Radek Narovec | 22. 7. 2007 | Přečteno: 1171×
Závodní svět vytrvalců se stal doménou běžců černé pleti. "Na ně nemáme, mají pro běh úplně jiné předpoklady, stavbu těla, složení krvinek atd...", slýcháváme. Jak si tedy vysvětlit, že letošní pražský maraton vyhrál Portugalec, kdežto pro favority z afrických zemí se udělalo "moc teplo"? Je silnějším faktorem vedoucím k úspěchu vůle, nebo to jsou schopnosti?
"Před olympijskými hrami v Helsinkách startovala skupina československých atletů v Kyjevě. Sovětský svaz se měl poprvé účastnit olympijských her; sovětští odborníci zapojili do příprav všechny dosažitelné vědecké a technické síly.
Zhotovili přístroj měřící atletům odraz. Byl důležitý i pro běžce, u něhož se pohyb nohou skládá právě z odrazu a frekvence, to je počtu kroků za určitý čas. Výsledek, jenž dosud není nikde zveřejněn, byl ohromující. Ze dvou stovek atletů měl nejhorší odraz světový rekordman Emil Zátopek.
Pořadatelé byli zdrceni, Emil Zátopek se tvářil nešťastně; nechtěl jim způsobit zklamání; ale byl snad jediný z nich, kdo už dlouho věděl, že má pro běhání mnohem menší předpoklady než tisíce jiných lidí.
Pokus se opakoval; chtěl udělat pořadatelům radost a snažil se odrazit co nejvíc; ale přístroj vydal stejné svědectví. O dva měsíce později vyhrál v Helsinkách tři zlaté medaile."
Tolik dlouhý úryvek z knihy Oty Pavla Cena vítězství, konkrétně z kapitoly Jak to tenkrát běžel Zátopek. Asi k textu není co dodat. Ota Pavel nelíčí naší legendu jako poloboha. Za Zátopkovými úspěchy není ani tolik nadání, jako spíše kamiony dřiny. Možná trochu ega, možná vůle zbavit se dětského mindráku odstrkovance.
Geniální je popis Zátopkova maratonu v Helsinkách. Najde se v něm každý, kdo kdy zdolal maratonskou zeď. Dnešní vyškolený maratonec nepochopí, jak mohl Emil běžet bez občerstvení, ale všichni se s porozuměním zasmějí nad jeho ulevením si "polibte mi prdel", když pár kilometrů před cílem zcela vyčerpán míjel hlouček fučíkovců vřeštících něco u udatnosti socialistického hrdiny.
Ne, nenavádím nikoho k opakování Zátopkova tréninku, i když vím, že něco z toho si každý z nás chce zkusit nebo již zkusil. Ani si nemyslím, že by hlavním lidským cílem mělo být pokoření osobního nebo světového rekordu. Mluvím o chuti a vůli něčeho dosáhnout, vykročit ze stínu průměrnosti.
A na to má každý z nás.
Pro přidání komentáře se musíte přihlásit nebo registrovat, pokud ještě nejste.
Ahoj Radku,
pěkně vyvedený článek. O literárním ztvárnění Emilova běhání z pera Oty Pavla se dá jistě říci, že je to
"kultovní záležitost". Je však třeba poopravit uváděnou informaci, že v Helsinkách Emil Zátopek běžel jediný maraton. Běžel ještě jeden a to na následující olympiádě
v Melbourne, kde doběhl šestý...což také vzhledem k předcházejícím problémům (mimo jiné operace slepého střeva) je fantastické.
Zdravím všechny běžce a příznivce Emila Zátopka zvláště.
Miloš Kmuníček
díky za upozornění, opravil jsem
Myslim, že motivaci běžců nepochopitelným způsobem podvazujeme my sami, naše společnost. Třeba když na proběhlém juniorském šampionátu udělali naši vytrvalci naprosté maximum v rámci možností, ale jejich výsledky se pohrdá, nereferuje se o nich. Joggující manažer na nábřeží je prostě pro tuhle společnost víc než zlato Holuši ze steeplu a perfiš výkon Sárové na trojce (9:28 pro ty, kteří si běžcův výkon umí představit, když se jim řekne čas).
Tentokrát (asi vůbec poprvé :o)) nebudu Martinovi oponovat. Naopak s ním souhlasím. Já jsem byl velmi potěšen pro mě neuvěřitelným výsledkem Jakuba Holuši. A myslím, že minimálně tady vedle ve sloupku "Běh ve zkratce" měl být uveden.
Hezky napsané, Radku, povedlo se Ti to... :-)
Také souhlas s Martinem, ale myslím, že juniorský šampionát není tak populární, protože noviny, které si říkají "Sport" by se měli spíše přejmenovat na "Fotbal nebo hokej" - nic jiného tam stejně není... Už ani nemá cenu to kupovat, o atletice jsem tam stejně nikdy prakticky nic nenašel...