Jak se rodí běžkyně: Hravě nebo na hraně?

Začínat se sportem není hračka. Najít čas, chuť a energii. Překonat ostych, přetrpět začátky. Za měsíc dva se sport vklíní do vaší každodennosti natolik, že si neumíte představit týden, kdy byste nevyběhli x-krát („x“ budiž individuální proměnnou), nesedli na kolo nebo se neukázali ve fitku. 

A pak může přijít okamžik, kdy se k vám zcela nepozorovaně připlíží soutěživost, ambice a chuť něco dokázat sobě či ostatním. Se zrakem upřeným v dál sledujete „metu“. Jak moc pak dovolíte sportu plést se vám do života?

Běhat jsem začínala několikrát a od rozhodnutí postavit se na start prvního závodu uběhl necelý půlrok. Jednou z nejvýraznějších změn, která za tu dobu nastala, je, že už nemusím čas na běhání „hledat“, prostě ho „mám“. Boj na více frontách (rodina, práce, sport…) ale přináší úskalí, která jsem si tenhle týden uvědomila o něco víc než obvykle. 

Snaha „ustát to“ na všech frontách se někdy vážně podobá balancování na hraně. Tím víc, když se na některém z bojišť rozhodnete zazářit. Cokoliv bych na tohle téma mohla říct, již bylo nebo bude řečeno na fóru. 

Teď ale pojďme běhat. Minulý týden se běžecky vydařil. Přehoupla jsem se přes 80 km týdně a setřásla nervozitu vyvolanou poněkud nepřesvědčivými výkony týdne předchozího. V úterý jsem se vydala na dráhu, pro jistotu se sluchátky na uších, abych odfiltrovala alespoň část poznámek svých ztepilých skoro-přátel ragbistů. Deset velmi vyrovnaných čtyřstovek, všechny kolem 1:45 min. 

Ve středu a pátek v běžeckém oblečku rovnou z práce do Prokopského údolí: běh do kopce a boj s gravitací, která mi připomíná jedno z letošních (a vlastně každoročních) předsevzetí – tři kila dolů! 

Tento týden jsem tak mimoděk v tréninku objevila a vyzkoušela taktiku, jejíž aplikaci v závodech vážně zvažuji: pod kopcem zvolit téma, kterého se váš spoluběžec chytne a nepustí. Debatující běžec je přeci jen o něco pomalejší. Ve středu jsem se (ve snaze udržet s nimi krok) takhle o kyslík pokoušela připravit Radka, v pátek Justínu. Má to háček – moje potřeba vyjádřit se k tématu vysoce převyšuje potřebu většiny běžců, možná úplně všech. 

Na čtvrtek plánovaných 18 km jsem začala taktikou ověřenou z minulého týdne: pomalý začátek a plynule zrychlovat. Lepší pocit jsem z tréninku dlouho neměla. A nezkazí mi ho ani sobotní stupňovaný běh, kdy jsem tempo z počátečních 5:30 vystupňovala na 5:45 – obávám se, že Ivo Domanský si to představoval trochu jinak. Takže jsem místo toho stupňovala v neděli. Kromě splnění plánovaného tempa jsem se pak radovala z toho, že už zase skáču do kaluží.

Číslům a mezičasům se snažím spíš vyhýbat, ale udělejme výjimku. Ano, o slovo se hlásí ego a potřeba ujistit se, že jdu správným směrem. Snad mi to pro tentokrát prominete.

Srovnání dvou běhů po 18 km – první z neděle 22. července, druhý ten čtvrteční, o kterém byla řeč: 

2km okruh (průměrné tempo na km):

5:55, 5:35, 5:27, 5:30, 5:22, 5:15, 5:12, 5:03, 5:32

2km okruh (průměrné tempo na km):

5:31, 5:27, 5:24, 5:22, 5:06, 4:56, 5:03, 4:54, 5:38

Podtrženo a sečteno - minulý týden se vydařil a běhalo se mi vskutku hravě. Jen snaha být kromě běžkyně také zaměstnancem, šéfkou, sestrou, dcerou, nezapomínat na neběhací kamarády, kulturu a kvalitní regeneraci je chvílemi maličko na hraně. I proto jsem tentokrát použila obrázek z dob, kdy jsem byla roztleskávačkou firemních večírků. Protože nejen během živ je člověk. A protože věřím, že balanc udržím – stejně jako na fotografii.

Držím sobě i vám palce, ať vždycky najdete tu správnou rovnováhu vedoucí k naprosté spokojenosti!

Diskuse na téma Maraton Kladno 2007 na fóru

Diskuse o kladenském maratonu z loňska

Fotografie z Kladenského maratonu 2006

Trénink na maraton

Poradna k maratonskému tréninku