Výlet na Babí lom, aneb sedm jednou ranou

Příležitost mi k tomu vznikla, když jsem v pátek (22.06.2007) odvezl manželku ke kamarádce v Kuřimi a měl jsem asi 1,5 hodiny čas. Takže se půjdu proběhnout. Beztak potřebuji trochu vyklusat po středeční "pětce" na dráze. Podle turistické mapky si to lajnuju po modré značce na Babí lom a odtud přes Lelekovice, Českou, přes kopec Sychrov a Velkou babu zpět do Kuřimi. Trochu jsem se napil, láhev jsem však nechal v autě, protože na tak krátkou dobu si s sebou pití brát nemusím.

Problém ale byl, že v mém výchozím bodě nikde nebyla modrá značka. Bylo mi ale jasné, že když se vydám na sever, dříve nebo později na ni narazím. Směr na sever však znamenal vyšplhat se po příkré stráni k zářezu, kudy vede železnice. Naštěstí jsem zde narazil na pěšinku, která mě přivedla až k mostku přes železniční trať, a dál jsem mohl pokračovat po polní cestě okolo zahrádek zhruba v plánovaném směru. Když se cesta příliš stáčela na východ a zdálo se, že mě přivede rovnou ke státní silnici na Svitavy, odbočil jsem doleva po menší polní cestě do kopce.

Když jsem se dostal skoro na vrcholek kopce a minul jsem několik zahrad a chatek (tam mě velmi lákaly zralé třešně), cesta pojednou končila na vjezdu do poslední zahrádky. Kolem plotu lze pokračovat po travnaté mezi, která navazuje na obilné pole. A tak pokračuji po tomto okraji dál. Po levé straně les, po pravé straně pole, přede mnou je po chvíli vidět cesta směřující do Podlesí.

Říkám si, to už bude ta modrá! A zrychluji po okraji pole dolů. Tam je jakési stavení, u něho žena pracuje na bramborovém poli, asi sbírá mandelinky. Sotva mě spatří, křičí na mě: "Co tady běháte po poli!" Odpovídám: "Dobrý den! Hledám cestu!" Paní mi odpoví: "Tady žádná cesta není! Tady je soukromý pozemek!" I když okolo jejího bramborového pole by to bylo sotva 200 metrů k cestě, říkám tedy: "Tak já to zkusím tady přes les!" a odbočuji doleva do lesa. Trochu stoupání, trochu všemožného porostu.

Narazil jsem na strž, a tak jsem ji musel oběhnout. Ale po chvíli poznávám, že jsem se dostal na původní místo. Zkouším to trochu jinak. Dostávám se do hustého porostu. Při každém kroku lámu několik suchých větví, které se mi pletou do cesty. V některých místech nelze ani běžet. Musím se ohnout, abych hlavou nenarážel do větví.

Říkám si, že tady je prales hustší než ten Boubínský. Vzápětí se mi vybavuje, že Dany s Alenou to teď v tom Kongu určitě mají jednodušší než já tady v této džungli, určitě si tam někde jdou po vyšlapané cestičce a ani teplota tam třeba není o moc větší, když my tady teď máme tropy. Tak vidíš, říkám si, a máme Kongo tady, kousek od Kuřimi.

Od prvého okamžiku, co jsem odbočil z okraje pole do lesíka, se mi znovu a znovu vybavovaly různé dojmy z rozhovoru s onou paní hájící svůj soukromý pozemek. Měl jsem se jí pro jistotu zeptat, kudy přesně vede hranice jejího pozemku, abych ji nepřekročil? Ale vzápětí se mi vybavila odpověď strážníka panu Stromšíkovi z Čapkových povídek, když ze svého létání musel sestoupit na zem zrovna před strážníkem: "To si to nemůžete zkoušet někde jinde?" Nedá mi to a v duchu si chystám pro tu paní odpověď, až poběžím kolem jejich domku z druhé strany, že mi neřekla pravdu, když říkala, že tady žádná cesta není, vždyť tady je tolik cest! Ale tu se v duchu zarazím, vždyť já neběžím po cestě, ona tady v lese fakt žádná cesta není, ale proplétám se křovím, vyhýbám trní, podlézám pod větvemi stromů a sestupuji prudkým svahem.

Ještě několik neúspěšných pokusů opustit lesík v místě schůdném a na správné straně bylo nakonec korunováno úspěchem a ocitám se na louce. Je posečená a seno sklizené. Tady mi nikdo snad nebude vyčítat, že jim šlapu na trávu. Na moment se zastavím, očistím ponožky od kuliček svízele a pokračuji dál. Za chvilku vidím modrou značku a radostí skoro vykřiknu. A se smíchem si říkám: "Tak bloudění už mám za sebou také, takže jsem už ochutnal i MUM, i když ten teprve začne". Byla to jen taková připomínka toho, že má loňská účast na MUM byla mimo jiné poznamenána blouděním.

