Ostrovní běhání

Ať už zamíříte do Řecka kamkoliv, všude vás uvítají s úsměvem. Moje letošní volba byl Naxos. Je zde jen malé letiště, ne moc používané, hlavní spojení je lodí. Turistů je tím činem a pádem omezeně, avšak ostrov je dost velký na to, aby si každý našel zábavu, a s plážemi jedna báseň.

Východní část ostrova je placatější s dlouhými písčitými, západ hornatější s divokými oblázkovými.

Začátek i konec byl trochu dramatický, nicméně samotný pobyt neměl chybu. Přijela jsem o pár dní dřív než moje kamarádka s dětmi, abych stihla vidět staré známé.

Odjížděla jsem s odhodláním běhat každý den, jíst jen ryby a zeleninu, plavat co to dá a hrát plážový tenis se všemi členy naší výpravy. Na zelenině a rybách jsem vydržela 8 dní z 12, což je dobré skóre, tenis pilovala pravidelně, plavala omezeně a běhala uvolněně.

Bydleli jsme v Agios Prokopios na západním pobřeží. Než jsem si místo vybrala, mrkla jsem na satelitní snímek na Google, což je super věc, a tak mě nepřekvapily dlouhé písčité pláže. První den jsem s radostí vyběhla a běžela celou trasu v písku. Místy byl hlubší, což jsem s radostí (v tu chvíli) uvítala jako dobré posilování.

Nádherný pocit, sem tam trochu šutru, což se dalo přeskočit, sem tam rybář, lepší oběhnout než přeskočit (ne všechna vlákna jsou viditelná) a občas úskok před vlnou. Nakonec jsem ani nedoběhla až na konec pláže, neb jsem se chtěla do hodinky vrátit.

Účinek běhu v písku jsem poznala už kolem poledne, kdy mě začaly chytat křeče do zadnicových svalů. Druhý den ráno jsem cítila hodně namožené veškeré úpony a svalečky kolem kotníků. Přece jen běh na našem domácím "pásovci" v posledních dnech předtím byl méně zatěžující. Přemýšlím, jak někdo v písku může běžet třeba celý maratón? Klobouk dolů.

Další den jsem proto zůstala na pobřežní komunikaci. Z Agios Prokopios dále na jih do Agios Anna je silnice asfaltová, dále pak už jen uježděná cesta. A jaké mě zde čekalo překvapení. První den hned asi 10 běžců. Musela jsem je sice naučit zdravit s drzostí mě vlastní, ale bylo příjemné potkávat další "tragédy" vstávající za úsvitu.

Výměna písku za cestu byla skvělý počin. Moře bylo přes duny vidět i slyšet a navíc východ slunce nad horami a mlha pod nimi z pláže tak zřetelně vidět nebyly.

Tras k běhání je zde určitě víc. Já už zůstala na této. Věděla jsem, kde potkám psy (naštěstí nasycené) a kde už za rozbřesku mají otevřenou kafetérii a Řekové v ní živě diskutují. Pro odvážnější a zdatnější je zde spousta cest a silnic do hor pomalu se zvedajících o to více klikatějších.

Mé krásné vzpomínky momentálně narušuje hromada prádla k vyžehlení, skoro uschlé kytky a nervy z dalšího balení a cestování. Tentokrát do lesů, hájů a luk Vysočiny. Maminka už hlásila, jaké všechny smetanové omáčky a buchty pro nás chystá, abychom se po roce strádání opět spravili.

To ještě netuší, že i po olivovém oleji a rybách se dá zakulatit.