sedu (aniž bych se o to nějak snažila).

Po týdnu jsem byla na své váze a za necelé dva týdny už na mně nikdo nepozná, že jsem vlastně porodila, i když já sama cítím, že jsem přece jen dost ztratila na svalech.

Takže – jde to možná ztuha, ale vrátit se opět do formy nám sportovkyním jde určitě rychleji. Nyní, ve třetím týdnu po, už jsem opět najela na tutéž rychlou chůzi, s jakou jsem předtím končila. Svaly pánevního dna jsem začala budovat zpátky prakticky od začátku, pokračuji v tom samozřejmě stále a moc se těším na okamžik, kdy se budu moci regulerně rozběhnout.

A jak to zvládly ostatní sportovkyně?

Podle studie (Melpomene Institut, 1981), která zkoumala 195 běžkyň s kilometráží v průměru 40 týdně tři měsíce před porodem (já tehdy běhala 45) porodily všechny zdravé děti s průměrnou váhou 3.30. Císařským řezem rodilo přes 19% procent z nich, což je více než je průměr. Jsou za tímto číslem vyběhané tuhé svaly, nebo prostě Amerika a s tím snaha mnoha žen „vyhnout se“ porodním bolestem?

Ingrid Kristiansenová zahájila trénink již 9 dní po porodu a za pět měsíců vyhrála maraton. Bára Dibelková vyhrála tři měsíce po porodu republiku, Katka Neumannová světový pohár. Lyžařkám to vůbec svědčí. Norská biatlonistka Liv Grete Poiréeová přivedla na svět dceru Emmu a poté ovládla biatlonové mistrovství světa v Oberhofu 2004 ziskem čtyř prvenství.

Zdařilý comeback do bílé stopy slavily též matky Čepalovová a Kirvesniemiová. Biatlonista Raphael Poirée, manžel Poiréeové, však upozorňuje: "Nechali jsme si na toto téma vypracovat odbornou studii. Podle ní se jen deset procent výborných sportovkyň dokáže po porodu vrátit do absolutní špičky." Například trojskokanka Šárka Kašpárková, mistryně světa z roku 1997, po narození dcery Terezky skákala o metr méně.

Byla jsem zvědavá i na Paulu Radcliffeovou. Ta se s porodem potrápila 27 hodin, začala s joggingem 12 dní po něm a…začátkem května si udělala únavovou zlomeninu obratle! Tedy prrr! Kromě toho, že tělo si v šestinedělí potřebuje opravdu odpočinout, ostatně i to lítání kolem mimíska dá zabrat, je to také metabolicky náročné období.

Člověk se může cítit dobře a být na sebe pes, do svého těla však nevidí, co kde chybí. I když není pravda, že dítě stojí matku jeden zub, přesto platí, že špuntíci potřebují vápník ještě v bříšku a pak ještě do mléka. A berou si ho z matčiných kostí, které se tím odvápní. K maminovským vitamínům tedy vedle mléčných výrobků užívám ještě extra vápník.

Nechtěla bych se dočkat ani problémů s inkontinencí, jak se to stalo jiným sportovkyním, které to zkrátka přehnaly a začaly dříve, než si „zrestaurovaly“ pánevní dno. Léčba pak trvala mnohonásobně déle. Začínám tedy velmi obezřetně…

Vanda Kadeřábková-Březinová