Jak se rodí běžkyně: Adaptace bez legrace

Na kladenský maraton jsem se přihlásila koncem května. V červnu trénovala na půlmaraton v Novém Veselí, poté regenerovala, chvíli přešlapovala na místě a minulý týden to přišlo. Ten neodbytný pocit, že TEĎ je čas začít se opravdu připravovat na maraton. Mysl rozhodla, tělo zpozornělo.

Volné pondělí, v úterý do batohu běhací výbavu a hurá na trať. V průběhu dne se stalo něco, s čím jsem nepočítala. Vyšel článek, já našla čtenáře a začala se těšit, že se alespoň s částí z vás v září potkám na trati. Podpora vyjádřená v komentářích i mimo ně dala maratonské přípravě další rozměr. Zatím pro to nemám jméno – možná někdo znáte výraz pro kombinaci radostného překvapení, obav ze zklamání a chuti to dokázat. Pokud ano, sem s ním. Bude se hodit!

Úterní kopce v Prokopském údolí jsem brala jako rozběhnutí k tréninkovým výkonům, které měly následovat. Ve středu jsem ve Stromovce hypnotizovala hodinky ve snaze „urvat“ tempo 5 min/km. Čtvrteční trénink na dráze se zařadí mezi ty památné, o něm ale až za chvíli. V pátek jsem v předtuše fiaska vyběhla až po setmění. Když běžec během dvou kilometrů pětkrát zastaví, aby si převázal tkaničky, někde po cestě se stala chyba. Na výchovu bych to nesváděla, ve školce jsem byla jedna z prvních, kdo dal tkaničky (obě!) pod dvě minuty.

Znáte ten pocit, když to prostě neběhá? Vypadat to může třeba takhle:

Trénink týdne: čtvrtek 19.července – úseky na dráze

Venku se stahují mračna a letmé zhodnocení celkové kondice dává tušit, že splnit tréninkový plán se podaří jedině omylem. Začíná pršet. Čekání na ideální běžecké počasí by mělo za následek průměrnou měsíční kilometráž kolem 10 km, a tak počasí neřeším. Vyplatilo se – večerní světlo, po bouřce, vzduch se pročistil. Cihlově červená dráha, tráva jarně zelená a nad tím vším se klenou dvě (!) duhy.

Vybíhám s pocitem „trénuji na maraton a teď to všem natřu“. Ehm…možná až příště. Rozklus je ale koneckonců rozklus, že? Není třeba se znepokojovat. Následující dvoustovky mě vrací do reality. Po páté vydýchat a rozběhnout se do prvního z „kiláků“. Zkusila jsem to dvakrát. První čtyřstovku obíhám za na běžeckém serveru nepublikovatelný čas. Nevadí, zkusíme to znovu. Druhý pokus jsem ukončila volným cvalem k láhvi s vodou, posbírala plíce a opustila bojiště. Jsem vážně ráda, že Ivo Domanský to zná jen z vyprávění a že mě u toho neviděl. A také, že mi řekl „zvolni“ a já koncem týdne začala tušit, jak na to.

Stačí se zastavit a podívat na věc s odstupem, určitě to znáte. Trocha matematiky. Avizovaných 50-60 km týdně v květnu a červnu vydělených počtem tréninků dává průměrnou délku běhu kolem deseti kilometrů. Minulý týden jsem v pěti (plus jednom mizerném) trénincích urazila přes 70 km. A máme to. Pak jsem si podle jednoho z témat na fóru vzpomněla, že bylo vedro. Svou roli sehrály i ortopedické vložky, díky nimž si znovu „užívám“ pocit, jaké to je rozeběhnout se poprvé. Já nestagnuju, já se adaptuju! 

A tak jsem se rozhodla nepanikařit a na zbytek týdne se stala „nestranným“ pozorovatelem něčeho, co vedle adaptace považuji za pokus těla na poslední chvíli ukecat rozum, že maraton není dobrý nápad.

Sobotní výběh do Klánovického lesa ještě bolel (díky Jitce za trpělivost). V neděli jsem po 12. kilometru našla chuť i sílu úplně přirozeně zrychlit na tempo 5 min/km.

Minulý týden jsem zjistila dvě věci. Jak je všechno relativní. V týdnu, který považuji za nevydařený, jsem naskládala 74 km. A také, že úbytku motivace a elánu lze čelit ohlédnutím za úplným začátkem. A tak jsem se podívala na březnovou kilometráž a fotku z prvního půlmaratonu, o kterou se s vámi tímto dělím. Inu, pokrok tam je. A ne že ne.

Radost z běhání a hezký den přeje