Jak se běhá v egyptské Hurghadě?

Hurghada je významnou egyptskou rekreační oblastí u Rudého moře. Je vybudována pro evropské hosty, možná hlavně pro ty východoevropské. Hotely proto mají docela slušnou úroveň, jen čistota na pláži nebývá vždy stoprocentní.

Pro svůj první běh jsem si zvolil večerní dobu za tmy. Je to výhodné, protože slunko už nepraží, teplota vzduchu klesne pod 30 °C, a přitom někdy vane příjemný větřík od moře. Pokud se pohybuji v blízkosti hotelu a ve městě podél hlavní silnice, všude je osvětlení, takže nemusím mít obavy o to, kam šlápnu. Mohu si jen volit mezi různými povrchy: dlážděný chodníček, asfaltová silnice. Výhodou asfaltové silnice je, že je rovnější a měkčí, za to ale musím dávat pozor na automobily, které v této zemi ani za tmy nemusí svítit, a také většinou nesvítí. Výhodou chodníku je tedy bezpečí před auty, ale s nutností proplétat se mezi lidmi a trochu více dávat pozor na došlap.

Večerní Hurghada je strhující. Spousta světel, spousta obchůdků a bazarů, spousta lidí na ulici včetně dětí, které si zde v poklidu hrají. Protože běžím, žádný z obchodníků mě nestačí pozvat do svého obchůdku na ibiškový čaj, aby mi nabídl své nejlepší zboží a mimořádné slevy. Spíše budím mírnou pozornost postávajících mužů – možná jsou to zaměstnanci obchůdků a čas si krátí tím, že spolu zvesela konverzují. Když tedy běžím okolo nich, obvykle něco řeknou, předpokládám, že to mělo být něco povzbudivého.

Prvého běhu jsem chtěl využít k prozkoumání okolí, takže jsem asi 15 minut běžel po silnici směrem severním od našeho hotelu, pak jsem se otočil zpět, minul jsem hotel a běžel dál asi dalších 10 minut, než jsem se dostal do další navazující osady. Opět se tedy vracím a zkouším ještě cestu k letišti. Ta je ovšem neosvětlená, a tak běžím pomalu a velmi opatrně kontroluji každý došlap. Dost mě znervózňuje projíždějící automobil, který i zde na neosvětlené silnici jede bez světel. Pro jistotu opouštím silnici, ale zde žádný chodník není, takže velmi nepříjemné. Zkoumání cesty k letišti tedy vzdávám a vracím se z více než hodinového běhu spokojený.

Další běhy jsem zkoušel ráno. Snažil jsem se probudit se a vstát ještě těsně před východem slunce. Jen se trochu napít jontového nápoje a s sebou si vzít také. Vybíhám v době svítání. Slunce ještě není vidět. Světlá zář se ale chystá vítězit nad tmou. Já jsem si zvolil opět směr na sever a stupňovat tempo podle sporttesteru.

Ulice jsou skoro liduprázdné, ale ne úplně. Sem tam projede auto, nejspíše taxík a občas mi nabízí, že mě sveze. To nepotřebuji. Takže poděkuji a běžím dál. Sem tam projede autobus. Někteří lidé už zase postávají před svými krámky. Pak se na mě smějou a ukazují palci nahoru.

Takto proběhnu několika obcemi. Na okraji jedné z nich se najednou objeví na silnici skoro bílý pes velikosti vlčáka. Samozřejmě bez obojku a bez koše a majitel nikde. Říkám si: To by nebylo příjemné být zde pokousán, kdoví jaká je zde úroveň poskytnuté lékařské péče a zde se každá infekce rozvine rychle. Jsem rozhodnut během několika kroků přejít do chůze, ale než to stačím udělat, pes z ničeho nic zmizí ve vjezdu do přilehlé zahrady. Žádné stopy agresivního chování, na které si stěžuje u nás nejeden běžec. Jestliže zde lidé ponechají psa takto volného a jsou to lidé sami také milující volnost a přátelství, je logické, že ona agresivita se nemá kde v tom psovi vzít. Zachová se stejně jako většina šelem v divočině – před neznámým člověkem ustoupí.

Běžím dál na sever. Cesta jen málo vybočuje ze severního směru, ale výškově je docela zvlněná s mírně stoupající tendencí. Pokud mi výhled doprava nezakrývá nějaká budova, mohu pozorovat pláže a moře. Tam se už nad hladinou moře objevuje rudá koule vycházejícího slunce, někdy zahalená ještě do plenek oparu. Po levé straně lze pozorovat hory, které zakrývají výhled do vnitrozemí. Asi jen pár kilometrů za těmi horami bych narazil na poušť. Ale ani k těm horám se nelze nějak snadno dostat.

Takže to ani nezkouším. Bývají dokonce oplocené. Těží se v nich vápenec, nejspíše dostupný materiál pro výstavbu zdejší turistické aglomerace. Jsou to hory, na kterých skoro nic neroste. Jsou bílé až žluté.