Za chvilku běžím okolo domku té "ochotné" paní a okolo jejího bramborového pole, tentokrát spořádaně, pěkně po cestě, ale paní tam už není. Nemohu jí tudíž říct, že tady přece cesta je…

Pohled na stopky mi prozrazuje, že běhání po lese namísto 200m úseku ke značené cestě mi zabralo přes 15 minut. Sluníčko začíná opět hřát a já směřuji k Podlesí. Chvíli je to po cestičce vedoucí okolo obce. Tam předbíhám starší paní. Otočí se a říká, že se lekla mého dupání. Já na to odpovídám, že kdybych nedupal, lekla by se víc. S tím paní souhlasí a já pokračuji dál. Ale v duchu se táži sám sebe: To já opravdu tak dupu? Najednou se mi ale opět modrá značka ztrácí, všude vidím jen stopy po přemalování modré značky bílou barvou. To už ale jsem v lese vedoucím z Podlesí do svahu pod Babím lomem.

Tak tudy někudy vede ten závod Kuřimské běžecké ligy, co jsem ho už několikrát chtěl běžet, ale nikdy mi to nevyšlo. Krásný les. Po včerejším lijáku jsou zde občas blátivé kaluže, ale ne tak, abych si zablátil boty. Po cestě mě doprovází motýli, ano také babočka admirál. Motýli se občas potřebují napít – dobrá je jim i voda z kaluže. Cesta lesem se mi líbí, jen ta modrá značka ne a ne se objevit. A taky ta cesta ne a ne začít stoupat. Dostal jsem se asi docela dost daleko na sever od Babího lomu, a tak mě přešla trpělivost, opouštím pohodlnou cestu a pouštím se po pěšince vedoucí skoro kolmo do svahu.

Ta nakonec končí opět v hustém porostu. Shrbený pod větvemi stromů stoupám do prudkého svahu, přecházím do chůze, protože zde při běhu nohy podkluzují. V některých momentech se i rukama opřu o kolena a hned si vzpomenu na článek Franty Holého o této metodě zdolávání svahů. Po chvíli se dostávám na cestu a asi ne zcela správně volím směr napojení se na ni podle toho, kam to v tuto chvíli zrovna stoupá.

Překonávám několik překážek v podobě spadených stromů a alespoň v duchu si prozpěvuji zbojnickou "Cesta je zarubana". Vím, že teď, bezprostředně po výběhu onoho prudkého svahu, by pokus o hlasitý zpěv nedopadl nejlépe. To by i to úvodní zbojnické "Héééééj!" zaznělo s nechtěným vibratem nebo operním tremolem.

Cesta ale více klesá než stoupá, a tak se pouštím do dalšího kolmého výstupu a jsem rád, když se dostávám na žlutou značku po široké lesní cestě. Ta vede do mírného kopce a přivádí mě na značku červenou až k Babímu lomu. Vyběhnu na jeho vrcholek a po hřebeni pokračuji k rozhledně. A to jsou ty Donovaly a Trangoška v malém. Něco takového (ale ne pouhou ochutnávku) zítra absolvují naši přátelé. Seběh dolů, výběh nahoru po kamení, občas si musím pomoci rukama, a to vše opakovaně. Libuji si, že jsem si nebral do ruky lahvičku s vodou, protože tady by mi překážela.

Za chvíli jsem na rozhledně. Vyběhnu po točitých schodech na vrcholek rozhledny a po cestě medituji o výbězích Miloše Škorpila po schodišti v Pelhřimově. Nasycen výhledy do všech stran i dolů sestupuji z rozhledny a pak také po kamenité stráni dolů do úžlabí, které mě postupně přivádí do Lelekovic.

Tam jsem si koupil v samošce kofolu, abych po téměř 2 hodinách běhu v letním parnu doplnil tekutiny, zavolal jsem manželce, aby zhruba věděla, kde jsem a kdy mě asi má čekat u auta. A pokračuji přes Českou na horu Sychrov a Kuřimskou horu. Opět si říkám, že tady se asi někde běhá ten závod Kuřimské ligy. Po cestě mám po levé straně výhled až k silnici z Jinačovic do Kuřimi, a tedy také na nové golfové hřiště s jezírky a ubytovnami. Už mě čeká jen sestup do Kuřimi.

Krásný výlet. Protáhl se dost přes 2 hodiny na asi 23 km. Převýšení mezi nejnižším a nejvyšším bodem sice jen asi 300 m, ale vzhledem k opakovaným výstupům a sestupům souhrn převýšení nebude daleko od 1000 m. V mysli mám spoustu dojmů: Kongo, MUM, výběh na Babí lom, běh po Kuřimské hoře, létání pana Stromšíka, přeběh Nízkých Tater. Prostě 7 jednou ranou. K těm silným dojmům patří poučka, že když vám někdo řekne, že tady žádná cesta není, nevěřte tomu a hledejte. A určitě naleznete.

O Babím lomu na stránkách obce Lelekovice
O současném cestování Milana Daňka a Aleny Žákovské - Uganda a Kongo
O přeběhu po hřebenu Nízkých Tater: Z Trangošky do Donoval
Fórum o přeběhu po hřebenu Nízkých Tater
Propozice MUM (Moravského ultramaratonu)