Po asi půlhodině obracím směr. Slunce každých 5 minut stoupá výše a výše nad východním obzorem a začíná neprodleně se svým posláním. Sesílá své paprsky a předává všemu svou intenzivní energii. Na zpáteční cestě již střídám úseky běžené intenzivně a mírně, vždy asi po 4-5 minutách a pěkně se u toho potím.

Míjím skupinku mladých mužů, kteří se na mě smějí a vyjadřují pochvalu. Povídám jim anglicky, ať běží se mnou. Na to podle mé dosavadní zkušenosti nikdo nikdy nereagoval. Jaké bylo ale mé překvapení, když jeden z těch mladých mužů (odhaduji okolo 20 let) opravdu vybíhá a běží vedle mě a pořád se směje. Bylo to příjemné aspoň chvíli neběžet sám.

Ale podle mých stopek přišel čas pro další zrychlený úsek. Rozhodl jsem se přidávat na tempu jen velmi zvolna. To mělo za následek, že mladý muž vedle mě se stále snažil přizpůsobit mému tempu, v některých momentech mě dokonce o metr předběhl, ale asi po minutě stupňování tempa bylo cítit, jak ho postupně smích opouští a jak začíná ztěžka dýchat. Pak se odpojil a přiběhl k nějaké garáži, kde byla hadice s vodou a začal se polívat vodou, sotva popadal dech. Tak takhle jsem zdolal černocha. Zamával jsem mu a pokračoval dál.

Teplota vzduchu jde rychle nahoru, cítím potřebu se napít. Naštěstí mám s sebou své pití. K hotelu dobíhám příjemně osvěžen, a přece poněkud vyprahlý až vysušený. To je prostě to africké slunce.

Další ranní běh měl opět za cíl ty hory a vnitrozemí a letiště. Tentokrát se nemusím obávat běžet po silnici, protože je dobře vidět. Na hlavní silnici je na tuto ranní dobu docela slušný provoz, takže běžím buď po chodníku, pokud tam je, nebo po okraji silnice a dávám na auta pozor. Brzy zamítnu variantu běžet k letišti, i když to je odsud vzdáleno pouhých 5 km. Tam by mě asi nic zajímavého nečekalo, jen bych možná vyvolal zájem bezpečnostních složek. V ledvince jsem samozřejmě měl pro jistotu pas a hotelový průkaz. A tak běžím více na jihozápad podél Hurghady a dostávám se do jejích okrajových částí.

Zde vnímám ten prudký kontrast. Zatím jsem vnímal Hurghadu jako moderní aglomeraci v evropském stylu. Všude podél silnic jsou vysázeny palmy. A po celé délce oněch silnic jsou nataženy hadice pro zavlažování těch palem. Nejčastěji datlových. Je to nádherné. Ale brzy se dostávám do míst, kde podél silnice se objevuje několik budov ve stylu našich paneláků, ale nemají tolik pater. A co ještě nemají, jsou okna. Tedy otvory ve zdech ano, ale zasklená okna s možností zavřít a otevřít ne.

Současně s tímto zjevem ucítím jakýsi podivný silný zápach, který jsem ještě nikdy v životě necítil. Byla to asi směsice pachů z domácností, kde se nesplachuje a možná tam ani není záchod, kam se musí nosit voda, kde možná neteče elektrický proud. Směsice pachů zahrnující hnijící zbytky potravy i zasychající lidské výkaly…

Když vidím, že k horám to mám pořád stejně daleko a silnice mi v tom moc nepomáhá, vzdávám i tento záměr dostat se k nim, i když mě velmi lákaly, a vracím se zpět.

Ještě jsem zrealizoval jeden běh večer a jeden krátký v nejparnějším poledni, ale po pláži po písku naboso. Běžet naboso se dá spíše než chodit, protože teplota písku je taková, že při pomalém kontaktu chodidla s horkým povrchem (teplota povrchu hodně nad 60 °C) hrozí popáleniny. Proto lidé na pláži chodí skoro vždy v botách.

Ano, Hurghada se pro mě stala městem kontrastů: Jsou zde Evropané, pro jejichž rekreační vyžití celá aglomerace vyrůstá. Jsou zde obchodníci, kteří jsou z tohoto rozmachu živi a žijí asi velmi silně nad běžným standardem Egypta. Jejich voňavé olejíčky, které prodávají ve svých krámcích, sice nádherně voní, ale nemohou zastřít zápach z okrajových čtvrtí města, kde někteří lidé bydlí i v opuštěném autobuse. Je to jakousi připomínkou toho, že většina lidstva dnes nežije v blahobytu, ale v nuzných podmínkách.

Ano, to jsou věci, které člověk může vnímat tehdy, když běhá a nohy ho až tam na kraj zanesou…